Pátek Karla Křivana: O zeleném listí na zvadlé kytce

Díval jsem se na film o Janu Masarykovi a přemýšlel, jak je nemožné zachovat se rozumně v neřešitelné situaci. Problém politiky je nedostat se do slepé uličky. Sleduju-li naše dnešní debaty, mám pocit, že se s laškovnými poznámkami lehkomyslně vytvářenými na klávesnicích svých mobilů do takové situace řítíme. Ne, není to ještě tak beznadějné. Ale zahráváme si. Zbytečně.

Náš problém není to, že bychom neznali řešení, ale to, že nemáme odvahu se k němu odhodlat. Odkládáme skutečné, závažné problémy a zabýváme se malichernými spory. Vymysleli jsme si všemožné kulturní války a rochníme se v nich. Každý máme názor na to, co znamená nebo neznamená zírat na někoho v MHD. Ale jak zastavit rozpínavou barbarskou civilizaci nedaleko našich hranic, to moc nevíme.

Necháme to na „nich“

Přitom je v našich silách i schopnostech to udělat. Ale znamenalo by to učinit závažná a možná bolestivá rozhodnutí. A tak se raději matláme v malicherných hádkách, na které je jednoduché mít rychlou reakci. Hlouposti vydáváme za hodnoty a skutečně důležitá rozhodnutí necháváme na jiných. Nebo na čase, dějinách, osudu.

Příliš mnoho energie vydáváme na kvazi soupeření a věci jasné zatemňujeme malichernostmi.

Neschopnost oddělit nepodstatné od důležitého, to je zašmodrchaný průšvih naší současnosti. Lenost pracovat vydávaná za odhodlání hádat se o podřadných drobnostech nás potápí do nemohoucnosti. Příliš mnoho energie vydáváme na kvazi soupeření a věci jasné zatemňujeme malichernostmi.

Co můžeme nabídnout?

Vidím celou generaci utopenou ve vzpomínkách na bájné devadesátky, které byly krásné, ale už se nevrátí. Svět je jinde, tehdejší starosti nejsou našimi dnešními problémy. Recepty té doby nefungují, protože společnost trápí jiné nemoci. Divíme se, že nové generace naskakují eskamotérům moci na banální kousky, ale nejsme schopni nabídnout nové vize, jinou budoucnost než minulost. Leč doba se posunula, nedá se oprášit či restartovat. Starší mají strach, že se vrací démoni minulosti, a mladí cítí, že nerozumíme jejich obavám a problémům.

Digitální doba vytváří vlastní iluze nových světů, kam se utíkají její vizionáři i bezdomovci. Skutečný, reálný život jde dál podle svých neměnných pravidel. Je jednodušší než kdy jindy z něj zmizet a trávit čas ve světě představivosti a vytvořených kouzel.

Odevzdání skutečného světa

Sen vydáváme za skutečnost, raději spíme, protože probudit se by znamenalo cítit bolest. Reálný život bolí, a to se dnes nenosí. Život dneška nás musí bavit, těšit a unášet kamsi do chvilek štěstí. Svobodu jsme vyměnili za ochotu být živeni jinými, dluh není veličina, práce pro budoucnost větou z knih, což je nástroj vyjadřování z časů boomerů.

Vytváříme si nový, nikým neomezovaný prostor, kde jsme tím, čím chceme, ale zapomínáme, že nejsme vládci času. A vedle nás žijí lidé bez představivosti a snů, kteří nám kousek po kousku berou ten skutečný svět, který opouštíme a přenecháváme jej údajným lidem z minula, kteří ale vědí, že navazují na to nejtemnější z nás. Zlo spolupracuje a trvá, zatímco dobro sní o lepších zítřcích a vznáší se vysoko od svých kořenů, protože návrat k nim by znamenalo i vstup do věčného souboje s tím, co umí jediné, a zato dobře: otrávit, zničit, vytrhat vše, co má energii a schopnost růst.

Nejsou staří a mladí. Jsou jen dobří a špatní. Pokud ztratíme schopnost to odlišit, zůstaneme ve svém novém digitálním světě bez přístupu k tomu, co každý život činí schopným obnovy. Nezažíváme boj mezi konzervativním a progresivním. Ale mezi životadárným a mrtvým. Dobrovolně a s nadšením se necháváme odříznout od pramenů vlastní civilizace. Když umírá květina, její nejvyšší lístky jsou stále zelené. To neznamená, že vše je v klidu, ale jen to, že kdysi byla velmi silná.