Pátek Karla Křivana: Praha neměnná je městem bez budoucnosti

Hospodu u Bansethů zmiňuje už Jaroslav Hašek. Je na rohu dvou ulic, kousek nad náměstím Bratří Synků, nadohled máte Pankrác a kousek na Vinohrady, pár stanic tramvají k Vltavě nebo do Vršovic. Nevidíte jiné než cihlové domy. Prostě je to místo bez toho typu zástavby, která z některých částí Prahy udělala noclehárnu a z jiných něco neidentifikovatelného, co není ani město, ani vesnice a říká se tomu myslím ošklivě příměstské části.

Výhodou této části Prahy pro večerní posezení také je, že turisté sem nedorazí, protože z pohledu průvodců zde nenajdou nic historicky cenného ani lokálně mimořádného. Což se mýlí. Protože je to živé místo, které se během sta let moc neměnilo a zůstalo přehledné, zapamatovatelné. Vy tedy volně můžete v mysli přecházet ze svých vzpomínek do literárních zmínek, porovnávat a mít pocit, že se čas neřítí tak rychle, jak se zdá.

Seděl jsem tedy v té staré hospodě, nebo spíš u stolu před ní, a pozoroval cvrkot ulice. Byla ta denní doba, kdy pracovní den již většině lidí skončil, ale večer ještě nenastal. Lidé, kteří chodili kolem, tak mohli spěchat z práce domů, stejně jako už na nějakou večerní schůzku nebo za kulturou. Probírali jsme s kamarádem poslední pohárové zápasy pražských S a tipovali, jak toho dne dopadne Plzeň.

Stará známá

V jednu chvíli zahlédl známou, která si k nám přisedla. A začali se bavit o tom, kde se seznámili před x lety. Ono to se lidem po padesátce stává stále častěji, že utíkají při náhodných setkáních do minulosti, protože je už pěkně dlouhá a dá se v ní pohodlně pobývat, aniž byste mysleli na to, co je, a museli si odpovídat na otázky, co bude. A tak se bavili o kavárně, kam chodili, ale kde už to “není ono”, a já přemýšlel, co to přesně znamená, že někde, kde jste byli rádi, se něco změní a vám už tam není tak dobře jako dřív. Protože tu kavárnu znám a podle mě je deset let stejná, ale ti dva si rozuměli v tom, že už je tam nic nenutí trávit čas.

A já si říkal, jestli může nastat situace, která mě zatím nikdy nenapadla. A sice, že by se celá Praha změnila v místo, kde už to “není ono”. Protože se mi nezdá, že bychom se o ni nějak zvlášť starali. Jsme si spíš jistí tím, že tu prostě je, se svými zákoutími, pohledy na mosty a Hradčany, ale není v ní nic, co by ji přeneslo z té měšťanské doby minulých dvou století do přítomnosti. Nových věcí kolem nás se staví málo. A když už, tak jsou takové nenápadné a účelové, nic opravdu zajímavého a odvážného, co vidíme v některých jiných městech a co pro Prahu znamenala ve své době třeba stavba katedrály. Protože město, které nepracuje na své budoucnosti, ztrácí i svoji minulost, která se postupně změní ze vzpomínek v muzeum.

Zahnal jsem tu smutnou myšlenku, nebo spíš ji někam zastrčila dávná kamarádka, která šla kolem. Neviděli jsme se tak dlouho, že jsem si ji spletl s někým úplně jiným. Jen jméno sedělo, ale měl jsem s ní v paměti jiný příběh. Aby to tak jednou nedopadlo i s tímhle městem. Hašek, který mu tak dobře rozuměl, by to napsal vtipně. Já musel na konci prázdnin spíš nostalgicky. Ale šance na pokračování pražského genia loci tu stále je. Ostatně ta Plzeň nakonec také vyhrála, jak jsme zjistili, když “venku” zavírali a my museli dovnitř.