Lidé už od pradávna vymýšleli různé způsoby, jak se zabavit. Archeolog Walter Crist učinil se svým týmem nález v jeskynním komplexu Gobustán v Ázerbájdžánu – pravděpodobně se jedná o vůbec nejstarší deskovou hru na světě. Hraní zkrátka lidstvo baví.
Fenomén hraní deskových her vzkvétá i na našem území, ovšem za západní Evropou, která si mohla dovolit dovážet herní novinky z celého světa, dodnes malinko škobrtáme. Před 2. světovou válkou tady soukromí výrobci her a hraček existovali, po válce ovšem došlo ke znárodnění průmyslu a většinu her poté 40 let vyráběl národní podnik TOFA Semily, který držel téměř výhradní monopol a kromě deskovek produkoval třeba i rakve.
Rodinné deskovkářství 4 Kavky před osmi lety společně vymysleli Alice Kavková a její manžel Martin Kavka (toho možná budete znát jako autora knihy Hacknutá čeština). Sama Alice má ovšem také pestré portfolium aktivit: od studia herectví se dostala k sedmiletému hraní v jihlavském Horáckém divadle či v pražských scénách v Divadle pod Palmovkou nebo v Divadle v Řeznické.
Později vklouzla do role reportérky na televizích Prima a Nova. Po mateřské dovolené začala vyrábět skvělé retro hry schované v krabičkách (velké tak akorát do batůžku), jako například Pruženka, Kuličník nebo Cézarky (kostky). Nakonec se v roce 2019 zrodila také kniha Retrohraní, kde najdete přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. „Vyrůstala jsem coby Husákovo dítě v 70. a 80. letech minulého století, hrávali jsme spoustu her, na které se dnes ale pozapomnělo. Tak jsem se rozhodla je lidem připomenout. Pomocí videonávodů, mé knihy nebo třeba TV pořadu Retrohrátky na Streamu,“ říká. Mimochodem, rozšířené vydání této knihy bude v říjnu tohoto roku na světě. Přibyl v ní rozhovor s folkloristkou Valentýnou Křížovou nebo třeba příběh slavné hry Dostihy a sázky.
Údajně se ráda nazýváte herní archeoložkou, je tomu tak? Na počet herních pokladů, které se Vám podařilo najít, se ptát nebudu, je jich určitě pěkné množství. Spíše mě zajímá, kde (skoro) zapomenuté hry objevujete a zda si vzpomenete na úplně první objevenou. Jaký je to pocit hledat a objevovat „zaprášené“ herní aktivity?
Herní archeoložka byl takový fór. Bylo těžké lidem vysvětlit, co zrovna dělám, když se snažím zmapovat skákání gumy, tleskačky nebo přebírání provázku. Když pátrám po tom, jak se hrávaly ty nejjednodušší hry mého dětství, a snažím se vymyslet, jak zapsat návody, jak zakreslit skákání gumy tak, aby to pochopily i dnešní děti.
Reklama
A tak mi pomohlo říkat si herní archeoložka. Úplně první byly návody na skákání gumy, těmi vše začalo. Ptala jsem se kamarádek učitelek, družinářek, hledala na internetu, kupovala retrohry a staré knihy o hrách po celém světě. A hledala, kdo je kdy nějak šikovně zapsal. A nic uspokojivého jsem nenašla. Tak jsem si vymyslela svůj vlastní způsob zápisu skákání gumy, tleskacích her i přebírání provázku. Trvalo to roky.
Říká se, že člověk je tvor hravý. Svědčí o tom i tisíce let staré hračky. Platí to podle Vás i v dnešní, kapku zrychlené době? Jaké hry nejvíce frčí u současných dětí? V jaké míře z hlediska vašeho deskovkářského oboru mají na tradičnější podobu her vliv technologie, mobily apod.?
My lidé jsme hraví a vždycky jsme byli. Na tom se, myslím, nic nemění. A i když mají děti mobil v kapse a spoustu pasivní zábavy na dosah, dobrá hra je umí nalákat. A na to jsme potřeba my dospělí, abychom jim ty hry představili, vysvětlili pravidla a klidně si je s nimi i zahráli. Retrohry jsou dnes zase skoro běžné a i dnešní děti si rády zatleskají tleskací hry, přeberou provázek, skočí přes gumu. Tradiční hry jsou jednoduché a není k nim skoro nic potřeba. Určitě ne mobil. I když moje kniha Retrohraní zrovna i s chytrými telefony počítá. Vznikl k ní stejnojmenný videoportál, propojený s knihou pomocí QR kódů. Babička pak čte, dítě kouká na video, jak se ta která hra hraje. Takže je to vlastně moderní encyklopedie nemoderních her.
Co člověka ke hře a hraní obecně tak táhne? Je na to vůbec nějaká univerzální odpověď?
Jsme hraví. Odjakživa. V hrách odmalička trénujeme život. Ve hře v bezpečí natrénujeme to, co pak potřebujeme i v životě. I mláďata zvířat si hrají. Máme tak hezký život, že si můžeme hrát i v dospělosti. Třeba jako já. Já si hraju profesionálně už asi 8 let a je to moje práce. Nejdřív to byly retrohry, posledních pár let hrávám moderní deskové hry a vydávám je.
Pamatuju si svoje dětství, strávené u Člověče, nezlob se!, pexes nebo Dostihů a sázek. Zkrátka klasické deskovky devadesátek. Doba už je úplně někde jinde a k nám proudí spousta atraktivních her. Jak se hry deskové i klasické podle Vás nejvíce proměnily/proměňují?
Po revoluci se svět deskovek v naší zemi zcela proměnil. Najednou sem směly proudit tisíce her z celého světa. Zatímco za socialismu tu byly skoro jen ťapačky – tak se říká hrám, kde hodíte kostkou a posunujete figurkou – dnes jsou na výběr desítky nejrůznějších herních mechanismů, můžete hrát sami, ve dvou, všichni spolu proti hře apod.
Když je hra dobrá a vy dobře odvedete svou práci, úspěch přijde. I když zaplatíte potem a slzami. Nejen penězi, časem a energií.
Her je nespočet a stejně tak i toho, co v nich najdete. I proto se deskovky stále drží, i když jim konkurují moderní technologie. Jenže posezení s kamarády nad dobrou deskovkou u jednoho stolu je něco, čemu se koukání do mobilu nevyrovná. Ne že by deskové hry byly mainstream, ale jsou hodně populární.
Co Vás osobně nejvíce přitahuje na (deskových) hrách a jaké hry jsou Vaše nejoblíbenější?
Právě to živé setkání s živými lidmi je pro mě nejpřitažlivější. Zasmějeme se, zabojujeme, poznáme něco nového ve hře i v nás samotných. Nad dobrou deskovkou jsem šťastná jak dítě a jsem tady a teď a to mi jen tak u něčeho v dnešní překotné době nejde. Oblíbených her mám hodně a pořád se to mění. Jedno ale zůstává – nejvíc mě baví rychlé, chytré, jednoduché hry, které si zahraju maximálně během půlhodinky. A bonus je, když jsou i malé a vejdou se do kapsy. A abych tedy některé jmenovala: Ponorka (Deep Sea Adventure), Cirkus (Scout), Turboprší, Dorty jsou vrženy, Talismany (DroPolter), Pásovec, Trablíci, Kluster, Citrusy. A z o trochu větších rodinných kousků pak Po stopách Darwina, Krajina zvířat, Azul, Zbloudilí, Zboduj město, Sequence, Psí parťáci, Krycí jména, Toulavé věže.
Spolu s manželem jste založili rodinné deskovkářství. Předpokládám tedy, že jste sami velmi hraví. Jaký byl další motiv rodinný podnik vybudovat? A co je vaše největší poslání?
Hraví jsme. Hodně. Kdysi jsme oba byli zaměstnanci a pracovali na plnění cizích snů, ale lepší je plnit si ty svoje. Naším posláním je přivádět lidi k jednomu stolu nad prima deskovku. Věnujeme se hodně tzv. otvírákům, tedy vstupním hrám, které mohou lidi ke hraní přivést a ukázat, že neexistuje jen Člověče, nezlob se! nebo Monopoly, ale i spousta mnohem lepších her. Jsme průvodci labyrintem moderních deskovek – lidé nemusí znát tisíce her, stačí jim znát 4 Kavky.
4 Kavky odkazující na to, že jste v rodině 4. Zapojujete do procesu také své dvě děti?
Jasně. Děti byly vždycky základ. Kvůli nim jsme se do hraní pouštěli, abychom jim hraní přiblížili a nabídli jim i jinou zábavu než tu nejmodernější elektronickou. Navíc i pro nás je čas s dětmi a hraním nezapomenutelný. Je sranda, užíváme si to a to nám nikdo nevezme. Možná každou hrou tvoříme jejich vzpomínky na dětství. A děti už u nás brigádničí. Pomáhají s hraním, balením her, na trzích. Už jsou v pubertě a poznávají podnikání z první ruky.
Jste Deskovkářství, ale o hraní to pořád jenom asi nebude, že? Prozradíte nám, jak vypadá váš pracovní den?
Od rána do večera sedávám u počítače a pracuju na něm. Hraní je jen pár procent celé práce. Třešinka na dortu. Jinak řešíme e-shop, faktury, velkoobchodní odběratele, zásobování našeho externího skladu, překlady her, tisk her, marketing, vybíráme, na které akce pojedeme, do čeho vložíme peníze, energii a náš čas a kde nás lidi budou moci potkat naživo.
Jsme vlastně jen my dva s manželem, nemůžeme se rozkrájet, takže na to vyjet někam na akci a prodávat, natož pak třeba jen někde hrát, nebývá tolik čas. Ale každou středu chodím hrát deskovky do pražských Modřan do Myšího doupěte. Dáme si pivo, zahrajeme si, je to můj oblíbený kroužek.
Turboprší, Dorty jsou vrženy, Hele, velryba! Je jenom velmi skromný výčet her, které nabízíte. Jsou mezi nimi i nějaké, které jsou komplet vaším dílem (tedy jste je vymysleli, vyrobili)?
Jsme především výhradními distributory japonské značky Oink Games, o jejichž hry pečujeme, počešťujeme je, točíme k nim videonávody a snažíme se je tu představit široké veřejnosti. Pak vydáváme i hry českých autorů, to je případ Turboprší a hry Dorty jsou vrženy. No a pak i sami tvoříme. Naše byla třeba párty hra Čeština 2.0, která nyní čeká na dotisk, naše jsou i knihy Retrohraní a Hacknutá čeština. Ale udělat něco sám od A do Z je strašně moc práce. A tady je spousta šikovných českých autorů, můžeme si vybírat, co jim vydat. A to nás moc baví, škoda jen, že nemáme víc peněz, vydávali bychom jich mnohem víc.
U výroby hry ještě chvíli zůstanu. Když by Vás chtěl někdo oslovit s nápadem na deskovou hru: jaké konkrétní parametry máte stanoveny pro to, abyste hru případně vydali? Jak náročný proces je takovou deskovku vytvořit?
My už teď autorské české hry odmítáme, přijali jsme jich pár a náš ediční plán je plný na několik let dopředu. Vybíráme ty malé, jednoduché, chytré a lehké a přidáme k nim parametr – hezké. Na tom nám hodně záleží. Kvalita výroby, spolupráce se skvělými grafiky, ilustrátory. Proces tvorby hry od začátku do konce může zabrat několik let. Když nám nějaký autor už přinese protestovaný prototyp, můžeme hru vydat i za pár měsíců. Ale to znamená i mnohaletou práci a testování toho autora, když on odvede svou práci, my jsme už rychlí jako vítr. Se zahraničními hrami, které jsme chtěli vydat u nás, to bývá mnohem složitější, než jsme se dostali k japonským kapesním hrám od Oink Games, trvalo to roky.
Zaujala mě hra Cirkus (Scout), která pochází z dílny japonského vydavatelství Oink Games. Před 2 lety byla nominována v německém Spiel des Jahres 2022. Získala nakonec hra deskovkového Oskara? Zdá se mi, že přinést sem japonské hry není úplně jednoduché. Vy jste se stali dokonce výhradními distributory a to pro Českou i Slovenskou republiku. Jak se to povedlo?
Cirkus skončil mezi třemi nejlepšími hrami světa a hrozně ho to vystřelilo v prodejích. Byli jsme šťastní, že už jsme ho tu tehdy vydávali s přiloženým českým návodem (jinak byl v angličtině, i plná česká verze se domlouvala a nasmlouvávala pár let).
Hra s názvem Ponorka.
Domluvit se s Japonci zabere čas. Není to jen tak. Je to zenové cvičení. Ale trpělivost růže přináší. Podepsat distribuční smlouvu trvalo dva roky, přeložit Cirkus a vydat ho kompletně v češtině taky chtělo čas. Vydáme česky i hru Ponorka a spolu s Cirkusem se na obě hry mohou lidé těšit na přelomu let 2024 a 2025. Oink Games tady chtělo víc hráčů, ale asi nikdo neměl tu trpělivost dotáhnout to do konce. My jsme držáci a tím, že je firma naše, můžeme si trpělivost dovolit. A taky to jsou kapesní hry za pětikilo, na začátku nám tu hodně lidí z oboru říkalo, že se to nemůže chytnout. Ale když je hra dobrá a vy dobře odvedete svou práci, úspěch přijde. I když zaplatíte potem a slzami. Nejen penězi, časem a energií.
Zdá se, že umíte tahat triumfy z rukávu. Přesto mi přijde, že se stále držíte zdravě při zemi a prostě chcete jen produkovat, vytvářet a distribuovat to nejlepší, co jde. Máte přesto, nějaké vize do budoucna? Kam byste ještě chtěli deskovkářsví směřovat?
Teď od nás začal brát Luxor, a pokud se to povede, objevili bychom se v celé jejich síti. To by bylo super, dostali bychom se k více lidem. Pomalu budujeme vlastní síť velkoobchodních odběratelů, z mnoha z nich se stali i naše přátelé. Deskovkáři jsou většinou veselé kopy, o to víc si náš způsob podnikání užíváme. Ale chceme růst, prodávat toho víc, víc vydělat a moci víc her zase díky tomu vydávat. Máme tu pár skvělých českých prototypů a už bychom je chtěli zařadit do nabídky. Ale všechno chce svůj čas. Jsme malí vydavatelé, nemáme investory, vše platíme z našich rodinných peněz. Takže i v tomhle případě nespěcháme, protože propálit miliony umí každý, ale vydělat je prací, která má smysl a člověka baví, to je kumšt.
foto: se svolením Alice Kavkové, zdroj: Autorský článek
