Tento fenomén je známý jako coulrofobie – strach z klaunů, a je mnohem rozšířenější, než byste si možná troufli odhadnout. Studie ukazují, že přibližně 27,6 % lidí zažívá určitou míru obav z klaunů, přičemž 5,1 % lidí tento strach považuje za extrémní. Ale proč tomu tak vlastně je? Co je na postavě klauna, která má přinášet smích, tak děsivé pro tolik lidí?
Když se úsměv stane maskou
Bledá tvář, obří rudé rty, nepřirozeně velké oči... klaunský make-up je jako karikatura lidské tváře. Vědci se domnívají, že tento efekt, známý jako „uncanny valley“, spouští v našem mozku poplach. Evoluce nás naučila rozpoznat jemné nuance lidských výrazů, abychom odhadli záměry druhých. Když se ale setkáme s tváří, která je téměř lidská, ale ne úplně, náš mozek se zasekne. Je to jako narazit na počítačovou animaci, která je skoro dokonalá, ale něco v ní prostě nesedí.
Za širokým úsměvem a barevnou vizáží se může skrývat cokoliv. A to je dost děsivé. Lidská komunikace je založena na schopnosti číst emoce druhých. Když se setkáme s někým, jehož skutečné pocity jsou za maskou, cítíme se nejistě. Je to jako hrát poker s někým, kdo má kamennou tvář. Nevíme, co si myslí, co cítí, jaké jsou jeho záměry. A to v nás zrovna nevyvolává pocit důvěry.
Klauni jsou mistři absurdity. Porušují pravidla a často překračují hranice společensky přijatelného chování. To může být zábavné, ale také děsivé. Naše společnost je postavena na předvídatelnosti a řádu. Když se někdo chová způsobem, který nedokážeme předvídat, spouští to v nás instinkt přežití. „Co udělá dál? Je to hrozba?“ ptá se náš mozek. A někdy je lepší utéct, než to zjistit.
Smích, satira a provokace
Abychom lépe porozuměli tomu, proč klauni v lidech vzbuzují strach, je třeba se zaměřit na jejich historický původ. Klauni, jak je známe dnes, mají kořeny v různých tradicích, včetně antických římských komedií, renesančních harlekýnů a středověkých šašků na královských dvorech v Evropě. Tito šašci nebyli jen zdrojem humoru, ale také nositeli společenské kritiky. Pomocí satiry a sarkasmu upozorňovali na chyby mocných a na sociální nespravedlnosti, čímž se stávali postavami, které byly obdivované a obávané současně.
„Šašek je jediný, kdo může říkat pravdu, aniž by byl potrestán.“ – Erasmus z Rotterdamu
Ve středověké společnosti plnili šašci významnou roli, protože měli výsadu zesměšňovat autority a využívat humor k provokaci. Tím, že se vymykali společenským normám a pravidlům, reprezentovali nekonvenční myšlení a svobodu projevu. Humor šašků však často nesl temný podtón, plný ostrých narážek. Moderní psychologie by tento jev mohla interpretovat jako způsob, jakým se společnost vypořádává s tlakem a stresem prostřednictvím humoru, který zároveň otevírá dveře k temnějším stránkám lidské povahy. Tato schopnost balancovat na hraně mezi humorem a urážkou byla jedním z prvních momentů, kdy se komické postavy začaly jevit jako potenciálně nebezpečné.
Od cirkusu k hororu
Proměna klaunské postavy z neškodného baviče v symbol hrůzy nebyla náhlá ani náhodná. Byl to spíše postupný a komplexní proces, který zrcadlil proměny společnosti a kultury. S nástupem hororové literatury, filmů a seriálů v 20. století se klauni začali objevovat nejen jako tradiční komické postavy, ale také jako zlověstní antihrdinové, jejichž úsměv skrýval temné úmysly. Tato proměna odrážela rostoucí zájem o temnější stránky lidské psychiky a touhu zkoumat hranice mezi dobrem a zlem, realitou a fantazií.
Mark Holton jako John Wayne Gacy ve filmu „Gacy". (zdroj: ČSFD)
Klíčovým momentem, který urychlil tuto transformaci, byl případ amerického sériového vraha Johna Wayna Gacyho, který v 70. letech vystupoval jako klaun „Pogo“ na dětských oslavách, zatímco zároveň brutálně zavraždil desítky mladých mužů. Tento šokující rozpor mezi Gacyho veřejnou maskou veselého klauna a jeho hrůznými zločiny vytvořil v kolektivním povědomí děsivý obraz klauna jako někoho, kdo může skrývat nejtemnější tajemství pod maskou nevinnosti. Gacyho případ se stal symbolem zrady důvěry a ukázal, jak snadno může být manipulováno naše vnímání reality. Od té doby se obraz zlověstného klauna stal nedílnou součástí hororového žánru a popkultury obecně.
Od Pennywise po Jokera
Jednou z nejikoničtějších postav temného klauna je Pennywise, postava z románu Stephena Kinga To. Není jen klaunem, ale démonickým tvorem, který využívá klaunskou masku k tomu, aby manipuloval a děsil děti. Klaun, který byl dříve symbolem dětského smíchu, se stal noční můrou. Pennywise svou schopností měnit podobu a manipulovat realitou zosobňuje prastaré zlo, které je nepředvídatelné a téměř nezničitelné.
Dalším významným příkladem je Joker, jeden z nejznámějších protivníků Batmana. Joker, s jeho šílenstvím, se stal ztělesněním chaosu. Na rozdíl od tradičních klaunů, kteří byli baviči, Joker používá humor jako zbraň a jeho komedie je smrtící. Jokerovo šílenství a touha po destrukci zde reflektují temné aspekty lidské povahy – nepředvídatelnost, zmatek a nebezpečí, skryté pod maskou. Jeho charakter navíc zrcadlí otázky lidské psychiky a morálního relativismu, kdy se hranice mezi dobrem a zlem stírá.
„Skutečná hrůza není v tom, co vidíme, ale v tom, co si představujeme.“ – Stephen King
K postavám, které reprezentují hrůzu skrze masku klauna, patří také Art the Clown z hororové série Terrifier. Art se liší od ostatních svou tichou, avšak brutální povahou. Tento klaun nepromlouvá slovy, ale jeho násilné činy a groteskní výrazy vytvářejí auru nepředvídatelného teroru. Je to postava, která narušuje naše vnímání toho, co je lidské, a tím zesiluje pocit neklidu a zvrácenosti.
V neposlední řadě je třeba zmínit kapitána Spauldinga z filmů Roba Zombieho, jako například Dům tisíce mrtvol. Tento klaun není nadpřirozeným stvořením jako Pennywise, ale psychopatem, který používá klaunský vzhled k tomu, aby si pohrával s oběťmi a vytvářel iluzi falešné nevinnosti. Jeho cynický humor a brutalita vnášejí do jeho postavy další vrstvu hrůzy, kde hranice mezi zábavou a terorem prakticky neexistuje.
Klauni v těchto příbězích přestali být symboly radosti a smíchu a stali se ztělesněním strachu. Pomocí masky zakrývají svou pravou povahu, což z nich činí mocné postavy v žánru hororu – odrážejí totiž naše nejhlubší obavy, které jsou často ukryté za fasádou nevinnosti a úsměvů.
Proč nás temní klauni fascinují?
Temná proměna klaunů v popkultuře, kde se z dříve veselých a neškodných postav stávají ztělesnění hrůzy a zla, rezonuje s našimi nejhlubšími lidskými obavami a úzkostmi. Tato transformace je znepokojivá právě proto, že klaunská maska, symbol radosti a smíchu, se stává zrcadlem temnoty, která může číhat pod povrchem zdánlivě bezpečného a známého světa. Tato dualita klaunské postavy v nás vyvolává pocit nejistoty a zranitelnosti, nutí nás zpochybňovat, co je skutečné, a co je jen maska, a ukazuje nám, že i ty nejnevinnější věci mohou skrývat temné tajemství.
„Všichni jsme trochu šílení. Někteří z nás to jen lépe skrývají.“ – Norman Bates
Popkultura využívá tuto transformaci klaunů k prozkoumání témat, jako je ztráta nevinnosti, skryté zlo v nás samotných a křehkost lidské psychiky. Hrůzostrašní klauni se stávají metaforou pro naše vlastní vnitřní démony, pro strach z neznáma a pro temné stránky lidské existence. Zároveň nás fascinují právě proto, že nám umožňují konfrontovat se s těmito obavami v bezpečném prostředí fikce, a zároveň nám připomínají, že i v těch nejtemnějších koutech naší duše může být stále ještě místo pro naději a vykoupení.
Postavy podobné klaunům v různých kulturách
Klauni, nebo postavy s podobnými rolemi, se objevují v mnoha kulturách po celém světě. V afrických kmenových kulturách například existují šamani, kteří kombinují rituální tance a humor k tomu, aby překonali duchovní bariéry. V původních amerických kmenech jsou dobře známé postavy zvané Heyoka, kteří zosobňují narušitele pravidel a používají opačné chování k tomu, aby zpochybnili normy a společenské zvyklosti. Takové postavy pomáhají komunitě čelit vlastním slabostem a udržovat rovnováhu mezi individualitou a společenskou harmonií.
Dalším zajímavým příkladem je japonská divadelní tradice Kyōgen, která je paralelou k vážnému Nō divadlu. Zatímco Nō se věnuje duchovním a filozofickým tématům, Kyōgen využívá komické, groteskní a satirické postavy k tomu, aby rozbíjelo vysokou vážnost Nō a přiblížilo publiku lidské slabosti.
Tento antropologický kontext nám ukazuje, že role klaunů není pouze západním kulturním fenoménem, ale univerzální součástí lidské společnosti.
Reklama
foto: ČSFD, zdroj: Autorský článek
