V long read rozhovoru s publicistou, aktivistou a filmovým kritikem Kamilem Filou se bavíme o jeho kariéře, osobním životě, společenském dění a také rozebíráme námi nenáviděný patriarchát na malé kousíčky.
Máš za sebou dlouho kariéru působení ve veřejném prostoru nejen jako kritik a publicista, ale taky jako zastánce feminismu, dokonce jsi vyhrál „Gendermana roku“. Jak tohle ocenění vnímáš?
Cenu Genderman člověk nezíská tak, že by se někam přihlásil a soutěžil vědomě, jenom tě pozvou na vyhlašovací večer. Jsem rád, že si někdo všiml mojí práce, i když jsem se vlastně nikdy nenaučil přijímat chválu. Na co jsem ale opravdu pyšný, je Novinářská křepelka (prestižní ocenění mladých novinářů do 33 let věku, pozn. red.), protože ta není zatížená tak problematickou aurou jako Genderman. Křepelku jsem získal za dlouhé analýzy o mediální kultuře. Dostávám pracovní nabídky díky tomu, co umím, a ne kvůli tomu, co si myslím. Pohybuji se zkrátka ve sféře komerčního mediálního byznysu.
Co se týče té chvály, moc mě potěšilo, když o nich profesorka historie umění Milena Bartlová řekla, že by se z nich dalo jak vyučovat, tak číst obrazy, což není samozřejmá činnost. Máme pocit, že obrazy intuitivně vidíme a chápeme, a přitom jsou to znakové systémy, co mají vrstvy, a ne každý z nás je stejně vizuálně gramotný.
Pohybuješ se hlavně v intelektuální sféře. Jedna moje kamarádka si přála vědět, jestli máš nějaké filmy, které jsou tvoje „guilty pleasure“?
Většinou se mě lidé ptají na ty hodnotné filmy. Myslí, že jsem databáze nebo program kin a všechno si pamatuju. Guilty pleasure v tom smyslu, že bych se styděl za to, že se na něco dívám, nemám. Sledování filmů z vlastní vůle nikdy není ztráta času.
Miluju béčka a brak, protože mě baví, a nestydím se za to. Existuje totiž i něco takového jako dobrý špatný vkus, umění najít si něco tak nádherně blbého a ulítlého, že tě to potěší. Vždycky jsem miloval Godzillu, kung-fu filmy, různé hororové bizáry, papundeklová scífka a normalizační propagandistické seriály v padesáti odstínech hnědi.
Chystáš se vydat knihu Velmi pozdní odpoledne. O čem kniha jinak bude?
Velmi pozdní odpoledne je jednoduše o velmi pozdním odpoledni patriarchátu, kdy to vypadá, že se už nic moc neděje. Lidé jsou líní něco dělat, takže nám pořád vládnou stárnoucí slizcí faunové. V knize popisuji vidění světa, aniž bychom věřili všemožným dezinformacím o údajné genderové totalitě. Najednou vidíme surová fakta o tom, jak skutečně žijeme. Vyšlo to na tři svazky po 250–300 stranách, což na první pohled působí megalomansky a grafomansky, ale snažil jsem se to napsat tak, aby se to dalo snadno strávit. I proto je to rozděleno do normálně tlustých knih a každá z pětadvaceti kapitol je rozčleněna na malé podkapitoly na dvojstránky, takže se to bude dobře číst.
Vyšlo už pár kapitol, jsou na ně nějaké reakce?
V rámci crowdfundingové kampaně na Donio.cz jsme dali k dispozici tři celé kapitoly – jedna je o dohře MeToo v posledních letech, další o ekonomických a sociálních nerovnostech a nakonec je tam kapitola o radách do manželství. Ohlasy jsou velice dobré. Lidé mě osobně i veřejně chválí, že texty mají precizní argumentaci, což je pro mě velmi důležité. Prý se u toho střídavě museli smát, jak je to trefně popsané, a střídavě se jim chtělo brečet nad vší tou nespravedlností. Více lidí už mi řeklo, že si kupují předem více kopií, aby se mohly rozdávat kamarádům a příbuzným.
Na muže – feministy často útočí, že jsou gayové, trans, subíci nebo zrádci ostatních mužů.
Samozřejmě se najdou lidé, kteří se nedostanou ani na konec dvojstránky. Vyčítají mi, že si dělám nehezkou legraci ze sexuologa Radima Uzla a že jsem se musel se svými vtipy o močení zbláznit. Jenže já těmi vtipy pouze reaguji na Uzlovy nejapné vtipy o záchodech. Radim Uzel tu vystupuje jako onen prototypický faun – šedivý muž v letech, který je přesvědčen o své moudrosti a neodolatelnosti, a přitom je hlavně trapný. Chápu, že někdo může tvrdit, že to je neuctivé kopání do mrtvoly, ale v celé knize dokazuju, že uzlovský duch je v české společnosti stále živý.
Dokážeš pojmenovat moment, kdy sis uvědomil, že jsi stoupencem feminismu?
Nejspíš za to může moje rodina. Máma a táta byli rovnocenní partneři – byli stejně staří, vystudovali oba stomatologii, vydělávali víceméně ty samé peníze a měli spravedlivě rozdělené domácí práce. Dokázali se při hádkách domluvit a nikdy mezi nimi neprobíhalo žádné násilí. Vliv na mě taky měl můj otec, vždycky dával najevo, jak jsou mu protivní muži, kteří zneužívají svou moc.
Moje máma byla na svou dobu velmi emancipovaná. Díky ní obdivuji ženy, které jsou především chytré a vtipné.
S feminismem jsem se setkával v novinových komentářích už jako teenager v 90. letech a docela mě zaujal, akorát mi ty problémy nepřišly závažné, protože jsem neměl dost životních zkušeností. Na akademické úrovni jsem feminismus poznal někdy v devatenácti letech na vysoké škole v rámci filmové a mediální teorie. Tehdy to byl pro mě normální předmět nebo jeden ze směrů uvažování. Přejal jsem části z něj do svého psaní. Začal jsem si všímat, jak mužské a ženské postavy dostávají ve filmech prostor, jak se projevují, jestli jsou aktivní, nebo jen předmětem pohledu, a jaká je ve filmu dynamika pohledů a kdo má nadřazenou a kdo podřízenou pozici.
Asi nějaké zostřenější chápání nerovnosti mužů a žen přišlo s narozením mojí dcery Adiny, když mi bylo po třicítce. Jako otec jsem víc přemýšlel, v jakém světě bude vyrůstat, a začal jsem si tak všímat mnoha praktických znevýhodnění žen.
Dalšími událostmi, které mě nasměrovaly k feminismu, byla svěření několika žen. Několik z nich mi povědělo o tom, že byly znásilněné nebo zneužívané v dětství. To mě vyloženě rozzuřilo. Jak je možné, že se to děje, a nikdo nebyl nikdy potrestán? Znám taky dost žen, které měly špatné vztahy s otci nebo problémy s kolegy na pracovišti, a šlo z toho velice snadno vyčíst, že to nebyla ani v nejmenším chyba těch žen. Jediným vysvětlením chování dotyčných bylo, že to jsou šovinističtí kreténi, kteří jsou vychováni a chránění kreténským společenským systémem.
Me Too začalo v roce 2017. Co se od té doby v oblasti ženských práv změnilo?
Rok 2017 byl velmi zlomový pro spoustu filmových publicistů a publicistek. Naučili jsme se lépe chápat, jak funguje filmový průmysl. Snažili jsme se pochopit, jak vůbec bylo možné, že se všechny ty případy zneužívání tak dlouho dokázaly udržet pod pokličkou.
Me Too mě přimělo být mnohem investigativnějším novinářem než předtím. Musel jsem se dozvědět víc o právu, práci policie, psychologii obětí a podobně.
Celkově ve společnosti mělo MeToo za následek víc pozitivního než negativního. Dokonce ani některé sporné případy či ty, jež skončily osvobozením obžalovaných, se ani zdaleka nepřibližují počtu případů, ve kterých byli dotyční odsouzeni či odstaveni právem.
Svěřila se mi spousta žen s tím, co se jim stalo. Rozzuřilo mě to.
Počínaje rokem 2017 si více všímáme nevhodného chování a nahlašujeme ho, nebo o něm alespoň diskutujeme a vymezujeme si mantinely. Výsledkem Me Too je více pracovních příležitostí pro ženy – víc se dbá na jejich schopnosti, méně na povolnost při sexuálních protislužbách. Zároveň však pořád platí, že není úplně výhodné být potížistka, co si stěžuje na nevhodné chování. Stále není dost žen na vedoucích pozicích. Svět se od dob Me Too zase tolik nezměnil – dnes jsou slyšet více muži, kteří si stěžují na to, jak se teď ženě bojí otevřít dveře, a že nic nemůžou.
Ve filmovém průmyslu se pozitivní vliv MeToo odrazil na tom, že více žen režíruje a píše scénáře a že na place při natáčení erotických scén působí lidé „koordinující intimitu“ (zaměstnání, které spočívá v usměrňování osobních hranic při milostných scénách, pozn. red.).
Při milostné scéně začal například vztah Johnyho Deppa a Amber Heard. Jak tuhle kauzu reflektuješ?
Kauza Amber Heard a Johnnyho Deppa je extrémně složitá. Depp jeden soud v Británii drtivě prohrál, druhý ve Virginii vyhrál, byť ne úplně. Je na filmových studiích a festivalech, jak k tomu budou přihlížet a jestli ho budou zvát a dávat mu práci. Zatím ale vidíme, že Depp dál nezřízeně pije a užívá drogy a od doby skončení soudu ho už dvakrát vytahovali předávkovaného z vany. Amber Heard namísto toho šla na léčení a žije v ústraní, kde vychovává malou dceru. Přitom hlavním tématem celého případu bylo, že Depp tvrdil, že si nepamatuje, co dělá, když je pod vlivem návykových látek, a je pod nimi stále a nedávno musel platit vyrovnání za to, že napadl člena filmového štábu. Chování Amber Heard u soudu ale zavdalo hodně příčin nevěřit ženám, co vznášejí různá závažná obvinění. Případ měl pomoct mužům, které partnerka taky bije. Ve skutečnosti vidíme to, že ženy častěji stahují obvinění, a týraní muži se více neozývají. Efekt onoho monstrprocesu byl tedy nulový až záporný.
Amber se nechovala zrovna jako dokonalá oběť, i když neexistuje jediný správný způsob, jak se v takových situacích chovat. Nenávisti kolem ní využila alt - right a red - pill komunita s Andrew Tatem v čele, aby ve veřejném prostoru znevěrohodnili ženy. Poslední léta pozorujeme velký vzestup těchto skupin, včetně násilných incidentů s incely. Myslíš, že je situace vážná, nebo je to jenom pár bezvýznamných magorů? Je mladá generace mužů strašidelně sexistická?
Je to bohužel mnohem větší problém, než si většina lidí uvědomuje. Poprvé v dějinách máme zaznamenaný tak velký názorový rozkol mezi názory mladé generace mužů a žen. Znamená to, že bude více konfliktů, méně stálých párů, více násilí, méně dětí. Mladé ženy chtějí být emancipované a nebudou se chtít vrátit ve vývoji zpět. Mladí muži budou více toužit po patriarchální totalitě. Na seznamovacích aplikacích se nacházejí miliony mužů, kteří nedostali dlouhé měsíce jediný lajk nebo match, a jejich frustrace roste. Je zjevné, že současný svět v rámci emancipace žen poněkud zapomněl na to, co nyní s mladými muži. Řešení jsou nesmírně složitá a zaberou dekády.
Vsadím se, že podobně frustrované muže přivádí tvoje persona k šílenství. Sám jsi ve veřejném prostoru dost vidět. Ozývají se ti asi hodně neznámí lidé? Co ti píšou? Přichází ti pravděpodobně hatemail?
V poslední době čím dál tím méně, přitom zásah mám asi větší, měřeno počtem sledujících a sdílení. Sám si teď z posledních měsíců nevzpomínám na nic výrazného, ale byly doby, kdy i přišlo třeba padesát nenávistných zpráv denně, dnes je to jen pár týdně.
Po narození dcery vnímám znevýhodňování žen mnohem intenzivněji.
Zažil jsem poměrně drsné výhružky před lety od různých rasistů, především v době uprchlické krize, ale i v době, kdy jsem psal o anticiganismu v české kultuře. Nejhorší to bylo vždy, když o mně psaly Parlamentní listy, to jsem třeba jen dva tři dny blokoval cizí účty a dělo se to vždy jednou za pár měsíců.
Oblíbeným útokem je říkat mužům feministům, že jsou gayové, trans, subíci nebo zrádci ostatních mužů, což jen ukazuje, jak málo představivosti nebo i osobních zkušeností tito hateři mají. Těmto lidem říkám zjednodušeně: čím větší budete feministi, tím častěji a líp si zašukáte, tím víc vás budou mít rády vaše děti, budou k vám jezdit na návštěvu, pozvou vás na svatbu nebo vám přijedou na pohřeb.
Vnímáš rozdíly v chování lidí na sociálních sítích?
Fascinující je sledovat odlišnost chování na sociálních sítích. Na instagramu jsou na mě lidi téměř bezvýhradně hodní a podporující, na facebooku je to velmi dobré (třeba 80 % reakcí pozitivních a 20 % negativních) a veškeré konflikty se dají přestát rozumnou delší konverzací. Twitter v posledním roce zešílel a je to průtokový ohřívač nenávisti a mnohdy zcela otevřeného fašismu.
Na sociálních sítích tě hodně lidí sleduje jenom kvůli tvým myšlenkám. Jakých českých intelektuálů, novinářů nebo aktivistů si hodně vážíš?
Vážím si mnoha lidí, a to bez ohledu na to, jestli byli nebo jsou feministé. Neberu to jako jediné nebo hlavní měřítko. Václav Havel se vyjadřoval k feminismu spíš skepticky, ale jeho Moc bezmocných mě v šestnácti ovlivnila natolik, že jsem pak šel studovat filosofii a hlásil se i na politologii. Ostatně, inspirovala mě i teď při psaní Velmi pozdního odpoledne. Havel popsal situaci průměrných lidí za normalizace, já se teď pokusil popsat situaci a myšlení lidí posledních pětatřiceti let po revoluci.
Ze současných veřejných intelektuálů mě hodně ovlivnil historik a spisovatel Pavel Kosatík. Většinu lidí, jejichž práce si vážím, cituji v knize jako ty pozitivní příklady. Což mi připomíná, že nemáme hotový jmenný rejstřík, a čeká nás minimálně měsíc pekelné práce.
Rád bych ale ještě vypíchnul bývalou ústavní soudkyni Kateřinu Šimáčkovou nebo zmocněnkyni pro lidská práva Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou – dvě ženy, díky nimž je situace v Česku aspoň trochu únosná. Donedávna to byla třeba ještě zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková, než byla ostudně a zákeřně odstraněna ultrafaunem Stanislavem Křečkem, který jinak ani neví, co je za den.
Když už mluvíme o ultrafaunovi Křečkovi: Kdybys měl sestavit žebříček nejhorších českých misogynů, jakých by bylo prvních pět míst?
Na prvním místě by dnes určitě byla žena trhající olympijské rekordy v nenávisti k ženám – senátorka a právnička Daniela Kovářová, která o sobě na volebních plakátech tvrdí, že je normální. You wish! Seznam a rozbor jejích strašidelných, nespravedlivých, nelogických a mnohdy až vyšinutých výroků mi v knize zabírá asi deset stran. Pak je to těžké, těch misogynních lidí ve veřejném prostoru je hrozně moc a nemá cenu rozčilovat se nad každým jejich plácnutím a upšouknutím. Uvedu dvě jména, která už zapadla, ale svého času měla obrovský vliv na to, jak se u nás chápe feminismus a jaký je pohled mužů na ženy – prvním je již zemřelý psycholog Eduard Bakalář, který šířil nesmyslné teorie, že ženy utlačují muže a celému světu lžou, že je ubližováno jim. Svého času obrovský zásah měl dnes už irelevantní hnusák, překladatel a ve velkých uvozovkách i spisovatel Josef Hausmann se svými umaštěnými sešitky, nazvanými „Základy mužského šovinismu“, „Mužský šovinismus pro pokročilé“, a „Totalitní ideologie feminismu“. Celkově se Hausmannovo dílo dá číst jen jako jeho psychopatologická diagnóza. Ale opět – jejich formulace i ideje vidím na internetu téměř denně.
A co benevolentní sexisté, kteří to se ženami myslí dobře?
Jejich misogynie je zkrátka zastřená tím, že daní muži říkají, že mají rádi ženy a rádi obdivují jejich krásu. K takovým by spadal například publicista Benjamin Kuras a Radim Uzel, kteří většinu svých textů psali bez jakéhokoli ověřování si zdrojů, a někdy možná i záměrně lhali.
Na muže feministy často útočí, že jsou gayové, trans, subíci nebo zrádci ostatních mužů.
Registruji víc ale těch nepřátelských misogynů. Jedním z nejdrsnějších v politice byl Miloš Zeman, nebo lidovci Jiří Čunek či Pavel Bělobrádek. Taky Václav Klaus ml. měl dar být svými výroky naprosto odporný. V knize uvádím přesné citáty a rekonstruuji detailní okolnosti, za jakých je pronesli.
Jaké bylo tvoje dětství a dospívání?
Byl jsem trochu divné dítě, co si hodně čte a prohlíží obrázky. Jakmile to bylo k dispozici, trávil jsem hodiny u počítače a škola mě ukrutně nebavila. Pamatuju si intenzivně přechod mezi režimy a převlékání kabátů, zároveň neúctu učitelů k žákům. Pamatuji si, že jsem se v osmdesátých letech bál atomové války a v pubertě toho, že budu muset jít na vojnu, kde bude šikana. Proto jsem taky někdy od dvanácti začal dělat karate a později chodit do posilovny, abych byl silný a nikdo si na mě netroufal. Byl jsem ovlivněný akčními filmy té doby a v hlavě jsem si často přehrával různé násilné fantazie, kdy jsem nechtěl být oběť. Myslím, že až někde na vysoké škole jsem pochopil, že se nemusím většinou bránit fyzicky, ale slovně.
Podařilo se ti jako teenagerovi něco, za co by ses teď styděl?
Plácnutí spolužačky po zadku, vyhrnutí trička jakože z legrace, prostě takové ty pubertální debility. Určitě ve mně bylo jisté pohrdání inteligencí vrstevnic, protože jsem se domníval, že skutečně inteligentní a kreativní jsou pouze muži. Ale stačilo se ocitnout na vysoké škole, kde byly mnohé chytřejší a vzdělanější spolužačky nebo doktorandky a profesorky, a hřebínek nadřazenosti mi spadnul.
Čeho ale ze své minulosti lituju asi nejvíc, je moje neschopnost rozhodnout se v milostných trojúhelnících a prodlužování trápení obou stran. Stejně tak kompulzivní potřeba dokazovat si, že je o mě zájem v několika promiskuitních obdobích.
Zažil jsi v životě nějaké zásadní trauma, které tě nasměrovalo k tomu, abys byl takový člověk, jako dnes jsi?
Určitě tragickou smrt mojí mámy, když mi bylo jednadvacet. Vedlo mě to k uzavření do sebe, zapouzdření emocí, kdy jsem si umínil, že už se nikdy nenechám ničím takhle zranit. Zhruba rok jsem nemluvil. Vedlo to k tomu, že v sobě obecně potlačuju emoce, špatně je vyjadřuju a prožívám. Taky mám tendenci zachraňovat lidi okolo sebe. Nepomohl jsem svojí mámě, i když vím, že to nebylo možné. Proto se vrhám někdy do marných vztahů, abych měl pocit, že jsem aspoň někoho zachránil.
Jaký jsi byl před dvaceti lety, když ti bylo 24? A jak ses tehdy díval na feminismus?
Byl jsem hodně energický a zároveň nesebevědomý, teď je to naopak. Viděl jsem se ale tehdy spíš v akademickém světě, ne v běžném mediálním provozu. Feminismus byl pro mě jeden z mnoha nástrojů, jak rozebírat filmy. Dnes je to osobní hluboké přesvědčení.
Nejde o to, že bych věřil, že jde rychle nastolit nějaký luxusní, plně automatizovaný vesmírný komunismus jako ve Star Treku, ale je nutné si položit otázku, v jakém stádiu je současný kapitalismus a jestli tady bude třeba za sto nebo dvě stě let.
Zároveň nemám rád, když se na mě někdo dívá jen jedním prizmatem, pořád posuzuju filmy i svět z mnoha perspektiv. Jak zní slavný citát Bertolda Brechta: „Člověk, co má jen jednu teorii, je ztracen“. Snažím se být pořád idea machine – stroj na myšlenky. Je to trochu blbé před vydáním feministické knihy, kde tak uzavírám jedno životní období a pole zájmu, ale už se cítím být někde jinde, v knize o utopiích a dystopiích. Těm bych chtěl věnovat další dekádu života.
Kromě konzervativců si občas do tebe kopnou i nějaké feministky a levicoví intelektuálové. Vzhledem k tomu, že tě každý zná, jsi pod drobnohledem. Jakou kritiku sis z jejich strany už vyslechl?
Nic, co by mi přišlo důležité. Většinou je to jenom nesené přesvědčením, že jsem někomu ublížil, a to není podloženo žádnými fakty. Řekněme, že jistý problém může být to, že si zdánlivě uzurpuju nějakou monopolní pozici, a v médiích potom mají méně prostoru ženy feministky. K tomu můžu říct jen pár věcí: Zaprvé, nechodím do debat, kde jsou jen muži nebo převaha mužů, zadruhé, ve svých textech a v knize zvlášť cituju stovky žen a snažím se přispět k tomu, aby ženy byly brány vážně jako veřejné mluvčí a odbornice. A zatřetí, hodlám se po vydání knihy a nezbytné kampani na její propagaci výrazně stáhnout z veřejného angažmá a chci přejít k jinému tématu, jak už jsem zmiňoval výše. Taky bych chtěl zdůraznit, že kritické poznámky k vlastnímu psaní beru vážně, na úrovni textů mi hodně záleží a upravuju všechny nepřesnosti nebo nejasnosti.
Mohl bys nějak okomentovat kauzu s Lucií Hrdou z iniciativy Bez trestu? Objevila se na obálce Heroine, stavěli ji na piedestal. A teď se o ní provalilo, že zastupuje násilníky.
Informace o tom, jak se Lucie Hrdá chová u soudu, jsem měl už několik let a kauza pro mě tedy není překvapením. Znepokojující pro mě jsou spíš informace, že si možná vymýšlela i různá čísla u statistik na stránce Bez trestu. Neříkám to jako zaručenou věc, ale i toto pouhé podezření pro mě znamenalo kompletně ji vymazat z knihy a nikdy se na ni neodkazovat jako na věrohodný zdroj. Je to samozřejmě škoda, protože Lucie Hrdá je legitimní odbornice na sexualizované násilí a psychiku obětí. Přispěla ke zvýšení povědomí, jak vážný problém je sexualizované násilí, napomohla tomu, aby se změnila definice znásilnění v zákoně. Čeká ji teď velký proces s Janem Cimickým, u nějž je důležité, aby proběhl co nejspravedlivěji.
Společnost si steroidy a jiné dopingové látky démonizuje a je o nich špatně informováno.
Snažím se každopádně na všechny lidi nahlížet jako na komplexní a rozporuplné bytosti. Jsou mi cizí paušální a věčné odsudky. Nevadí mi, že osoby, co zasvětí život veřejnému působení, mají jistou míru narcismu. Chápu i potřebu veřejnosti mít své čistoskvoucí hrdiny a hrdinky a chápu míru zklamání, když takoví oni reální lidé nejsou.
Skutečný problém není to, že Lucie Hrdá zastupovala někoho, kdo byl obviněn z domácího násilí. Všichni mají právo na obhajobu a existují falešně obvinění. Problém je, že Lucie Hrdá zneužila svých znalostí psychologie obětí a obrátila to proti prokazatelně reálné oběti a vmetla jí do tváře, že si své syndromy jen vymyslela. To je hnusné jednání a nejde jej obhájit jako právnickou profesionalitu. Je to jednoduše nemorální. Předpokládám, že Lucie Hrdá s tím dovede v pohodě žít, jen už to nebude na glamourových obálkách.
I z tebe chtějí mít mnozí lidé čistoskvoucího hrdinu. Kvůli tomu, že jsi svým způsobem celebrita, se bohužel pojí drby. Několikrát jsem zaslechla něco o tobě a stalkingu, ale nikdo nedokázal říct žádné podrobnosti.
S ničím se neskrývám, vyprávěl jsem to i několikrát veřejně. Už mě hodně štve, že to proti mně pořád někdo zneužívá, odsuzuje mě, aniž by o případu něco věděl. Bylo to takhle. Několik měsíců po rozchodu s přítelkyní, která pro mě vždycky byla a bude důležitá jako člověk, jsem o ní kdesi zaslechl, že se s ní něco špatného děje, lidé o ni měli strach. Došlo mi, že je asi ve vztahu se svým nadřízeným, který je známý tím, že se chová jako manipulativní psychopat.
Můj „stalking“ byl zaměřený pouze na něj. Nechal jsem soukromého detektiva, ať natočí poznávací značku jeho auta a zjistí mi adresu. Byly dvě, na jednu šel ráno detektiv a zjistil, že tam spolu nebydlí, na druhou jsem šel já a zjistil podle poštovních schránek, že tam ona nebydlí. Tím jsem byl ve slepé uličce a všeho jsem zanechal. Bylo to poprvé, co jsem zasáhl do soukromí nějaké ze svých partnerek.
Nakonec vše dobře dopadlo, s bývalou přítelkyní jsme v běžném kontaktu, je dokonce jednou z klíčových spolupracovnic na knize. Asi by si lidé, co mě z něčeho naprázdno obviňují, měli říct, proč by asi se mnou moje údajná oběť měla spolupracovat a proč jsem pro ni byl a jsem důvěryhodná osoba.
Jak by tě tvoje partnerky popsaly?
Předpokládám, že by řekly, že jsem mírný, nenásilný a nevýhružný, že spíš hledám chyby v sobě a ptám se sám sebe, jestli jsem dost dobrý na to, aby mě někdo mohl milovat. Asi by taky řekly, že mám tendenci být někdy uzavřený, vzdálený a zaneprázdněný.
Je mi jasné, že moje snaha v roce 2016 zvrátit situaci, přijet jako rytířský zachránce na bílém koni a fyzicky ublížit člověku, o němž jsem byl přesvědčený, že ubližuje někomu, koho mám rád, byla zbytečná. Bylo mi to mimochodem jasné už tehdy. Vedlo mě to k tomu, že jsem v sobě zadusil chuť po pomstě a začal se věnovat boji na symbolické rovině.
Nehodlám se ale dnes nikomu omlouvat nebo si sypat popel na hlavu. Na to, co říkám, mám spoustu svědků a nevím, proč bych se měl pořád nechat stigmatizovat. Nedělal jsem nic, co by bylo v rozporu s mým přesvědčením. V mém životě jsou úplně jiné věci, co mi na sobě vadí.
Zajímalo by mě, kam bys sám sebe umístil v politickém spektru?
Byl jsem odchovaný médii 90. let. Do nějakého roku 2008, než přišla globální ekonomická krize, jsem se chápal jako pravicový, silně antikomunistický liberál, možná centrista. V té době ale bylo zřejmé, že je systém v takové krizi, že je potřeba promýšlet alternativy.
Nejde o to, že bych věřil, že jde rychle nastolit nějaký luxusní, plně automatizovaný vesmírný komunismus jako ve Star Treku, ale je nutné si položit otázku, v jakém stádiu je současný kapitalismus a jestli tady bude třeba za sto nebo dvě stě let.
Nejvíc mě zpětně baví, když mi lidi na cokoli, co napíšu, reagují, že tak píšu, protože mám zničený mozek.
Postupně jsem se přerodil v levicového liberála, a teď bych se definoval jako levicový radikál. S tím, že radikalismus neznamená extremismus, a jsem pořád proti politickému násilí a doufám, že většinu problémů jde vyřešit demokratickou diskusí a svobodnými volbami, a nejvíce ovlivní kvalitní vzdělávání, profesionálně vedená média a rozumně regulované sociální sítě. Stejně tak to, že jsi levičák, neznamená, že jsi proti soukromému podnikání a individuální kreativitě, ale spíš proti nadnárodním korporacím, mocnějším než státy. Moje politická pozice je poměrně nejistá, pendluju mezi různými osobními formami anarchismu, ale zároveň chápu důležitost mnohých institucí. Jsem zásadově anti-autoritářský a jsem proti tomu, aby se vše řešilo zákazy.
Snažím se být pořád hlavně nezávislý, kriticky myslící intelektuál, který žádnou stranu nehájí až za hrob. Můj ideální prezident by byl Bernie Sanders nebo Jiřina Šiklová nebo Slavoj Žižek, u všech by to ale muselo přijít nejméně před deset lety. Hvězdným admirálem bych klidně nechal být Arnolda Schwarzeneggera.
Obecně si myslím, že mezi autentickými konzervativci a autentickými levičáky nemusí být až tak velké rozdíly a mohou tam být velké překryvy, jde o to budovat soudržné komunity a uchovávat přírodní a kulturní bohatství.
Pocházím z velmi rozvětvené katolické rodiny a jsem tím dědictvím samozřejmě ovlivněný. Nemám potřebu zesměšňovat věřící lidi, jsem proti nesmyslné new age ezo spiritualitě, ale sám hledám duchovní dimenzi, přesahující naše lidství.
Narážíš někdy na ony mýtické nepřátelské feministky, které jedou ve stylu killallmen?
Osobně nikoho takového neznám. Samozřejmě narazím občas na někoho, kdo je hluboce zklamaný vlastním životem i celým systémem, a většinou bojuje s nějakými psychickými potížemi, za což bych nikoho neponižoval. Feminismus jako celek ale určitě nevyrůstá z pouhých osobních psychických frustrací, nebo dokonce poruch a nemocí. Vyrůstá z nemilosrdného pohledu na realitu. Je to pojmenování status quo.
Je o tobě dokument Síla z roku 2021. Co se od té doby změnilo? Jsi s tím dokumentem spokojený?
Film vznikl z mé iniciativy, protože jsem chtěl, aby vznikl realistický dokument o užívání steroidů. Long story short – nenašli jsme lidi, co by do toho šli, tak jsem do toho šel jako pokusný králík já. Účastnil jsem se pětiletého osobního experimentu pod dohledem odborníků a zjistil, co užívání steroidů dělá s tělem a psychikou. Nebylo v tom z mé strany nic sebedestruktivního ani naivního. Společnost si steroidy a jiné dopingové látky démonizuje a je o nich špatně informováno. Na Síle mě taky bavilo, že jsem mohl nějak komentátorsky zúčtovat s celou kulturou akčních filmů, na nichž jsem vyrostl. Chtěl jsem taky upozornit na to, že i dnešní muži mají extrémní nároky na vzhled.
Bohužel, původní záměr se nezdařil a film je tak náhradním projektem o tom, jaké to je hrabat se z životní krize. Je to skvěle udělaný umělecký dokument, velmi abstraktní, náznakový, pocitový, otevřený individuálnímu čtení. Nejvíc se mi na to ozývají lidi, co se dostávali z depresí, drog, dluhů nebo nějakých sekt, velice dobře ty stavy chápou. Sám režisér Martin Mareček chápe film jako nějakou analogii k tomu, co prožíval sám při manželské krizi.
Bohužel dost lidí to dílo chápe jako komplexní portrét nebo zprávu o jednom člověku. Vždycky na to říkám, že jsem pro kamery sehrál zpětně různé události co nejpravdivěji, jak to šlo, ale můj život je to tak z dvaceti procent.
Steroidy na tebe určitě taky někdo vytáhne, když se mu nelíbí tvoje názory…
Nejvíc mě zpětně baví, když mi lidi na cokoli, co napíšu, reagují, že tak píšu, protože mám zničený mozek. Reálně jsem užíval steroidy dva měsíce v roce 2016 a tři měsíce v roce 2018, vždy poměrně malé dávky a velice slabé androgeny, přičemž psychiku rozhoupají až ty silné androgeny, většinou po více letech užívání. I bez steroidů jsem dával na bench press 145 kilo, na dřep 180 a na mrtvý tah 235 a mojí touhou nikdy nebylo být kulturistou, ale baví mě powerlifting a kettlebelly.
Ve filmu ses trochu pral s duševním zdravím, už je to dnes lepší?
Pociťoval jsem krizi někdy od roku 2016 – moje duševní zdraví na pár let nikdy nebylo horší. Řešil jsem to několikaletou terapií a psaním deníku, antidepresiva jsem vysadil v roce 2018. Měl jsem i štěstí na velmi chápavé partnerky, díky nimž jsem mohl vnitřně vyrůst. V posledních pár letech bez problému přijímám, že nejsem mladý člověk, ale muž středního věku s určitými chybami a věcmi, které nikdy nevyřeším, a věcmi, které vyřeším.
Je tedy psaní pro tebe autoterapií?
Většinou mám chuť napsat něco výjimečného a to mě spíš naopak vykolejí. Tahle touha u mě přispěla k rozvoji spánkové poruchy. Ale momentálně cítím z vykonaného díla velký klid. Jen se teď zas musím naučit normálně žít v okolním a ne jen vnitřním světě. Psaní je čas totální osamělosti, člověk si při něm sáhne na bolavé dno. Pochopí se, očistí se, ale pak je před ním znovu tentýž život a ostatní lidé. Naštěstí je ve mně víc lásky než kdy předtím. Ta knížka popisuje strašné věci a může vám z ní být zle, ale na konci je naděje. Nechal jsem v ní všechnu svou zlost a teď už jdu dál.
Na čem jsi v poslední době „zaseklý“, o čem bude tvoje další téma?
V době covidové pandemie to vypadalo, že žijeme v nějaké apokalypse nebo nastupující totalitě. Došlo mi, jak jsem strašně znechucený tou negativitou a tím, jak uvažujeme o naší budoucnosti jako o nevyhnutelném směřování ke katastrofě. Začal jsem proto hledat pozitivnější podněty a utopické vize. A nutně mě to vedlo k otázce, proč je tak málo utopií a tak moc dystopií. Asi už jsem na něco přišel a hledám cestu, jak učinit utopie great again.
Reklama
foto: se svolením Kamila Fily, zdroj: Autorský článek
