Pátek Karla Křivana: Prohrávat umí jen vítězové

Říká se, že prohry mají pro člověka i pozitivní přínos, pokud se z nich dokáže poučit. No, nevím. Jestli jsem se z něčeho poučil, tak to byly úspěchy, vítězství. Moje vlastní nejvíc. Prohry mi nikdy nepomohly psychicky a vrací se mi nepříjemně v mnoha situacích, kdy se potřebuji odvážně rozhodnout.

Vzpomínky na minulé neúspěchy mi berou kus odvahy nutné k nebezpečným krokům, přihrávají mi alibi pro vyčkávání, omlouvají slabost. Porážky jsou koule na noze. Všechny řeči, jak se člověk hlavně musí zvednout a jít dál, jsou sice pěkné, ale vzpomínky na záda soupeře, který je již před vámi v cíli, se člověku zjevují v mysli znova a znova v tu nejméně vhodnou chvíli.

Raději úspěch

Naopak okamžiky úspěchů mají schopnost nevyčerpatelné energie, která v hlavě zůstane i přes časový odstup. V těžkých chvílích mě pak nakopne a vzpruží: Když jsi to dokázal jednou nebo dvakrát, dáš to i napotřetí. Prohry vám nikdy nepřinesou tolik potřebné sebevědomí, když soupeřů je víc nebo kocovina příliš dotěrná.

Cimrmanův termín „naše slavné prohry“ je vyjádřením trvalé české uplakané omluvy za neschopnost vítězit.

Analyzovat prohry po bitvě dokáže téměř každý. Pravda, je možné vzít si z prožitých porážek všemožná poučení, abyste je příště neopakovali. Proč je pak ale většinou zopakujeme? Dobře, asi nebudeme znova a znova sahat na tu pověstnou plotnu, kde jsme se již jednou spálili, ale na druhou stranu jako rozdílná lidská společenství opakovaně svěřujeme moc nad sebou různým diktátorům v domnění, že vinu za společná selhání nese svobodná společnost, a ne naše nedokonalost, netrpělivost či hloupost.

Cimrmanův termín „naše slavné prohry“ je vyjádřením trvalé české uplakané omluvy za neschopnost vítězit. Není umění prohrát a v porážce většinou najdeme pramálo podnětů k následování.

Jak se vymluvit

Po volbách je zábavné sledovat chování poražených. Je několik způsobů, jak se s takovým výpraskem vyrovnat. Někdo jej jednoduše zapře. Vždyť to nebylo tak strašný, podívejte se na ten pěkný výsledek v Horní Dolní, nakonec to nedopadlo tak špatně, budeme mít v Humpolci radního pro nástěnky a vůbec, mohlo to být ještě horší.

Jiný hledá viníka, kterým může být kdokoliv, jen ne on sám. Novináři, sociální sítě, intelektuálové, Pražáci, venkované, Brusel, Rusové, mladí, důchodci nebo voliči jako celek, kteří jsou nevzdělaní a ještě nedorostli velikánů z vrcholu naší kandidátky.

Jen my jsme fér

Třetí výmluva je pak morální. Takový ten povzdech sportovních komentátorů: Prohráli jsme, ale byli jsme lepší. Zde nejlépe zafungují útoky na zákeřnost a prolhanost protikandidátů, jejich spojení s temnými silami tu byznysovými, tu ideově zaostalými. Doplatili jsme na to, že jsme hráli čistě a fér.

Je zajímavé, že tito samozvaní morální vítězové bývají většinou pravidelnými poraženými, což je jen utvrzuje v jejich nadřazenosti nad špínou tohoto světa. O to víc a hlasitěji pak radí jiným, kterak vyhrát. Což je vůbec zvláštní znak politiky, kterak lidi, kteří dostávají často nařezáno, se po pár týdnech opakovaně objevují vedle nových nešťastníků na startu dalšího závodu.

Chci tím říct, že prohra nebývá situací, kterou je zvlášť užitečné sledovat. Moje zkušenost je, že prohrávat umí jen vítězové.