V rybníčku českých celebrit jsme pro rozhovor ulovili Bořka Slezáčka – autentického levičáka s velkým všeobecným přehledem a vyvinutým sociálním cítěním, který si ale taky dokáže udělat sám ze sebe srandu. Dlužno říci, že v souboji o intelektuální návnadu neměl příliš velkou konkurenci. V rozhovoru mimo novinek z Bořkova života rozebíráme jeho specifický pohled na svět pozdního kapitalismu.
V říjnu měla v ostravském Divadle Mír premiéru hra s názvem Narozeniny, jejíž scénář jste sepsal během covidu. O čem hra je? Dal jste do ní kus svého života a přesvědčení?
Ano, odpremiérovali jsme ji nedávno. Divadlo Mír do té doby uvádělo jen osvědčené texty, a tohle je první původní hra, které se rozhodli dát prostor. Byla to pro ně sázka do loterie, ale to i pro nás s Honzou. Já jsem napsal scénář, Jan Hřebejk hru režíroval. Děj se odehrává v Beskydech a účastníci jsou Ostraváci, byť to není explicitně řečeno, takže nám Divadlo Mír přišlo jako skvělá volba. Nechci ten příběh příliš spoilovat, ale je to setkání lidí z různých vrstev a bublin na odlehlém místě, díky čemuž mezi nimi vznikají různé třenice.
Bořek Slezáček a Jan Hřebejk v pracovním nasazení.
Je to mimo jiné o tom, že když svého oponenta nějakým způsobem ve svých očích polidštíme a vidíme za ním jméno, konkrétní příběh a jeho bolesti, pak se nám na něj hůře útočí. Je to takový nesmělý, hořký a satirický pokus o svědectví naší doby. Do každé věci, kterou tvoříte, nějak projektujete své zážitky a postoje. Ale my se v té hře snažíme nestranit nikomu, žádnému názoru. To ať si přebere divák. Jediný, komu nepokrytě nadržujeme, jsou ženy, které vnášejí zklidňující prvek.
S Davidem Shorfem točíte podcast s názvem Med a peří. O čem je a proč takové jméno? Jaká je, nebo jak si představujete vaši cílovou skupinu?
Název Med a peří má svůj původ na jedné gayparty v Tel Avivu. Tomu, co se tam dělo, říká David trefně dvojobal. Nám se to slovní spojení líbilo, ale nic hlubokého to s sebou nenese. Dobře se to pamatuje a my se při vzpomínce na onu gayparty vždycky dost zasmějeme. Témata podcastu jsou kulturní, společenská a sociální. Neurčili jsme si žádné mantinely, nijak se neomezujeme. Každý díl podcastu má jedno téma a my si o něm povídáme spontánně, bez osnovy. Kam nás to zavede, nikdy nevíme, a to nás na tom baví. Jednou měsíčně si zveme do bonusové epizody hosta, ale taky vždycky k nějakému tématu, ne samoúčelně. Zatím u nás byli třeba Bára Basiková, Libor Bouček, Honza Hřebejk. Kámoši.
Všední i nevšední témata, odlišné perspektivy.
Cílová skupina je jasná. Máme spoustu dat z našich kanálů na YouTube, Spotify i na Forendors, kde je celá verze, takže máme poměrně přesnou představu, pro koho náš podcast děláme. Víme, že core cílovka jsou lidi 45–59, hned za nimi je skupina 35–44, třetí pak 28–34. Mírně převládají ženy. Bereme to vážně a baví nás to dělat. Vždycky jsme si s Davidem rádi spolu povídali. Za tři měsíce existence se Med a peří dostalo mezi pět procent nejposlouchanějších českých podcastů, což nám vyrazilo dech. Děkujeme všem, kdo nás poslouchají a podporují.
Jedna vaše humorná epizoda se jmenovala „Po čem muži touží“, ale tzv. „krizi maskulinity“ jste tam zrovna neprobrali. Poslední léta směřuje významná část mladých mužů ideologicky výrazně doprava, poslouchají podcasty typu Fresh´n´Fit, Whatever a další, z dalších se stávají incelové. Vnímáte ve společnosti tuto „krizi“, nebo to jenom nafukuje internet? Jak byste tu krizi případně popsal?
Neprobrali, protože my sami asi prožíváme jiné krize prostě. A hlavně, my se snažíme, aby to nebylo moc vážné povídání. Pořád to musí být víc prdel než nějaká edukace. To není náš cíl a není to ani v našich schopnostech, mít na všechna ta témata poučený názor. Spíše právě skrze tu debatu zjišťujeme, co si vlastně o daném jevu myslíme a jak to můžeme korigovat.
A k mladým mužům a jejich směřování. Já nevím, jestli se to dá takhle segmentovat. Celá společnost se na západě sune doprava. To vidíme, ne? Levice témata ze země nezvedla a ve východním bloku je ostrakizovaná, a tak se činí hnědáci. Krize maskulinity jistě existuje, protože pohlaví je jen částečně biologická danost a z větší části sociální konstrukt, tvořený očekáváními, která společnost na to dané pohlaví klade. A očekávání se samozřejmě mění. Dynamika té změny je asi teď u chlapů větší a někdo z toho má krizi identity. Nejsem sociolog, jsem spíš hospodský mudrlant a navíc se umím zaměstnat dost na to, abych na krizi své identity neměl čas. Ale samozřejmě jsme v tom všichni společně, takže tyhle posuny nás chtě nechtě ovlivňují. Že to média a internety nafukují, to jistě je část pravdy. Ono to selektivní vnímání funguje. Když je něco pro vás zrovna téma, vidíte to všude.
David Shorf sloužil v izraelské armádě. Bavili jste se v poslední době o antisemitismu, který je, stejně jako islamofobie, na prudkém vzestupu? Neplánujete o tom a taky o Palestině díl, nebo je to moc vážné téma, ze kterého moc nejde si dělat srandu? Jaká další témata plánujete?
On tam sloužil, protože musel. Není to žádný militarista. Nebo nebýval. Možná ale, že tam trochu zezelenal (smích). My se spolu bavíme o všem možném, ale některé naše debaty nejde zveřejnit. Natočili jsme epizodu o Gaze a pohádali jsme se tak strašně, že jsme se shodli, že ji nikdy nepustíme ven.
Když svého oponenta nějakým způsobem ve svých očích polidštíme a vidíme za ním jméno, konkrétní příběh a jeho bolesti, pak se nám na něj hůře útočí.
K ničemu by to nikomu nebylo. Islamofobii pochopitelně pozorujeme už pár let, to je pravda, v některých společenských vrstvách nahradila jiné typy rasismu. Nebo je spíš doplnila? Ale možná tam byla už předtím, jen je teď víc artikulovaná, což samozřejmě souvisí s uprchlickou krizí a debilitou médií.
A antisemitismus v Česku? Já bych na tu nálepku byl fakt opatrný. Že nesouhlasíte s tím, jak se stát Izrael chová, je relevantní lidský postoj. To nemá s antisemitismem nic společného. Nemůžeme kvůli jedné hrůze zavírat oči před jinou. David to vidí pochopitelně trochu jinak, protože má citovou vazbu. Ale když žil v Izraeli, byl součástí toho, čemu se tam říká levice. Tedy těch, kteří nechtějí konfrontaci s Araby a nesouhlasí s tím útlakem, jakkoliv třeba i u něj někdy cítím despekt k tomu etniku. Takovou tu kulturní povýšenost. Něco jako česká majorita versus Romové. Politicky teda ale David levičák není.
A jak to podle vás vypadá u nás?
Nechci, aby to vyznělo, že u nás antisemitismus není problém. Je, samozřejmě. Ale definoval bych to šířeji. Problémem v Česku je nenávist obecně. Kořen všech typů xenofobií je přece jeden a tentýž. Víme o něm, umíme ho popsat a někteří z nás se mu umí bránit, jiní ne.
Další skupina lidí nenávist povýšila na svou ideologii. Nenávist je jen jedna, jen je směřovaná na různé skupiny lidí. Můj nejlepší kámoš je Žid, má teta Kira si v 70. letech vzala Afričana, takže jsem měl černého strejdu a dost jsme si s tím faktem užili. Taky jsem zažil protiromský institucionalizovaný rasismus v Ostravě v minulém století, no a sám jsem poloviční Rusák. Na projevy rasismu a ostrakizace jsem velmi háklivý. Celé by to bylo na větší debatu. Třeba o tom, jak ti tradiční židobijci, tedy ultrapravice, jsou dnes vlastně největšími fandy Izraele.
Co se dalších témat podcastu Med a peří týká, jak jsem řekl, nemáme mantinely. Dokonce i Izraeli jsme věnovali dvě naprosto nekonfliktní epizody. Bylo to takové kulturní povídání o životě tam. Přibrali jsme k tomu Jordiho Haje. Takže si Žid povídal s Arabem v klidu a míru a já jen tak přicmrndával. Bylo fakt zajímavé poslouchat, jak oba, každý jiným způsobem, tu kulturu milují. David je vztahový kouč, já herec, oba píšeme.
Jako Macduff v inscenaci Macbeth v Činoherním klubu
Takže pořád se ty debaty točí okolo sociálních a kulturních témat. Hodně řešíme postavení žen. Ale abychom nebyli tak vážní, prokládáme to celé úvahami o sexuálním životě Křemílka a Vochomůrky. Máme totiž jisté podezření.
Vaše máma je původem Ruska. Jak prožíváte válku na Ukrajině a všeobecnou rusofobii? Máte v Rusku ještě rodinu, se kterou jste v kontaktu, a jestli ano, jak se jim daří?
Je fakt, že část mé rodiny pochází z Ruska a že zejména mámina sestra Kira ve mně dokázala probudit značný zájem o jejich kulturu. Ale taky je fakt, že situace je, jaká je, a tak to vůbec není téma k povídání.
Můj děda se shodou okolností narodil v Kyjevě. Jeho rodina vlastnila na východ od Kyjeva rozsáhlé pozemky a byla takovou tou typickou oporou carského režimu: ultrakonzervativní velkostatkáři, chlapi vojáci, ženy hrály na klavír, hezky tančily a mluvily francouzsky. Všechny své bratry děda našel viset na stromě v rodném sídle. I tátu Teodora. O tom, co se stalo jeho sestrám, se nedá ani mluvit. Byla občanská válka, chaos, násilí. Je to mimo chápání, když se na to díváte prizmatem dnešního Středoevropana.
Z mého ruského příbuzenstva už nežije nikdo kromě potomků mé pratety, která možná kdysi těm hrůzám unikla. Děda svou sestru celý život hledal, jezdil po světě, psal dopisy všem Rusům v Paříži, v Británii. Nic nezjistil. Hrozně se tím trápil, do smrti ale věřil. Kira zemřela před třemi lety v Mnichově a nemine den, abych na ni nemyslel.
Rusofobie tady byla před válkou a bude i po ní. Je to takový oblíbený sport. Nedělá mi dobře si o tom povídat, je to navíc hodně tenký led.
Máte dva syny, jaké z nich vyrostly osobnosti? Jak se cítíte v roli „fotra“?
Oni se teprve klubou. Je jim 15 a 12 a každý je úplně jiný. Asi by jim nebylo příjemné, kdybych je veřejně pitval. V roli fotra se cítím jak kdy. V současnosti mi role otce dost splývá s rolí bankomatu.
S partnerkou Žanetou mají dva syny.
Lidé byli překvapení, když jste veřejně prohlásil, že „kapitalismus je systém na hovno“, protože jako levičák moc nevypadáte. Od té doby žijete s tou nálepkou. Přibyli kvůli tomuto „coming outu“ nějací noví kamarádi, případně ubyli ti staří?
Moc nevypadáte jako levičák. Jak podle vás vypadá levičák? Má levnější boty? Ale k věci. Z mé strany to není žádný coming out. Kdo mě zná osobně delší čas, ví moc dobře, že jsem levičák, a většina lidí v mém okolí mě tak s mírným despektem tituluje „komouš“ a často v diskuzi outuje. Ale třeba můj kamarád Honza Hřebejk je kovaný liberál a mé postoje, myslím, naprosto respektuje. A tak to má být. Názory vznikají střetnutím, diskuzí ve veřejném prostoru. Názor, který nevznikl v diskuzi, je jen pocit, dojem, věc vkusu, nikoliv hodnotový postoj se znalostním fundamentem. Na YouTube kanálu Med a peří mi hateři často píšou, že jsem vypatlanec a poloblb, a měl bych si přestat hrát na intelektuála. A možná mají pravdu. Naposledy jsem dostal bídu za otírání se o odkaz Winstona Churchilla. Mimochodem, četla jste tu knihu Tarika Aliho „Winston Churchill, his Times, his Crimes“? Noví kamarádi mi kvůli politickým názorům nepřibývají a ani neubývají, doufám. Navíc já moc přátel nemám. Jsem samotář. Znám spoustu lidí a mám některé i rád, ale přátelé, těch je fakt tak na prsty jedné ruky.
Studoval jste ekonomii – máte nějakého svého oblíbeného ekonoma nebo ekonomický směr?
Asi vás moc nepřekvapí, že za základ mého ekonomického myšlení považuji Karla Marxe. Ale taky Johna Maynarda Keynese, jakkoliv to může vypadat pro někoho v mnoha ohledech jako protimluv. Ale není. Keynesem je potřeba začít, pokračovat přes základní nepodmíněný příjem a skončit u změny vlastnictví výrobních prostředků, tedy u Marxe.
Celá společnost se na západě sune doprava, a tak se činí hnědáci.
Ale já nejsem praktikující ekonom. Jen jsem ekonomii vystudoval, dostal diplom a šmitec. Navíc jsem se na fakultě věnoval hlavně ekonomice průmyslu – to je dost specifický aplikovaný výsek. Méně národohospodářských úvah a makroekonomických ukazatelů, více statistiky na úrovni provozu, více matematiky, algoritmizace zpracování dat, řízení výroby, predikcí vývoje konkrétních trhů, provozních financí, rozborů produktové skladby a tak. Nic, co by vás asi výrazně zajímalo.
Kam byste se zhruba umístil na politickém spektru – jste blíž k Che Guevarovi, nebo Lubomíru Zaorálkovi? A co se týče kulturních hodnot, jak moc jste progresivista nebo konzervativec?
Asi vás to pobaví, ale řekl bych, že jsem trochu nalevo od Che Guevary. I on ale nakonec došel k závěru, že prostě nelze jen převzít státní aparát, mírně ho adaptovat a dál vesele pokračovat stejně jako předtím, tralala. Výstup bude logicky velmi podobný tomu, co bylo předtím. Tady ale končí fantazie většiny levičáků, včetně mne. Opět musím zmínit Slavoje Žižeka, který k tomu v jisté souvislosti, když to parafrázuji, vždycky poznamená, že by ho zajímalo, co jako bude den po revoluci. Jestli máte někdo nějaký nápad, a nehlaste se všichni. Co se kulturních hodnot týká, jsem liberální člověk a chápu liberální hodnoty jako základ společnosti v úrovni mezilidských vztahů. Nejsem ale liberál v politickém smyslu slova a rozhodně ne v ekonomickém a taky jsem spíše progresivista. Určitě by se našlo něco, v čem jsem konzervativní. Teď mne nic nenapadá.
Pozval jste do svého podcastu hodně levicovou pirátku a skvělou expertku na protidrogovou politiku Janku Michailidu. Co říkáte na to, že se z Pirátů mají „vyházet komouši“?
Piráti oběsili sami sebe na laně, které si upletli ze svých modrých obleků. Mně teda nebyla ta česká verze Pirátů blízká nikdy. Nejde dělat politiku neideologicky. To je pak komunál. Myslet si, že zdigitalizujeme kapitalismus, a svět bude super, je smutné. A v momentě, kdy si oblékli ty obleky a posrali se strachy, že by je někdo mohl označit za levici, tak v ten moment si podkopli židli pod nohama. Mně se po nich stýskat nebude při vší úctě k práci všech řadových pirátů, kteří tu stranickou práci oddřeli. Svět složený ze samých Janek Michailidu je pro mne mnohem hezčí vize, než svět složený z Lipavských a Hřibů. Abstrahujíce od pohlaví. Zjevně prostě nejsou dredy jako dredy.
Asi se všichni shodneme, že v ČR chybí volitelná levicová strana. Co říkáte na pokus obrody sociální demokracie, případně na novou platformu (starých známých tváří) Progresívní Česko?
Je to nový vítr ze starých prdelí. Jednou, je to asi půl roku, mě Jana Maláčová pozvala do diskuzního panelu o budoucnosti levice. Já sice nevěděl, co bych tak k tomu asi měl říkat, ale naléhala, a tak jsem šel. V němém úžasu jsem tam zíral, jak si Jana se Stropnickým a Zaorálkem notovali, že jsou budoucnost levice oni. Dva dny předtím dostal tentýž Zaorálek závratných 1,8 % procenta (!!!) ve volbách do Evropského parlamentu a tři roky předtím Jana Maláčová se Stropnickým nedostali se socdem o moc víc, propadli sítem. Na té diskuzi plánovali, jak to bude super a že to s Konečnou všem natřou. Zjednodušuji, samozřejmě. Ale zhruba tak. Můžeme si jen klepat na čelo.
Svět složený ze samých Janek Michailidu je pro mne mnohem hezčí vize, než svět složený z Lipavských a Hřibů.
Tak jako tak, držím Janě palce a rád bych se mýlil, ale myslím, že socdem to má z logiky věci za sebou. Její revizionismus se nakonec ukázal jako slabý nástroj ve srovnání se silou, kterou na společnost působí hyperoligarchie. Eroze sociálního státu žene socdem do pozice vlastně nejkonzervativnější síly, která se zuby nehty, ale marně, snaží zachránit a konzervovat aspoň něco z výdobytků pracujících z minulosti. Kolaborovat s kapitalismem prostě nepřinese nic jiného než zase kapitalismus. Nevím, jaká je budoucnost naší levice, ale vím, že vlastenčení budoucnost není. Chce to mladou krev. Jak jste zmínila Janku Michailidu, to by podle mě mohla být ta osobnost, která okolo sebe novou levici nějak shromáždí. Uvidíme.
Mám teorii, že lidé, kteří chovají empatii k lidem, kteří měli smůlu, a chtěli by jejich neštěstí řešit na systémové úrovni, tj. průměrní levičáci, měli v životě nějaké trauma, díky kterému tu schopnost empatie získali. Máte vy nějaké trauma?
Já jsem chodící snůška traumat a můj světonázor je jistě obalen nějakými emocemi, ačkoliv má ryze racionální jádro. Jsem technokrat, veskrze racionální bytost. Mohl bych se dojímat úvahami o nespravedlnosti, i to občas dělám, ale vím, že svět bude v některých ohledech nespravedlivý vždycky. Má levicovost má základ v racionálním přesvědčení, že nerovnost je cesta do pekla pro všechny.
Nastal u vás nějaký pocit „procitnutí“, třeba při konfrontaci s realitou sociálně vyloučené lokality nebo autentickým životním příběhem člověka bez domova? Prožil jste nějaký podobný moment?
Vyrostl jsem v Ostravě, v dělnickém městě, které v devadesátých letech padlo s příchodem trhu na hubu. Úplně. Desítky tisíc lidí postupně přišly o práci. Pak, aby toho nebylo málo, přijel Bakala a vysral se tam lidem doprostřed obýváku. Takže já nepotřeboval moc procitnout, realitu kapitalismu jsem viděl na vlastní oči hned ze startu.
Faktem ale je, že na fakultě jsem byl dost indoktrinovaný neoliberalismem a oči mi vlastně otevřeli až mí přátelé v Německu. Nebyl jsem pro ně křupan jen tím, co jsem poslouchal za hudbu, ale hlavně svými postoji. Z kraje devadesátek jsem se jako většina lidí u nás vezl na vlně přesvědčení, že trh je posvátný, že bohatství vzniká pílí a prokape postupně níže, a všechny ty další bláboly a lži. To procitnutí, jak jste to nazvala, vlastně ale přišlo jednou v Kolíně nad Rýnem v supermarketu u regálu s jogurty. Pamatuju si to, jako by to bylo včera.
Má levicovost má základ v racionálním přesvědčení, že nerovnost je cesta do pekla pro všechny.
Můj kamarád, fotograf Thorsten Ruzinski, na ten regál koukal a pak řekl spíš jen tak pro sebe: „Na co je nám kurva patnáct druhů jahodových jogurtů?“ A já křupan mu říkám: „Pro možnost volby.“ On dostal záchvat smíchu, řekl mi, že jsem debil, a když se uklidnil, zeptal se mě, jestli bych jako ekonom byl schopen nějak kvantifikovat vedlejší náklady, které s tou iluzorní možností volby jsou spojené. Kolik stojí zničené silnice a životní prostředí jako následek logistiky spojené se zásobováním, kolik stojí mrtví na silnicích po haváriích jako důsledek kamionové dopravy, odpady vlivem neunifikace obalů a tak dále. Těch položek je spousta. Ona socializace nákladů, ono přímé ohrožení života, ona neurvalost, se kterou vám to pak nějaký pokrytec ještě prodá, jako že se vlastně máte fajn, to jistě prozřením můžeme nazvat.
Co pro vás znamená označení „pražská kavárna“? Jak se díváte na havlisty, kteří nosí tričko „dekomunizace“?
Pražská kavárna je termín, který se asi dá někdy vtipně použít, ale většinou se používá spíše jako hanlivé označení k vyoutování názorového oponenta. Nepoužívám ho, nelíbí se mi. Z toho pohledu úplně neberu ani označení havlista. Já obecně nějak všechny ty nálepky neprožívám. Není to pro mě téma. Nepatřím k lidem, kteří si musejí jevy a lidi nálepkovat a zařazovat. Tak svět nefunguje, a kdo to dělá, mate sám sebe. Ale dobře, pokusím se k těm vašim škatulím nějak postavit. Václav Havel byl neobyčejná osobnost. Já ho vnímám jako humanistu a dramatika a jako takového ho obdivuji. Jako pozdějšího představitele establishmentu už méně, ale dokážu to asi oddělit. To, že ho někdo nosí na triku, chápu, protože každý potřebujeme nějaké majáky. Na druhou stranu mám trochu pocit, že s majáky to často dopadne bledě. Postupně se vyprázdní, zbude jméno a ksicht a nikdo už moc neví, co a proč ten člověk původně hlásal. Podívejte se na nebohou paní Miladu Horákovou. Zeptejte se fangličkářů na její život a odkaz – nedozvíte se nic. Nedej, bože, že by zjistili, že byla vlastně socialistka. Plácnou její portrét na billboard a napíšou „Zavražděna komunisty“. To je kýč a sprostota. Ne vůči komunistům, samozřejmě. Vůči ní. A totéž se nejspíš brzy stane s Václavem Havlem. Bude z něj takový Julius Fučík kapitalismu. Nebo možná už i je. Ultraliberálové si ho (Václava Havla) zprivatizovali, a jak se ozvete, že se vám cokoliv na dnešním nejlepším možném světě nelíbí, plesknou vás trikem s jeho portrétem přes tlamu. Zneužívání jeho odkazu je kýč jak bič. A heslo „dekomunizace“ mi v roce 2024 přijde pitomoučké. Možná by bylo fajn, aby si „bojovníci proti komunismu model 24“ vytáhli hlavu z prdele a rozhlédli se okolo.
Ultraliberálové si Václava Havla zprivatizovali, a jak se ozvete, že se vám cokoliv na dnešním nejlepším možném světě nelíbí, plesknou vás trikem s jeho portrétem přes tlamu. Zneužívání jeho odkazu je kýč jak bič.
Svět se od roku 1989 dost změnil a má úplně jiné starosti, jsou tu jiné hrozby. Komunismus dvacátého století už se nikdy nevrátí, game over. Měli jsme jako lidstvo šanci a posrali ji, totálně. Teď nám hrozí fašismus. Jenže ten liberálům ani velkým penězům nevadí tolik, jako levicová budoucnost. To se brzy ukáže v celé své kráse.
Co si představíte pod pojmem „dezolát“ a jak vnímáte pozici, do které se to slovo dnes ve společnosti dostalo?
Dezolát, havlista a pražská kavárna, to jsou takové prdy ve veřejném prostoru. Chvíli smrdí a pak vyvanou. Nic ve skutečnosti neobsahují, kromě notné dávky arogance. Nic ani obsahovat nemohou, jen zkreslují podstatu. Když je Václavák plný lidí, každý má nějaký svůj osobní příběh, frustraci a nějaký důvod, proč ji chce vyřvat. Jasně, taky se tomu v soukromí posmívám a počítám jim zuby, taky se rád a často chovám jako arogantní pičus, ale zjevně taky chápu, že to není cesta, nálepkovat lidi, smát se jejich strachu a hnát je tím do náruče hajzlů. Dobře, pokud se chcete smát skupině lidí, kterou jste podle nějakého ne zrovna inteligentního klíče označili za méněcennou, je to vaše guilty pleasure, ale taky je to naprosto jasný druh rasismu a musíte si toho být vědomi a nějak s tím pracovat, měnit to. Takže když se tomu zasmějete pod vousy, ale pak vezmete rozum do hrsti a přestanete se chovat jako arogantní blb, pochopíte, že jsme všichni na jedné palubě a že jestli se něco systému hodí, tak je to přesně ten fakt, že se lidi s třiceti zuby a dvěma auty smějou lidem s dvaceti zuby a jedním autem. Bravo.
V podcastu jste mluvil o násilí na ženách, že to není OK. Jak vám leze nebo neleze na nervy aktuální verze feminismu? Zaregistroval jste aféru man vs. bear, nebylo to už moc?
Samozřejmě že násilí na ženách není oukej, proboha. Žádné násilí není oukej, krom hospodské rvačky kvůli fotbalu a boje za svobodu, samozřejmě. Feminismus mi na nervy rozhodně neleze. Pochopitelně každé hnutí v nějakém extrému či excesu může někoho popuzovat, ale já úplně nevidím nic, co by příčetného člověka mohlo na feminismu štvát. Man vs Bear... myslíte ten virál? Já se tím nijak nezabýval. Taky bych si ale vybral asi medvěda. Není nebezpečnější tvor na planetě než stárnoucí bílý muž. Jasná věc. Jakkoliv tedy znám i několik bílých žen, před kterými bych dal přednost medvědům. Vlastně je jich docela dost. Představa, že bych byl v lese sám s ministryní Černochovou, je děsivá. Já se konec konců někdy hrozně bojím i mojí ženy. Když ji to chytne, předkloní se tak zvláštně, zdvihne prst jak sunnitský kazatel a v ten moment já rychle mizím do lesa za medvědy.
Herec, moderátor a hudebník, pověstný svým přirozeně lehkým projevem, charismatem a smyslem pro humor. Ve druhé polovině 90. let byl jednou z výrazných tváří televizí Nova i Prima, kde moderoval populární hudební pořady ESO a S.O.S.. Prosadil se jako filmový, televizní a divadelní herec a za sebou má také několik hudebních projektů, ve kterých působil jako zpěvák a kytarista. Aktuálně hraje také ve hře Narozeniny, uváděné ostravským Divadlem Mír v režii Jana Hřebejka, ke které napsal scénář. Jeho podcast Med a peří se v létě 2024 zařadil mezi 5 % nejposlouchanějších českých podcastů.
Z devadesátých let, kdy jsem byla ještě dítě, vás mám zařazeného vedle osob, jako je Tereza Pergnerová nebo Leoš Mareš. Rozuměl jste si tehdy s lidmi, kteří okolo vás byli? Jak vám v tom prostředí celebrit bylo?
Co si mám představit pod škatulkou: „takové osoby jako Mareš a Pergnerová“? Je to jen bizarní konstrukt, nebo tam správně cítím trochu pohrdání? Takhle já se bavit nemůžu. Nechci dělit lidi na druhy. Fakt ne. Jestli jsem si rozuměl s lidmi, kteří tehdy byli okolo mne? To má být kdo přesně? Tehdy i teď se pohybuju v reálném světě. Tedy někteří lidé mě baví a inspirují, jiní mě serou a je to ve škále samozřejmě. Ne buď, anebo. A já se snažím chovat se rozumně ke všem bez rozdílu, pokud nemají na zádech vytetovaného Hitlera, nebo si se mnou nechtějí furt poměřovat pinďoura.
Člověk se může za dvacet třicet let hodně změnit. Jaký jste měl životní styl a co za člověka jste byl?
Lidi se nemění nějak skokově. Vyvíjejí se, adaptují. Je to evoluční proces. Jaký jsem byl? Kdy, před dvaceti třiceti lety? Byl jsem alkoholik. A jaký jsem měl životní styl? Velmi lapidárně řečeno, seděl jsem na baru. A ta evoluce v mém případě znamenala to, že mi došlo, že je to blbý způsob zábavy, stereotypní a že je škoda takhle mařit svůj život a ten chabý potenciál, který mám.
Jak jste snášel slávu? Nemáte nějakou bizarní historku ohledně českého bulváru? Ale opravdu hodně bizarní, ne klasický bulvár. Něco, co je tak bizarní, že nad tím musí člověk trochu zapřemýšlet, aby mu to došlo.
Já jsem béčková pseudocelebrita. Žádnou velkou slávu nezažívám. Možná jsem si kdysi trochu myslel, že ano, ale život mne velmi rychle z toho bludu vyléčil. Bizarních historek mám na hard disku spousty. Na to člověk nepotřebuje bulvár. Je to polosvět, víte. Takové kolotoče, taková matějská trochu. Krepový papír, thymolin, všechno je jen jako. Nikdy mě to nebavilo ani nezajímalo. Že jsem se já díky svým průserům občas v bulváru ocitl, je vedlejší produkt mé výdělečné činnosti. Nic víc. Bavit se o tom je ztráta času. Pro všechny.
foto: se svolením Bořka Slezáčka, zdroj: Autorský článek
