„Já mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát,“ ohodnotil Josef Švejk jednu z řečí, kterou vyslechl, když táhl se svojí kumpačkou na bojiště 1. světové války. Podobně se mi chtělo ohodnotit výlevy mnohých po americké prezidentské volební noci.
Plakalo se, fňukalo, nadávalo, jásalo, vysmívalo soupeřům, zkreslovala první data. Především jsme si ale svoje pohledy na stav současného světa a svoje postavení, či lépe řečeno jeho nesrozumitelnost, promítali do těchto výsledků.
Esence arogance
Jedno měly naše komentáře společné: Viníkem byli ti druzí. Hloupí voliči, zákeřný soupeř, zlí manipulátoři, tajemné cizí síly. Empatie k důvodům, které někoho vedly k určitému rozhodnutí, v nich chyběla. Sounáležitost s výsledkem, se kterým třeba nejsme spokojeni, který ale pouze znamená, že můj postoj není v souladu s většinou, téměř žádná. Hledání chyb všude jinde než u sebe. Esence současné arogance, kdy svět je tu od toho, aby zcela vyhověl mým představám, a není-li tomu tak, pak je třeba vyměnit ten svět, nikoli můj přístup k němu.
Není uměním vyjadřovat lásku k demokracii, když jste součástí většiny.
Vláda menšiny nad většinou v demokracii nemůžeme mít dlouhého trvání. I kdyby ta menšina ovládala klíčová místa moci, lidé si najdou cesty, jak se oslovit, spojit a vyjádřit svoji nalezenou sílu. Není uměním vyjadřovat lásku k demokracii, když jste součástí většiny. Váš skutečný vztah ke svobodné společnosti se projeví, když zjistíte, že vaši sousedé chtějí něco jiného než vy.
Pochopení jako cesta
To není konec demokracie, to jen vy jste zjistili, že lidé mají jiný názor na to, jak vaše obec, město či stát mají fungovat. Pochopit důvody jejich jednání je cesta ke změně. Demokracie není bezbolestný způsob vládnutí a už vůbec ne jednoduchý. Nepřináší jen slunné dny a správná rozhodnutí. Většina se může mýlit.
Touha nastolit vládu moudrých bez vlivu těch pomýlených prosťáčků ale vede vždy k nesvobodě. Jste-li součást menšiny, pak zachování svobodné společnosti je důležitější než krátkodobé prosazení vlastních názorů. Kompromis, dohoda není ústupek, ale nezbytnost, ochrana před občanskou válkou v jakékoliv podobě.
Vlastní cestou?
Jedna věc se ukazuje naprosto jasně. Nestačí mít správné názory a odborné kompetence. Je potřeba ostatní přesvědčit, že víte, co oni cítí a potřebují. Vysmívat se těmto pocitům a zesměšňovat požadavky ostatních není cesta k jejich srdcím.
Je těžká dohoda s lidmi jiného smýšlení. Současná tendence mobilizovat vlastní kmen a snažit se znemožnit těm druhým přístup k veřejnému vyjadřování jejich mínění je nepraktická. Digitální svět nabízí tolik možností dostat sebešílenější postřehy k druhým, že bránit jim v tom je příliš náročné a marné.
Otevřenost a víra v sílu svobodného prostředí se ukázala vždy účinnější než zdánlivá pohodlnost uniformní atmosféry. Až příliš často čtu na sítích: „Jak je možné, že s tímhle názorem někoho pustili do vysílání?“ Inu, měli bychom se ptát: „Jak je možné, že s mými skvělými myšlenkami lidé nesouzní?“
Chyba je ve mně, v mé neschopnosti pochopit druhé a přesvědčit je o mé cestě. A nejsem-li ochoten přesvědčovat, nemohu se divit, že jdou jinudy. Je možné jít dál sám a žít spokojeně. I v tom je krása svobodné společnosti. Že tě na té cestě v noci někde nepřepadne.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
