Nakreslená terapie. Komiksem nejlépe vyjádřím, co se mi děje v hlavě, říká Lucie Sedláčková

Dle výsledků průzkumů, které předložil Národní zdravotnický informační portál, se v roce 2021 v České republice potýkalo s nějakým druhem psychického onemocnění 756 115 lidí. Doby, kdy se o duševních potížích zkrátka neslušelo mluvit a i jediná návštěva psychologa znamenala doživotní nepříjemné stigma, už naštěstí zmizely v propadlišti času. Péče i samotná edukace o oblasti duševního zdraví se posouvá dopředu. Mění se i samotný přístup ve společnosti. A rozhodně není ani nemístně troufalé, když řeknu, že svou kapkou přispívá také dnes už svébytný projekt Zavařeniny.

Emoce na papíře

Lucie Sedláčková už od dětství cítila, že je něco jinak. Mívala silné pocity derealizace. Na terapie začala docházet ve 12 letech díky empatické mamince. Zpětně tento krok Lucie vnímá jako velmi pozitivní. „Bylo to naprosto skvělé. Mohla jsem si povídat s dospělačkou celou hodinu a nebyla jsem před ní ta divná. Tohle byl pro mě dar,“ vzpomíná Sedláčková. V 16 brala první antidepresiva. Neustálé pocity ohrožení a častý nezastavitelný pláč se postupně překlopily také v poruchu příjmu potravy. Vše vyeskalovalo v jejích 25 letech, kdy žila v komunitě v Anglii, v hraniční poruchu osobnosti. „Spadla jsem na úplné dno, v cizině jsem se najednou viděla úplně bez filtru. Po půl roce jsem začala silně somatizovat, kolabovat… Nevěděla jsem, co se děje. A nikdo mi moc nerozuměl. Myslela jsem si, že jsem jenom hodně unavená. Jenže moje duše trpěla skrze tělo. Až na základě hlubinné psychoanalýzy se vše odhalilo,“ zmiňuje.

Abychom byli tou nejlepší variantou sebe sama a mohli žít šťastný život, tak je dobré s emocemi či diagnózami pracovat, pochopit je. Vnímat, že člověkem pouze prochází jako patrovým domem.

Komiks jako takový si Lucie do života pozvala velmi pozvolna. Všechno začalo, když chtěla příteli vysvětlit, co konkrétně se jí děje v hlavě. „Od malička mám nějaké psychické patálie. Nechci tomu říkat problémy, zkrátka mám hlavu takovou, jakou mám. A on mi řekl, ať to nakreslím. Tak jsem to udělala. Bylo velmi úlevné vše, co jsem prožívala, nedávat do slov, ale promítnou to do kresby. Pomohlo to mně i jemu,“ doplňuje.

První zavařenina byla hodně základní a jednoduchá. Na kresbičce je vizuálně znázorněna emoce toho, jaké to je, když má člověk hyperaktivní mysl. Tedy, když třeba mluví s jinými lidmi, tak se mu zároveň před očima neustále promítá dalších 30 000 věcí.

Tehdy si Lucie začala říkat, že by to bylo fajn ukázat lidem, jak to vypadá v hlavě někoho, kdo má poruchu osobnosti. Začal se tedy klubat projekt. Zprvu přemýšlela, jak ho pojmenuje. Život hraničářky ani jiné podobné názvy ale vůbec nepasovaly s jejím nastavením. Tedy, že se nechce celý život napřímo identifikovat a spárovat se svojí diagnózou. Samotný název Zavařeniny tak vyplynul spontánně ze situace.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

„Představovala jsem si, že všechny ty věci a stavy, co prožívám, namaluju nebo nakreslím, dám jim nějaký tvar, podobu či esenci. A potom, když je dám do zavařovačky a následně umístím do duševní spižírny, tak už mě nic z toho nemůže ohrozit. Pořád jsem si vědoma, že tam jsou. Že mám všechny ty démony, problémy tiky nebo nějaký špatný zvyk. On se toho člověk samozřejmě nezbaví, a já jsem i docela proti takové té snaze vymýtit všechny stíny a být jen světlá, krásná bytost. Myslím, že k nám patří i ty černé odstíny. Ale je důležité se tím nenechat ovládat a držet je odděleně,“ vysvětluje autorka.

Zároveň také dodává, že abychom byli tou nejlepší variantou sebe sama a mohli žít šťastný život, tak je dobré s emocemi či diagnózami pracovat, pochopit je. Vnímat, že člověkem pouze prochází jako patrovým domem.

Luciiny Zavařeniny poznáte na první dobrou. Minimalisticky, převážně černobíle laděný komiksový strip, doplněný pohotovým, krátkým, ale velmi autentickým textem v bublině. V současnosti už navíc nezachycuje pouze vlastní stavy, ale kreslí také potíže a trápení druhých lidí, kteří ji zkontaktují. Aktuálně má rozpracovanou sérii nazvanou toxicita na pracovišti, inspirovanou reálnými příběhy.

Chci pomáhat

Ačkoliv se projekt stal pro mnohé srdeční záležitostí nebo místem povzbuzení, nejsou Zavařeniny pro Lucii její živobytí. Alespoň ne prozatím. Do budoucna by určitě ale chtěla vydat komiks knižně. Jejím dalším velkým snem ovšem je, aby se na ni obracely různé instituce, neziskové organizace nebo uskupení, které se zabývají poruchami osobnosti nebo duševními problémy, jakožto na někoho, kdo jim pomůže výtvarně zpracovat podklady pro osvětu. Od plakátů, infografik a brožurek až po terapeutické hry.

A kdy se jí nejlépe kreslí? „Obecně nejlépe se mi tvoří na podzim a v zimě, když už začíná takové to předjaří. Kdy je všechno ještě dost šedé, a my už jsme z toho všichni dost vyčerpaní. Tak to je pak pro mě komiks velmi krásným, komfortním útěkem. A tohle jsou doby, kdy vzniká nejvíce stripů. Zároveň se snažím poslouchat takové nějaké volání, nějaký momentální pocit toho, že tohle bych teď chtěla nakreslit,“ míní.

Kromě své momentální profese copywriterky a ideamakerky si našla s přítelem ještě další zábavu v podobě společného projektu @dvazfary. Citlivě zrekonstruovaná fara bude do budoucna sloužit jako cowork, ale i místo pro setkávání a plánování rozmanitých tvořivých akcí, táborů nebo soustředění. „Je to velmi intenzivní práce. Ale vnímám to jako poslání. Jsem přesvědčena, že mít kolem sebe kreativní lidi je velké požehnání a dává mi to smysl,“ uzavírá.