Marek Jelínek je poloviční Kubánec. Přestože procestoval celý svět a od kubánských hranic ho dělilo pouhých dvě stě kilometrů, do země svého otce se nepodíval. „Nebyly tomu hvězdy nakloněny,“ směje se Marek. S Dominikou se seznámil díky koloběžce. Z poslední cesty, která měla být dlouhá deset tisíc kilometrů, se kvůli covidu vrátili už v jedné třetině. „Skončili jsme u jednoho kamaráda v penzionu a přemýšleli o tom, že bychom si pořídili maringotku. Vůbec jsme nevěděli, jestli to pro nás bude to pravé, ale byla to v té době dostupná možnost.“
Maringotku jste si nakonec postavili v Beskydech. Jak se vám na tak malém prostoru žije?
Hezky. Člověk zjistí, že k životu potřebuje minimum. Kamna vám poskytnou teplo i v těch největších horských mrazech, na malém prostoru to k sobě máte blízko a vše voní hezky dřevem. Jsme moc rádi, že jsme si vytvořili takový útulný domov.
Z běžné domácnosti máme veškeré vybavení kromě myčky a splachovací toalety, namísto nich máme dřez a finský kompostovací záchod, no a trochu menší prostor.
Bylo složité pořídit si vlastní maringotku?
Nebylo složité si ji pořídit, ale najít pozemek. Koupili jsme si ji za sedmdesát tisíc korun. Ale neměli jsme na ni místo. Nakonec jsme si padli do oka s majitelem kempu, který nám poskytl místo. Díky tomu jsme si ji mohli upravit, zateplit, zrenovovat. V létě tam ale bylo rušno, tak jsme se po první zimě přesunuli nedaleko. Tady žijeme čtyři roky, ale chystáme se dál. Našli jsme pozemek, který bude náš.
Ne každý by něco takového zvládl. Přeci jen soužití s partnerem na tak malém prostoru... Co když přijde „ponorka“?
My ji nemáme. Pořád se o něčem bavíme, každý si může dělat, co chce. Případně odejít do přístavby, kterou jsme k maringotce přidali. Máme v ní koupelnu a druhý malý pokojíček pro hosty. Ale my chceme trávit čas spolu. To je na tom krásné, že vás to nutí být spolu a mluvit, řešit problémy, když nějaké nastanou. Ve velkém domě často každý žije sám zavřený ve své místnosti. Je to prostě o lidech. O povahách. My se nehádáme. Když se nám něco nelíbí, tak si to řekneme. Takový život vyžaduje soužití s člověkem otevřeným komunikaci. V maringotce vám nic jiného nezbude.
Jak řešíte praktické věci, jako je voda, elektřina…?
Na začátku jsme nosili vodu v barelech, ale s novým místem přišla i studna, ze které nám teče voda sama hezky samospádem. Elektřinu máme nataženou z vedlejšího domu. Využíváme ji na spotřebiče typu pračka, lednice, sporák, bojler. Často si lidé myslí, že když žijete v marigotce v přírodě, tak musíte prát na valše a koupat se v řece. To už dávno není pravda, v zahraničí mladé rodiny běžně bydlí v tiny housech, česky malých domech, jednoduše proto, protože je to ekonomičtější a blíž přírodě. Takže z běžné domácnosti máme veškeré vybavení kromě myčky a splachovací toalety, namísto nich máme dřez a finský kompostovací záchod, no a trochu menší prostor.
To je nejdůležitější, umět snít, zastavit se a říci si, co bych tak dneska chtěl.
Narážíte i vy na nějaké problémy?
Problémy bychom to nenazvali, jen jsme si museli zvyknout na větší zimu a pořídit si auto 4x4, abychom se po lesní cestě dostali až k maringotce. To je asi cena za krásné výhledy a klid.
Ten klid a pozitivní myšlení z vás přímo čiší. Čím to je?
Přírodou. Jiné by to asi bylo, kdybychom žili na vlně městského proudu a shonu. Ale když žijeme v sedmi stech metrech na kopci, tak je to jiné. Nejlepší, co člověk může udělat, je žít v přírodě. Když jste mimo města a zastavěná obydlí, satelity. Tady je všude tma, pozorujete hvězdy, východy a západy slunce, naladíte se na přírodu a její rytmus. Člověk je taková ladička. Ladíme se stále na někoho, na něco. V přírodě se automaticky ladíte na přírodu, která vás přirozeně uklidňuje. Je to úžasné. Jste její součástí, zpomalíte. Často k nám jezdí lidé a občas se přiřítí někdo z města, je zrychlený, chaotický, nestíháte jeho drmolení slov, pořád chodí a ptá se, co tu pořád děláme, je to i vtipné. Stačí pár hodin, procházka lesem, dobrá polívka a vidíme, jak se nám lidé mění před očima, je to hezké.
Svým přístupem k životu se snažíte inspirovat ostatní prostřednictvím vašich Hovorů ze země...
To je činnost, které se rádi věnujeme. Produkujeme tak čtyři videa měsíčně. Začalo to naším cestováním. Při covidu, kdy se zavřely hranice, nám bylo znemožněno dělat to, co nás bavilo – jezdit po celé naší zemi a přednášet o cestách, pouštět dokumenty z cest. Přes 50 přednášek bylo zrušeno, a tak jsme začali dělat rozhovory s lidmi, kteří nás při našem cestování inspirovali. Byli to naši přátelé. Postupně se témata rozšiřovala a dnes si povídáme se zajímavými lidmi z celého širokého spektra. Rozebíráme témata, která nás zajímají a mohou pomoct otevřít oči jiným lidem.
My se nehádáme. Když se nám něco nelíbí, tak si to řekneme. Takový život vyžaduje soužití s člověkem otevřeným komunikaci. V maringotce vám nic jiného nezbude.
Co byste poradili lidem, kteří uvažují, že by si pořídili maringotku?
Nejdříve si sežeňte pozemek, kde je zdroj vody, elektřiny. Není to jen tak. Sice můžete používat solární panely, ale přes zimu byste se museli hodně omezit. Maringotku je důležité dobře zateplit. Dnes se prodávají velmi draze maringotky bez pořádného zateplení, tak na to pozor. Naše měla 10 cm vaty a my přidali dalších 15 cm. Důležité je nezapomenout i na spodek a vršek maringotky, ať nám neutíká teplo a v létě se zase neupečeme. To je zásadní pro celoroční bydlení. Vybavení je na každém. My máme kamna, sprchu, ledničku, pračku, sporák i malou troubu... A hlavně je to o nastavení mysli.
Jak to myslíte?
Je to o tom, jak člověk chce, aby jeho život vypadal. Takové by měl mít vize. Měla by tam být pokora, vděčnost, láska… A důležité je snít. To je nejdůležitější, umět snít, zastavit se a říci si, co bych tak dneska chtěl. My jsme to tak měli nastavené, až jsme tady přivedli na svět malého Maxmiliána.
Přímo tady?
Ano. My jsme nechtěli do nemocnice. Takhle jsme si to vysnili a tak se to stalo. Je to hezké. Měli jsme samozřejmě více variant, kdyby se cokoli přihodilo, ale nakonec vše proběhlo tak rychle, že porodní duly přijely až půl hodiny poté, co jsme ho drželi v rukách, v pět hodin ráno.
Není vám dnes ta naše země a maringotka malá? Co plánujete dál?
Žijeme v krásné zemi, ve které je stále co objevovat, a to nejen místa, ale i krásné lidi na rozhovory. Jsme rádi, že nás covid zastavil, protože jinak bychom byli někde na cestách, zatímco teď máme krásný, útulný domov, dvě fenky a našeho Maxmiliána. Děkujeme za to každý den a těšíme se na naše nové místo, kde nám v následujících letech vyroste malý dřevěný domek z přírodních materiálů. Také bychom rádi zahrádku a slepice... Na druhou stranu jsme velmi vděční za to, co máme teď, jsme si vědomi toho, že ne každý se raduje a cítí tady na tom světě svůj smysl, ale to se snad také brzy změní.
foto: Se svolením Dominiky a Marka, zdroj: Autorský článek
