Obě mladé maminky měly pořádkumilovnost v krvi od malička. A tak není divu, že se jejich cesty propojily. Karolína je bývalá profesionální hospodyně, která momentálně vede instagramový profil @uklid_si. „Úklidu se věnuji celý svůj život. Už odmala jsem uklízela kamarádkám pokojíčky a každý týden předělávala ten svůj,“ směje se.
Nikola je bývalá bankéřka, která si po rodičovské dovolené založila úklidovou společnost BS úklid. „Vedla mě k tomu láska k úklidu a čistotě a zároveň pomoc lidem, kteří na úklid nemají třeba čas, nevědí jak na to, nebo je to prostě a jednoduše nebaví,“ podotýká s úsměvem.
S úsměvem a trochu odlehčeně bych odstartovala i náš rozhovor. Kdy jste měly naposledy doma „bordel“?
Karolína: Každý den. Vážně. Dvě děti a dva psi udělají svoje. Ale je to jen takový ten povrchový. Většinou všude nádobí, oblečení, hračky a spousty dalších věcí.
Nikola: Včera večer. Nepořádek máme doma pořád. Ačkoliv mě to poměrně dost znervózňuje, stále se učím, že s dítětem prostě věci nebudou porovnané tak, jak chci. Přestože doma uklízíme pořád, neohlášené návštěvy k nám nemohou (smích).
Obvykle se jedná o osamocené lidi s psychickými potížemi, jako jsou deprese, ADHD, kteří ve svém životě zažili nějakou klíčovou událost. Jedná se často o úmrtí blízkého člověka – dítěte, rodiče, manžela/manželky nebo sourozence. Pro někoho to může být třeba i rozchod nebo ztráta zaměstnání.
Tak to se mi ulevilo. Co je pro vás nejhorší věc, která vás doma opravdu irituje?
Karolína: Nejhorší je pro mě asi špinavá koupelna. Trošku se to vylučuje s tím, co děláme s Nikolkou, ale pokud je špinavé umyvadlo a mám si jít čistit zuby, tak bez omytí bych to nezvládla. Druhý favorit jsou u mě stoly. Jak jídelní, tak konferenční. Pokud není čistý, nenajím se tam. Třetím favoritem je prádlo. Pokud je koš jen trošku plnější a vím, že pračku zaplním, tak peru. Ve dne, v noci. Respektive ta pračka a následně sušička to dělají za mě, takže tam mám ráda prázdno. Takové ty klasické nešvary jako ponožky na zemi nebo skleničky na nočním stolku u nás nenajdete. Já ani manžel takoví nejsme, takže rozčilovat se můžu maximálně tak nad tím umyvadlem.
Nikola: Pro mě je nejhorší špinavá vana a toaleta, což mi někdy komplikuje pobyt mimo domov. U nás doma je to naštěstí v pořádku. Co ale doma máme, jsou hromádky oblečení. A kde? Všude, kde se partner převléká. Otevřená pasta po každém použití samozřejmě nesmí chybět… A podobné nešvary. Myslím, že by neměl chybět ani pohled z druhé strany, a to, že soužití se mnou znamená, že beru partnerovi skleničky doslova pod rukama. To stejné s oblečením. Jednou jsem mu dokonce vzala čisté tričko z postele, když se chystal převlékat, a než si donesl kalhoty, tričko už bylo v pračce. Naštěstí jsou tohle jen drobnosti, které bereme s humorem.
Dnes se zabýváte i extrémními úklidy. Může vás ve vaší práci vůbec něco překvapit?
Nikola: Samozřejmě. Pokaždé si myslíme, že už jsme viděly vše a nic nás už nepřekvapí, opak je ale pravdou.
Karolína: Občas překvapujeme i samy sebe navzájem. Přicházíme na nové věci, jsme efektivnější, a tím i rychlejší. Naposledy nás překvapila únava.
Nebyly jsme plně připravené na to, s čím se setkáme. Takže po úklidu nastával třeba i pláč, neustálé přemýšlení nad situací člověka. A nakonec pak vděčnost za to, co máme doma.
S čím nejhorším jste se setkaly?
Karolína: Domácnosti, kam chodíme poslední dobou, co se extrému týče, gradují. Bohužel jsme narazily i na lidské výkaly, všelijaké podivné lektvary v nádobách plných červů, hejna much, mrtvé myši a další srandy… Všelijací broučci, velcí pavouci a hejna mušek, to už je pro nás taková klasika.
Nikola: Pro mě to nejhorší, s čím jsem se za celou dobu zatím setkala, je samotný zápach. Už kolikrát jsem myslela, že snad nemůže být horší.
Jací lidé vás žádají o pomoc? Kdo je typický klient?
Nikola: Obvykle se jedná o osamocené lidi s psychickými potížemi, jako jsou deprese, ADHD, kteří ve svém životě zažili nějakou klíčovou událost. Jedná se často o úmrtí blízkého člověka – dítěte, rodiče, manžela/manželky nebo sourozence. Pro někoho to může být třeba i rozchod nebo ztráta zaměstnání. Zkrátka se jedná o událost, která dotyčného úplně paralyzuje a znemožní mu další fungování v běžném životě. Mají pak tendence se uzavírat před okolím a začnou hromadit věci/zvířata, tvoří si tak svůj vlastní bezpečný prostor.
Karolína: Hlavně jsou to lidi, kteří potřebují kontakt. Jakýkoli. Ten lidský, přátelský, potřebují slyšet, že tu pro ně někdo je a neodsoudí je.
Který příběh vás nejvíce vzal za srdce?
Karolína: Je jich hodně. Nelze vybrat jeden. Obecně tam, kde jsou děti a zvířata. Ale čím déle to děláme, tím otrlejší vůči tomu jsme. Víte, kdybychom nad vším přemýšlely a rozebíraly bychom to, semlelo by nás to a nešlo by v tom pokračovat.
Do některých bytů lze jít jen s respirátorem. Zdroj: Se svolením Uklizeno
Jak se s těmi silnými příběhy vyrovnáváte?
Nikola: Zpočátku to pro nás bylo náročnější, nebyly jsme plně připravené na to, s čím se setkáme. Takže po úklidu nastával třeba i pláč, neustálé přemýšlení nad situací člověka. A nakonec pak vděčnost za to, co máme doma. Postupem času už jsme se obrnily, takže nás ty příběhy tolik v běžném životě neovlivňují. Myslím, že v opačném případě by nás tato práce jednoduše semlela.
Karolína: Já osobně jsem v tom nikdy nebyla příliš citově vázaná. Spíš přemýšlím pragmaticky, a co by těm lidem ještě mohlo pomoci. Víte, člověk má pak tendence s některými udržovat kontakt – minimálně proto, aby se necítili sami. Nechcete jen uklidit a odejít, ale my to tak dělat musíme.
Co je pro vás největší motivací?
Karolína: Zprvu to byla určitě zvědavost. Později se to překlenulo v zábavu a touhu někomu pomoct a teď už cítíme, že je to naše „povinnost“ těm lidem pomoct. Opravdu bereme domácnosti, kde na to lidi nemají peníze, anebo by to nikdo jiný nevzal.
Nikola: Nechceme soudit, naopak chceme dotyčným ukázat, že stále existují lidé, kteří pomohou, a nejsou na to sami. Když při předání vidíme radost, slzy dojetí a po samotném úklidu nám lidé píšou, co a jak se jim daří – to je motivace toho všeho a víme, že taková pomoc má opravdu smysl.
Jak často se podaří lidem pořádek dodržet?
Karolína: Celý projekt funguje teprve od dubna 2024, což je velmi krátká doba, takže do budoucna nelze odpovědět. Ale prozatímní informace máme, že se to daří. Většinou tam totiž nehraje roli jen osoba, u které uklízíme, ale zapojí se následně i příbuzní, kamarádi nebo sociální pracovníci a to je na tom celém velmi důležité.
Jedná se o skutečně extrémní úklidy. Jezdíte napříč republikou, klidně i přistavíte kontejner. To všechno může být hodně drahé. Kdo to financuje?
Nikola: Jedná se o opravdu nákladnou záležitost. Ochranné pomůcky jako masky, filtry, oblečky, holínky. Dále doprava, strava, někdy ubytování, kontejner a konečně náš čas. Tohle vše jsou opravdu nákladné položky a jeden úklid tak opravdu vychází na desetitisíce. Zároveň je pomoc orientovaná na lidi, kteří si nemohou takový úklid dovolit, proto celý projekt potřebuje partnery, kteří nám kryjí záda, pomáhají nám posouvat se vpřed.
Karolína: … a hlavně skvělé kamarády, které jsme potkaly právě díky našemu projektu. Oslovili nás s tím, že by nám občas rádi pomohli. Sešli jsme se, zkusili jsme první úklid a fungovalo to. Občas tedy s námi na úklidy jezdí a my tu chlapskou sílu rády vítáme.
Můžete popsat, jak to probíhá?
Karolína: Většinou nás kontaktuje rodina, kamarádi nebo sousedi. Když nám popíší krátký příběh, následně je poprosíme o fotky. Pokud usoudíme, že je úklid pro nás, hodně se ptáme… Pokud je na obou stranách vše v pořádku, domlouváme termín úklidu. Přijedeme, uklidíme a odjíždíme.
Občas potkáte něco, co je potřeba vytančit, vyzpívat. Zatnout zuby a třeba to vzít do ruky…
Nikola: V den úklidu si společně projdeme domácnost, řekneme si, co je potřeba zanechat, co nikoliv. Domácnost je celý den naše. Večer, když už je vše hotovo, se opět setkáme. V této chvíli předáváme proměněnou domácnost. Ukazujeme, kde co je. Dáváme drobné rady, jak spravovat svůj nový domov. Necháváme pro dotyčné malý dáreček a písemný návod, jak často a co uklízet, aby se situace neopakovala. Po úklidu odjíždíme, nadále zůstáváme v kontaktu jako podpora, kdyby dotyční potřebovali.
Zní to jednoduše, ale určitě je to strašně náročná věc, ať už z logistiky, tak fyzické práce. Co je na tom nejtěžší?
Nikola: Nejtěžší na tom všem paradoxně často bývá najít vhodný termín pro všechny a zorganizovat úklid. Vzhledem k tomu, že obě máme rodiny a jsme poměrně dost pracovně vytížené, u našich dobrovolníků řešíme totéž. Samotná domluva vhodného termínu je proto někdy o dost náročnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Karolína: Pak samozřejmě i samotné úklidy. Občas potkáte něco, co je potřeba vytančit, vyzpívat. Zatnout zuby a třeba to vzít do ruky…
Opravdu je důležité neodsuzovat, spíše nabídněte pomoc, a pokud si nevíte rady, napište nám. Naším cílem je měnit extrémně zaneřáděné domácnosti v nové domovy s důstojnými podmínkami.
Říkám si, že extrémní úklid skutečně extrémního nepořádku musí být spíše ojedinělý. Ale zdá se, že to tak ojedinělé není. Setkáváte se často s extrémně zaneřáděnými byty?
Karolína: My samy jsme netušily, kolik takových domácností existuje. Naše první úklidy probíhaly naprosto jinak. Aktuálně jsme ve fázi ochranných oblečků a polomasek, bez kterých bychom to kolikrát neudýchaly. Čím déle to děláme, tím extrémnější úklidy máme a otevírají se další „zamčené“ dveře. Těch lidí je opravdu spousta…
Nikola: Také je potřeba zmínit, že jednáme jen s lidmi, kteří se odhodlají situaci změnit, to vyžaduje obrovskou dávku odvahy. Stále existuje mnoho domácností, o kterých nevíme a které situaci měnit nechtějí. Proto pokud o někom víte, neodsuzujte. Nikdy nevíte, jaká je příčina nepořádku nebo hromadění, a pokud člověka odsoudíte, dveře přede všemi zavře a nenechá si pomoct. Opravdu je důležité neodsuzovat, spíše nabídněte pomoc, a pokud si nevíte rady, napište nám. Naším cílem je měnit extrémně zaneřáděné domácnosti v nové domovy s důstojnými podmínkami.
Máte zkušenost, že uklizený byt pomůže člověku i psychicky?
Nikola: Troufám si říct, že uklizený byt pomůže psychicky velmi. Samy na sobě cítíme, jak je nám v prostředí, do kterého přijdeme, těžko. Představte si, že jste zaskládaní vším možným několik let, že se do takového prostředí vracíte z práce, a vše tam na vás dopadne. Uklizený prostor má velký vliv na to, jak se v místě cítíme. Nicméně aby byla naše pomoc dlouhodobá a měla opravdu smysl, je potřeba řešit situaci komplexně. Nejdříve uklidit celý prostor, následně udržovat pořádek v malých krocích a u toho řešit svoje psychické a fyzické zdraví s odborníky a blízkými.
Obě máte malé děti. Je možné mít doma uklizeno i s nimi? Máte nějaké rady?
Karolína: Čistota ano, pořádek ne, mluvím-li o sobě. Ale to závisí na spoustě faktorů. Kolik má člověk dětí i jak velkou nemovitost. Zda se druhá polovička zapojuje, popřípadě pokud tam nejsou jiné okolnosti, které ubírají čas. Samozřejmě to také závisí na tom, jestli to člověka baví. Co je pro někoho zábavou na třicet minut denně, je pro někoho utrpení, které trvá dvakrát tolik času. Mě osobně úklid moc baví, mám v tom systém. V čem rozhodně zálibu nemám, je vaření. To je pro mě utrpení a patřím do druhé kategorie – té, které to trvá dvakrát tolik času :-). Nelze to tedy zhodnotit a za mě by to ani nemělo být hodnoceno. Není na to relevantní měřítko.
Nikola: Vše jde lépe, když jste na to dva a vedete děti k pomoci. Za mě osobně rozhodně nemá být máma otrokem domácnosti – vařit, uklízet a o vše se starat sama. Takže nějaké rady? Udělat si systém v úklidu a v péči o domácnost a práci rozdělit mezi všechny členy. Nastavit si vše tak, aby vás to doma bavilo.
Třeba u nás partner vyklízí myčku, já ji naplňuji, dcera miluje utírání konferenčního stolku a přerovnávání polštářků na gauči. Když se nám do úklidu nechce, tak si u toho začneme povídat básničku a práce nám všem jde lépe od ruky. Myslím, že s dětmi už nikdy nebudete mít doma tak naklizeno, jak vaše bezdětná kamarádka, ale záleží na tom? Přece není důležité, jak to doma vypadá, ale jak se vám tam žije.
Reklama
foto: Se svolením Uklizeno, zdroj: Autorský článek
