Pátek Karla Křivana: Co přinesl rok mozku v rozkladu

„Evropa je v rozkladu,“ hodnotí Nick Carter závan vůně olomouckých syrečků právě donesených před komisaře Ledvinu na petřínské zahrádce ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Divák se shovívavě pousměje nad nepochopením amerického detektiva pro idylický poklid secesní Prahy, tak roztomile imunní vůči všem technickým novotám. A vida, slovem letošního roku je „brain rot – mozek v rozkladu“.

Podle Oxford University Press toto spojení znamená stav mysli v rozkladu, způsobený nadměrnou konzumací digitálního obsahu. Přečetl jsem si to na českém Seznamu, vládci digitálního obsahu v zemi, kde je smrádek, ale teploučko, což byl zase výraz či názor, který vytáčel na začátku minulého století dva mladé muže Voskovce a Wericha, když zakládali svoje Osvobozené divadlo.

Pořád nejlepší místo

Zdá se, že určitý stav rozkladu, který se rozlézá tak mohutně, že je cítit, je trvalým znakem kontinentu, který ale přesto zůstává nejlepším místem k životu. To jsou ty paradoxy, nad kterými dumáme, na což nemá čas ta část světa, která je dobrá ve vymýšlení technologických novinek.

Vytváříme či objevujeme nový prostor bez omezení, ale vstupujeme do něj nedostatečně vybaveni.

A právě vpád technologií do našeho mozku či naopak nutné rozšíření naší každodenní reality do té virtuální zřejmě způsobuje, že náš mozek je v rozkladu. Nebo si to alespoň myslíme. Je toho na nás prostě moc. Moc informací, z nichž každá po rozkliknutí nabízí přehršle variant a vzájemně si odporujících vysvětlení.

Přeskládání pravidel

Vytváříme či objevujeme nový prostor bez omezení, ale vstupujeme do něj nedostatečně vybaveni. Což není pro člověka nová zkušenost. Každý nový objev znamenal posunutí či přeskládání i vnitřního uspořádání hodnot a pravidel v jednotlivcích i společenstvích. Musíme uvolnit svoji představivost i dosavadní způsob organizace života, abychom byli schopni nové technologie pochopit a nějak zapojit do naší každodennosti.

Náš mozek na to evidentně reaguje nejen zvědavě, ale také nervózně, případně zmateně. Na jedné straně v něm fungují staré instinkty lovců a sběračů, ale on se na ně snaží naroubovat nové hrozby a reakce na ně. Přičemž neví, co v tom digitálním světě, který začíná určovat vše od ekonomické prosperity zemí po složitě postihnutelný pocit osobního štěstí jednotlivců, na nás vlastně čeká.

Když věda předbíhá rozum

Kdyby zařvala v mé ulici u Vltavy divoká šelma, vzal bych nohy na ramena. Nové divoké šelmy neřvou a navíc je ani nepoznáme. Zdá se, že začínáme poznávat limity naší schopnosti přijímat ony rychlé změny kolem nás. Věda předbíhá rozum a cit většiny společnosti. Ti, kteří nestíhají, hledají záchranné brzdy.

Náš mozek možná ani tak není v rozkladu, jako se spíš rozpíná do zatím netušených prostor. Jako by jeho možnosti opravdu nebyly odkázány jen na naše hmotné tělo. Největší tajemství vesmíru, kterých se dokázali dotknout pouze géniové, se v záblescích možností nových technologií stávají jeho součástí.

Je to prastarý příběh odcházení starých bohů a příchodu těch nových. Svět se prostě mění nebo spíš objevujeme další kontinenty. Mají jinou podobu, než na jakou jsme byli dosud zvyklí. Přežijí ti, kteří se dokáží přizpůsobit. Jak říkám, je to starý a stále stejný příběh.