fbpx

Přijeď, spadlo se mnou letadlo: Jak zvládnout bludy stárnoucích rodičů 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Byl to šok. Otec mi zavolal ve 4 hodiny ráno a poněkud nervózně, ale zcela příčetně mi řekl: „Kristýno, prosím tě, zavolej policii nebo nemocnici, já a ještě jeden pár starších manželů jsme uvízli ve výtahu, jak s námi spadl ten vrtulník. Jsou tu krysy a špína a potřebujeme pomoc.“ Asi si umíte představit, jak mě to vyděsilo. Do rána jsem nezamhouřila oka.

Zveřejněno: 31. 1. 2025

Psychická zátěž při péči o nemocné rodiče nebo jiné blízké příbuzné je realitou mnoha rodin. Kromě toho, že se jistě ptáte, proč rodiče trpí bludy a co můžete udělat, abyste jim pomohli, další otázkou je, jak pomoci i sami sobě.

Ležel v nemocnici a asi si byl zalítat

V době, kdy mi ve čtyři ráno telefonoval, že s ním spadl vrtulník, ležel můj otec už několikátý měsíc v nemocnici. Bylo to zvláštní, protože v jeho pokročilém věku 87 let byl klinicky zcela v pořádku, jak mi řekla doktorka, ale vždycky, když ho měli přeložit do zařízení následné péče, něco se stalo. Onen noční telefonát byl jen jednou z eskapád.

„Tati, uklidni se, nic se neděje, to bude dobrý, já jim hned zavolám. Zkus se položit, podívej se, za hlavou máš nabíječku, hlavně nikam nevolej, já to zařídím,“ sebrala jsem v sobě, nevím odkud, poslední známky duchapřítomnosti a v duchu polykala slzy. Tohle jsem nečekala, byť mi den předtím do té doby zcela příčetný otec odpoledne zavolal s tím, že podepisuje revers a ať ho okamžitě vyzvednu, že chce jet domů. Jenomže ono to nešlo, měl zlomeninu pánve a nemohl chodit. Na to ale, inženýr, evidentně zapomněl, ač nikdy předtím zmatenost nevykazoval.

Související…

„Vodlez, ještěre!“ Neúcta ke stáří je stále běžnějším fenoménem
Tereza Theerová

Vyděšeně jsem volala do nemocnice, co se stalo. A tam mi bylo řečeno, že je to zcela normální, že jsou to známky demence. Ale otec demencí netrpěl. Měl spoustu jiných „neduhů a nešvarů“, ale demence k nim nepatřila.

Jak zareagovat na šokující zjištění

Když jsem se snažila na toto téma zavést hovor, nemocniční pracovnice jen přilévala benzín do ohně. „No, on si tady dělá uzlíčky na plenkách, začal se balit, chce jít domů,“ říkala mi. A já byla úplně v šoku. Ne to konto jsem slyšela, bez sebemenší přípravy, že bych měla otci začít zařizovat nějaký ústav následné péče, protože na to, že by šel domů, to nevypadá.

Bohužel, noční létání ve vrtulníku to jen potvrdilo. Otce jsem uklidnila a vypnula telefon, věděla jsem, že z nemocnice zřejmě v noci neuteče, neboť se není schopen ani posadit. Druhý telefonát v sedm ráno byl už o něco optimističtější. Ne že by si táta uvědomoval, že leží v nemocnici, ale oznámil mi už daleko klidněji, že je už z výtahu zachránili a že je převezli do hotelu, a nadiktoval mi, opět zcela příčetně, přesný seznam věcí, které chce dovézt. Opět jsem přitakala a jala se pátrat dál.

Otcovo létání ve vrtulníku mě rozhodilo. Nebyla jsem ochotna přijmout jako fakt, že se z něj přes noc stal nesvéprávný člověk. Proto jsem zavolala kamarádce, která pracuje v nemocnici. A ta mi potvrdila mé obavy, když mi řekla, že otce zřejmě něčím předávkovali, asi kombinací prášků na bolest, uklidnění a deprese, zřejmě v poměru, který ho vynesl až na oblohu. Doslova.

Kdo si v 87 letech zalétá?

Ukázalo se, že kamarádka Radka měla pravdu. Skoro na minutu přesně 24 hodin po telefonátu, že chce odejít, volal otec znovu: „Kristýno, to bylo strašný, mně asi něco přeskočilo v hlavě, to už nechci zažít. Mně se zdálo, že jsem lítal ve vrtulníku.“ A byl zase jako dřív. Nemocnice sice přiznala, že asi úplně „nezvládli medikaci“, ale víc se tím nezabývali. A já zůstala se spoustou otazníků a s přesnými otcovými popisy toho, co se oné noci ve vrtulníku dělo, proč letěl z Brna, s kým tam měl sraz, jak se bavil na palubě a jak s nimi vrtulník pak kvůli nepříznivému počasí spadl.

Kolegyně měla maminku a ta takhle z nemocnice volala v noci policii, že ji přišli vykrást. Problém byl, že policie musela do nemocnice přijet, aby skutečně prověřila, že vyděšená a křičící žena není obětí týrání.

Na druhou stranu, myslet si mohu cokoli. Onen šok a probdělé noci mi nikdo nevrátí, ale jistě bych byla ráda, kdybych byla o podobných zvratech až k demenci informována poněkud lépe a sofistikovaněji. To se bohužel nestalo, jen otci vzali na noc telefon, aby nikomu nevolal (!!).

Od té doby táta nelétá, jen leží a čeká. Nevíme na co, ale jen doufáme, že příště se nebude brodit Nilem s krokodýly, plácat iglú za polárním kruhem anebo objevovat skryté komory pyramid. A když, tak jen skutečně.

Je to obrovská výzva

Péče o stárnoucího rodiče se může stát náročnou zkouškou a obří výzvou, obzvláště pokud se u něj objeví bludy nebo iracionální žádosti. „Kolegyně měla maminku a ta takhle z nemocnice volala v noci policii, že ji přišli vykrást. Problém byl, že policie musela do nemocnice přijet, aby skutečně prověřila, že vyděšená a křičící žena není obětí týrání,“ říká Jana Souralová (51 let). 

Podobné příběhy o častých nočních hovorech nebo představách, že starší osoby někdo sleduje, že létají vrtulníkem nebo se jim někdo vloupal do bytu, nejsou ojedinělé. Tyto situace mohou v rodině vyvolat frustraci, bezmoc i pocity viny. Jak porozumět tomu, co se s rodičem děje, a jak se správně zachovat?

„Mnoho seniorů začíná mít v určitém věku problémy s realitou. Někdy jde o důsledky fyzického zdraví, jako jsou neurologické poruchy nebo vedlejší účinky léčby. Jindy může být na vině osamělost, hospitalizace nebo stres z nepředvídatelných životních změn,“ říká pro Flowee student psychologie, který zpracovává podobné téma jako disertaci, Martin Cikhart. „Samota a narušení denní rutiny mohou způsobit změny vědomí, které vyústí až do bludů. Takový senior může tvrdit, že ho někdo sleduje, nebo si představuje, že se proti němu rodina spikla.“

Proč lidé v nemocnici nebo ve stáří trpí bludy?

Pokud jste si tedy mysleli, že bludy jsou doménou psychiatrických pacientů, jste zcela na omylu. Studie z NIH (National Institutes of Health) shrnuje, že až 30 % hospitalizovaných pacientů zažije stav deliria, který často zahrnuje halucinace a bludy. Delirium může být způsobeno časovým posunem vidění reality, neklidem z neznámého prostředí nebo vedlejšími účinky léků. Starší lidé jsou pak obzvláště zranitelní kvůli oslabené psychické odolnosti.

Někdy za matkou jela domů nebo do nemocnice, aby ji uklidnila, ale postupně pak pochopila, že jí spíš pomůže upravené prostředí a pravidelná komunikace.

Podobně významný vliv má osamělost. Podle studie National Institute on Aging mohou senioři trpět izolací, která spouští depresivní nebo paranoidní chování. Pro člověka, který nemá dostatek kontaktů, se malé podněty stávají mnohem intenzivnějšími. Například zvuky v domě mohou být interpretovány jako kroky zlodějů. Nemocnice je pak zcela neznámé místo. Je jedno, jak dlouho v ní nemocný leží, protože třeba v případě mého otce je v onom „bezčasí“ už několik měsíců.

Paní Jana Grétská (43 let), která pečovala o svou matku s Alzheimerovou chorobou, popisuje: „Jednoho dne mi maminka zavolala, že má pod postelí hada. Snažila jsem se ji uklidnit, ale někdy už ani nevěděla, kdo jsem. Bylo to vyčerpávající, ale po konzultaci s lékařem jsme upravili medikaci a našli způsoby, jak zlepšit prostředí. Problémy pak ustaly.“

Co dělat, když zrovna otec létá v noci nad městem?

Co mě uklidnilo, bylo schválení mého nočního jednání odborníkem. Za prvé musíte osobu s bludy uklidnit. „Pokud vás rodič volá v noci a tvrdí, že je v ohrožení, první reakcí by měla být klidná komunikace. Nevyvracejte mu jeho realitu a tvrzení, protože pro něj jsou skutečné, alespoň v tu chvíli. Pokud řeknete: 'To není pravda, že vás někdo sleduje,' nebo ve vašem případě, ‚prosím tě, vždyť jsi v nemocnici, nikde nelítáš‘, můžete situaci jen zhoršit. Lepší je potvrdit jejich pocity a odvést pozornost k jinému tématu,“ radí Martin Cikhart. „Například můžete říci: To musí být opravdu nepříjemné, a co vidíš? Pojď si teď vzít třeba knížku a zkusit si ji otevřít...“

Dalším důležitým krokem je zjistit, zda bludy nemohou být způsobené léky nebo nemocí. I to jsem tedy bez jediné znalosti podobného případu vydedukovala správně. Konzultace s praktickým lékařem nebo psychiatrem sice může pomoci odhalit příčinu a upravit léčbu, ale musí, nebo měla by být vedena tak, abyste se vlastně vy sami necítili jako hlupák. V tomto mém případě jeden bod pro nemocnici, ale stále dva jedna pro mě. Někdy je v určitých případech i nutné i vyšetření neurologem, aby se vyloučila Alzheimerova choroba nebo jiné degenerativní onemocnění.

Paní Jana Souralová ještě dodává. „Pro kolegyni to bylo strašně stresující. Někdy za matkou i jela domů nebo do nemocnice, aby ji uklidnila, ale postupně pak pochopila, že jí spíš pomůže upravené prostředí a pravidelná komunikace. Psychiatr nám pak také pomohl s léky.“

Jak chránit svou vlastní psychiku 

Nemusíte tedy o svého příbuzného pečovat přímo, abyste museli mít co do činění s jeho bludy. Proto i vy byste měli chránit svůj „zdravý“ život nebo zdravý rozum. Ono i podobné telefonáty častěji než jednou jsou fyzicky i psychicky vyčerpávající. Syndrom vyhoření u pečujících je pak častým jevem a může se projevit pocity bezmoci, nespavostí nebo ztrátou energie.

Bludy nejsou jen projevem nemocí, ale i voláním po pozornosti a pochopení.

Podle webu Family Caregiver Alliance by měli pečovatelé vyhledávat podpůrné skupiny, kde mohou sdílet zkušenosti a najít emocionální oporu. Také techniky mindfulness a pravidelné fyzické cvičení mohou zmírnit stres. Paní Jana Grétská si vytvořila při péči o maminku s Alzheimerovou chorobou své denní rituály, které jí pomáhaly zvládat každodenní zátěž: „Začala jsem si dělat malé radosti, jako například pít ranní kávu na terase nebo chodit na procházku s přáteli nebo na skleničku s kamarádkou. Tyhle malé, ale strašně důležité momenty mi pomáhaly zůstat silná a soustředit se na to, co je důležité.“

Jak zmírnit osamělost a předcházet bludům

Takže pokud máte rodiče nebo příbuzného v dlouhodobé nemocniční péči, snažte se s ním komunikovat. Nemusíte ho třeba denně navštěvovat, ale domluvte se s ostatními příbuznými, aby za ním každý den někdo zašel. Aby nebyl sám a díky nějakému rozjaření měl zdravý kontakt s realitou.

„Ještě to dávám, ale pomalu už začínám blbnout,“ řekl mi včera otec při další návštěvě. Opět ho měli přeložit do zařízení následné péče. Měl všechno sbalené, byl oblečený a čekal na posteli na sanitku. Pak mu ale zase „něco našli“ a převoz se nekonal. „Tohle bylo už posedmé a dost mě to semlelo. Bojím se, že fakt začnu blbnout,“ řekl zcela realisticky můj táta, kterého už před dvěma měsíci málem označili za plnohodnotného pacienta se stařeckou demencí. Snažím se za ním tedy chodit, jak jen můžu.

Jak říká Martin Cikhart, „pravidelný kontakt s rodinou nebo komunitou může znatelně snížit pocity izolace, které jsou často zdrojem bludů. Telefonáty, videohovory nebo pravidelné návštěvy mohou přinést pocit jistoty. Ale nemusíte tam chodit denně. Také aktivity, které stimulují mysl, jako je čtení, hudba nebo jednoduché hry, mohou přispět ke zlepšení duševní pohody.“

Odborníci tedy doporučují zapojit seniory do komunitních programů, kde mohou navázat nová přátelství a vyhnout se izolaci. Ale praktická pomoc rodině zahrnuje pak i i technické „vychytávky“, jako jsou chytré telefony, které pomáhají seniorům zůstat v kontaktu s okolím, nebo aplikace na sledování zdraví. Taková opatření mohou snížit riziko vzniku bludů a podpořit duševní zdraví našich stárnoucích nebo umírajících příbuzných.

Musíte se jen obrnit a připravit na vše. Klíčem je empatie, trpělivost a ochota hledat odbornou pomoc. Bludy nejsou jen projevem nemocí, ale i voláním po pozornosti a pochopení. 

 

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...