Ivalo je malé město na severu Finska, které chcete vidět ze tří důvodů. Zaprvé, natáčel se tam stejnojmenný seriál, klasický nordic noir (zima, deprese, málo slov, působivá hudba, násilí bez emocí). Zadruhé, letiště v Ivalo bylo prvním v mém životě, kam jsem přistával letadlem na ranvej zamrzlou na krajích, ve které sněžné pluhy vysekaly dráhu širokou tak akorát. A zatřetí, je to nejznámější místo na světě k pozorování polární záře. Pokud chcete vidět, jak vypadá naprosto magický úkaz, pusťte si následující video, od 10. sekundy přestanete mluvit.
Důvod je jednoduchý. Nazelenalé magické světlo tam uvidíte na obloze průměrně 200 dní (či spíše nocí) v roce. Největší šanci máte od září do dubna. Zato od května do července nejezděte, to jsou v Ivalo polární dny a světlo 24 hodin denně. Ostatně, pokud chcete vidět polární záři co nejlíp, osvětleným místům se vyhněte. V našem resortu byly sice na chatkách „aurora alarms“, zvonky, kterými recepce oznamovala, že to tam je a že můžeme jít ven fotit, ale čím více světla na zemi, tím více připomíná klasická aurora rozlitou Mléčnou dráhu s lehce fluoreskujícím oparem.
Podle pověstí běžela liška přes zasněžené pláně, její ocas se třel o mrazivý sníh a polární záře, kterou vidíme na obloze, jsou vlastně jiskry, které přitom vznikly.
Ve finské mytologii se o polární záři mluví jako o ohnivé lišce (revontulet). Podle pověstí běžela liška přes zasněžené pláně, její ocas se třel o mrazivý sníh a to, co vidíme na obloze, jsou vlastně jiskry, které přitom vznikly. To jsou ty klasické zářivé tvary, nad kterými se tají dech a které vidíte buď kamerou objektivu (obyčejný mobil s nočním režimem v pohodě stačí), nebo se za nimi vypravíte na sobích spřeženích do míst, kde nesvítí vůbec nic. Lidské oko totiž vnímá ve tmě více intenzitu světla než jeho barvu, proto pak dlouhá expozice s dobrým objektivem odhalí a zdůrazní magickou krásu i v osvětlených oblastech, což byl i náš případ.
Jak vlastně polární záře vzniká? To jsme se dozvěděli v místním planetáriu (vypadá trochu jako Sphere ve Vegas, jen o něco málo menší, zato se tam pohodlněji sedí). Slunce, zdroj života na zemi, vyzařuje neustále sluneční vítr, proud elektronů a protonů. Ten ve výšce 100 až 300 kilometrů naráží do molekul kyslíku a dusíku a vzniká polární záře. A proč mění barvy? Pamatujete si na pokusy ve školní laboratoři chemie, kdy se barva plamene měnila podle sloučeniny, kterou jste do něj vložili? U polární záře je to podobné. Nejčastější polární záře je zelená, když sluneční vítr reaguje s kyslíkem ve výšce 100–200 kilometrů, červená barva znamená výšku nad 200 kilometrů, a pokud vidíte modrou či fialovou záři, jde o reakci s molekulami dusíku ve výšce do 100 kilometrů.
Polární záře se objevuje hlavně v oblasti aurorálního oválu, což je oblast poblíž severního a jižního magnetického pólu – ten se mimo jiné stále pohybuje, například během posledních 100 let se jeho střed přemísťuje rychlostí až 50 km za rok od Kanady směrem k Sibiři. Aurorální ovály, tedy místa, kde se soustřeďuje dopad slunečního větru, jsou pak oblastmi okolo těchto magnetických pólů a právě tam je polární záře vidět nejvíce. Záleží také na tom, jak silný sluneční vítr je – proto například v létě byla spatřena polární záře i v Česku, i když tam logicky podle názvu neměla co dělat. V roce 1859 ovšem postihla Zemi jedna z nejsilnějších elektromagnetických bouří vůbec a polární záři viděli až v Karibiku.
Pokud se tedy ve vašem seznamu úkolů, které chcete v životě stihnout, objevuje sledování polární záře, neváhejte. Z Prahy létá do finského Ivalo přímá linka a zážitek stojí za to. Jen si dejte pozor a na cestu se pořádně oblečte. Přeci jen pojedete za polární kruh a teploty pod -20 stupňů Celsia nejsou žádnou výjimkou.
Viděli jste někdy polární záři? Pošlete nám fotky, ty nejhezčí přidáme i s vaším jménem do galerie k tomuto článku!
Reklama
foto: Redakce
