Pátek Karla Křivana: Nerušit, vládneme

Nejsou lidi, slyším ze všech stran. A když, tak jsou méně schopní než dřív a líní a chtějí moc dovolené a pracovat z domova a moc peněz a já nevím, co všechno ještě. Jak to nedávno shrnul jeden agroboháč: „Mládež je zpovykaná.“ Je zajímavé, jak jsou některá témata věčně zelená. Pamatuji si, že když mi bylo -náct, tak tetičky a sousedky řešily, kterak „paní mládež nezdraví a nepouští lidi sednout v tramvaji“.

„A navíc poslouchá strašnou hudbu, za nás to mělo melodii, dneska je to jen rámus.“ A když se z týnejdžrů stali dnešní strejcové a tetičky, tak si stěžují, že „mládež v baráku nezdraví a nepouští nás sednout v tramvaji a dnešní hudba je jen tuc-tuc, to dřív to mělo alespoň melodii.“

Lidský kolorit

Chci říct, že zkaženost mládeže a nesmrtelná iluze, která se někdy od středního věku usadí v mozku zřejmě většiny lidí, že „my jsme byli jiní“, myšleno lepší, je trvalou součástí koloritu lidského příběhu, stejně jako například to, že zlí jsou vždy ti druzí.

Jak chcete dopředu vědět, že někdo je na skutečný střet s obtížemi opravdu připraven?

Zkažená mládež ostatně končila často u soudu, což byla také pro počestné občany ideální příležitost, jak se zbavit i svých starších nepohodlných sousedů. Ostatně, již Sokrates byl obviněn a odsouzen za to, že „kazí mládež a nevěří v bohy, v které věří obec …“

Do něj bych to neřekl

Ale zpátky k našemu nedostatku potřebných zaměstnanců. V podtextu všech těch povzdechů slyším nářek, že dnešní mladí nejsou připraveni na svět, který je ve skutečnosti mnohem brutálnější, než si myslí při prohlížení sociálních sítí ve svých mamahotelích.

Což je samozřejmě pravda. Ale jak chcete dopředu vědět, že někdo je na skutečný střet s obtížemi opravdu připraven? Každý, myslím, známe z okolí někoho, o kom jsme časem slyšeli: „Do toho bych to neřekl.“ A myslíme tím, že nás někdo do té doby nevýrazný, nenápadný, zakřiknutý příjemně překvapil v obtížné situaci, anebo se naopak někdo do té doby suverénní, silný fyzicky i duševně v podobné akci sesype, protože reálný život opravdu není ten virtuálně stínovaný.

Čtyři hobiti

Samozřejmě mnozí budou tvrdit, že existují testy a zkoušky a hodnocení a hry se simulacemi situací, kde můžeme dopředu poznat, jak se kdo zachová. Já si myslím, že vše se projeví až ve chvíli, kdy je před každého z nás postaven skutečný, nikoli školní či tréninkový úkol, překážka, chcete-li manažersky, výzva.

Často přirovnávám mentalitu současného Česka k Hobitínu. Což nemyslím nijak pochvalně. Přitom právě minimálně čtyři hobiti sehráli v příběhu o Prstenu úžasnou, odvážnou a nenahraditelnou roli. Až situace, pomoc příteli, bezprostřední přítomnost zla či jen lehkomyslnost v nich dokázaly probudit vlastnosti, které se ukázaly být zásadními pro úspěch či jen holé přežití.

Lidi tu jsou

Samozřejmě, život není kniha ani film. Přesto si myslím, že lidi jsou. Jen jim neumíme představit příležitost k vyniknutí tak, aby je zaujala. Konkurence k trávení volného i pracovního času je větší, než když my jsme byli ve věku, kdy nezdravíte drbnu z přízemí a nepouštíte starší sednout v tramvajích.

Nebo hůř, vědomě, záměrně je k příležitostem nepouštíme, abychom dál mohli řídit svět nebo alespoň dění na svém dvorečku. Vidíme to například na kandidátkách do blížících se sněmovních voleb. Stejná jména jako minule a mnohde i předminule. Je to opravdu proto, že mládež je neschopná a líná, nebo společné heslo většiny kandidujících spolků zní „nerušit, vládneme“?