Žili jsme si uzavřeni ve svých virtuálních bublinách, kde jsme se ujišťovali o své pravdě a současně pálili ostrá slova na adresu těch druhých. Problém diskuse na naší on-line agoře byl ten, že žádná diskuse neprobíhala. Cílem nebylo dojít k nějaké shodě či kompromisu, který by umožnil větší než menšinový souhlas, a tím postupný, ale na pevném základě postavený rozvoj našich společenství. Chtěli jsme toho druhého zadupat do země. Každý podle svého naturelu.
Někdo hrubě, jiný rádoby vtipně, ale vždy jsme jako opičáci bušili pěstičkami do vlastní hrudi, aby naše smečka viděla, že se těch druhých nebojíme. Nebyl důvod se jich bát. Oni také jen pokřikovali a vyváděli stejné kousky na své straně původně neomezené, nyní ale stále více rozdělené sítě sítí. Internet už dávno není svobodné moře, ale pouze kanál, do kterého jsme vylévali to, co jsme nechtěli mít doma.
Až moc křehký svět
Postupně jsme ztratili schopnost soustředit se na podstatné věci, které každou civilizaci posouvají dál. Točili jsme se na drobnostech, věcech důležitých jen pro určitou skupinu lidí a nehlídali si ty záležitosti podstatné, bez kterých se zhroutí celý, ve skutečnosti velmi křehký svět.
Protože kultura dohody a svobody nefunguje, budeme velet, vše rychle postavíme a po vás chceme jen poslušnost.
Křehký proto, že je založen na dohodě mezi lidmi. Pokud k ní není vůle, jestli chybí ochota ustoupit ve prospěch celku, pak společnost nemůže fungovat. Tím, že jsme se nedokázali dohodnout na těch důležitých krocích, které je třeba dělat, abychom se posouvali dál, soustředili se ti, kteří vládli, jen na cíle nepodstatné.
Řešili jsme barvu pohovky v pokoji a neopravovali střechu, obrazně řečeno. Nebo ji každá vláda spravovala jiným materiálem či ještě lépe jen sundala část spravenou svými předchůdci. Což nepřekvapivě vedlo ke vzrůstající nespokojenosti obyvatel domu, kteří se ale odmítali domluvit na nějakém společném řešení a trvali jen na tom svém. Chvíli ten problém nebyl poznat, protože bylo hezké počasí a stará střecha držela, ale když pak začalo pršet, zjišťujeme, že námi tak pečlivě podle osobního vkusu vybavený pokoj je k ničemu, protože do něj teče.
Kdo nám bude velet
Nemohli si naší pitomosti nevšimnout nepřátelé, iluze, že neexistují, ostatně patří k našim omylům největším, ale o tom jindy. Každopádně nám nabízejí snadné řešení: „Protože kultura dohody a svobody nefunguje, budeme velet, vše rychle postavíme a po vás chceme jen poslušnost.“ Což může vypadat na první pohled jako nepřijatelná nabídka, ale ne tak pro lidi, kterým teče nejen do bot, ale i do postele. „Tak jim to svěříme jen na dobu té opravy,“ řeknou si mnozí, aby se pak divili, že oprava potrvá na věčné časy.
Svoboda ztrácí podporu, pokud nedokáže zajistit lidem jejich základní zájmy. Vyžaduje od každého odpovědnost za celek včetně osobní ochoty cosi obětovat. Třeba kus svého pohledu na svět nebo pohodlí. Pro politiky se ale stalo velmi snadnou praxí najít si svoje malé, ale zarputilé stádečko a to opečovávat tak, že je budou štvát proti těm druhým.
Na co se soustředit
Jestli se nepřátelé svobody něčeho bojí, tak lidí velkorysých, kteří rozpoznají práci nezbytnou od té podružné, a tím naučí ostatní dohodě na společném cíli. Což je přesně to, co nyní potřebujeme. Soustředit se na podstatné věci: bezpečnost a ekonomiku, aniž bychom omezovali svobodu.
Žádný osvícený diktátor neexistuje. Je jen diktátor. Nevěříme-li v sílu svobody, pak to řekněme rovnou a nemaskujme vlastní neschopnost slovy o dobrých úmyslech, které prý umožňují sem tam někomu zatnout tipec. Je možné, že máme demokracii, ale ne demokraty. Což znamená, že nebudeme mít demokracii. Ostatně to brzy poznáme. Jen se obávám, zda jsme v našich žabomyších kulturních válkách neztratili cit pro rozpoznání skutečných nebezpečí a opravdových nepřátel.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
