Survivor, to jsou souboje a dramata, které se odehrávají nejen na pláži, ale i v hlavách soutěžících. Třeba když Radek tvrdí, že prohrál souboj v plavání schválně, protože je gentleman, ale o pár měsíců dříve prohlašuje, že se bojí vody. Emocionálně vypjaté prostředí, kde vám navíc dávají komáři neúnavně najevo, že na tropickém ostrově nejste úplně vítáni, vás chtě nechtě přesvědčí o tom, že Survivor není jen o přežití, ale také o zvládání věcí, se kterými se během svého „civilního“ života potýkat prostě nemusíte. O tom všem jsme si povídali se Samanthou Prachařovou, která se na ostrově rozhodně neztratila, a měla co říct nejen o hře, ale i o zákulisí.
Na začátek ti chci moc poděkovat, že sis na mě udělala čas. Upřímně, byla jsi jedním z klíčových hráčů celé série a mě to neskutečně bavilo!
Díky. Já si spíš myslím, že spoustu lidí to naopak nebavilo. Hlavně kvůli střihu. Šla jsem tam s tím, že budu zlá, protože i o tom je Survivor, ale střih to celé posunul ještě o level výš. Některé momenty vypadaly strašně chaoticky, a to hlavně proto, že tam chyběl kontext – nejen u mě, ale i u ostatních. Myslím, že diváci mohli spoustu věcí pochopit úplně jinak, než jak se skutečně odehrály.
Máš pocit, že právě střih hodně ovlivnil to, jak tě diváci nyní vnímají?
No jasně! Pět dní reálného života se sestříhá do tří hodin vysílání, takže spousta věcí úplně zmizí. Třeba celý plán s vyřazením Romana – diváci neviděli vůbec žádný kontext. Nebo když jsme se s Ivčou domluvily, že budeme klukům lhát, když k nim půjdeme. To tam taky nebylo a pak to působilo jako naprostý chaos. A třeba moje konflikty s Bárou? Ty tam v podstatě úplně chyběly, takže to vypadalo, že s ní mám problém úplně bez důvodu. To je na tom asi nejhorší – lidi pak hodnotí situace, aniž by viděli celou pravdu.
Co tě přimělo se do Survivoru přihlásit? Byla jsi skalní fanoušek všech sérií, nebo jsi chtěla novou zkušenost?
Já jsem člověk, který rád vyhledává extrémní situace. A upřímně? Když jsem byla ve vězení, říkala jsem si, že Survivor bude taková poslední tečka na mém pomyslném seznamu věcí, které musím zažít. Protože když jsem přežila vězení, tak už přežiju fakt všechno.
Nikdy jsem si nic extra nemanifestovala, ale vždycky se ke mně nějak dostaly věci, které jsem chtěla – a tohle nebyla výjimka. Chtěla jsem to tak moc, že jsem kvůli Survivoru zrušila nástup do své vysněné práce. Doslova v ten den, kdy jsem tam měla nastoupit, mi zavolali, že jsem byla vybraná do soutěže. No a bylo rozhodnuto.
Takže to byl v podstatě tvůj splněný sen?
Já tvrdím, že to byl sen, který jsem ani nevěděla, že mám. Neuvědomovala jsem si, jak moc to pro mě znamená, až do chvíle, kdy jsem vypadla.
Jak ses v tu chvíli cítila?
Upřímně? To, že už tam nejsem, mi došlo až 2 týdny zpátky. Do té doby jsem to nějak nevnímala, brala jsem to, jak to je. Ale když jsme na Nově natáčeli první emoce a reakce, ukázali mi pár útržků posledních dílů… a normálně jsem měla slzy v očích. A to já fakt nejsem žádná citlivka. Já a empatie? No, tyhle dvě věci spolu moc nejdou dohromady. Ale v ten moment mě to nějak dostalo.
Kdyby mě vyřadili, asi bych zuřila. Jak jsi to vnímala ty? Bylo to spíš zklamání, nebo jsi byla naštvaná?
Já byla strašně naštvaná! Ale zároveň… vlastně hrdá. Protože já jsem tam Koťákovi a Radkovi vysvětlovala čísla, strategii, počítala jsem všechny varianty hlasování – a nakonec to otočili proti mně! Použili „moji hru“, moje taktiky. A to už je něco, ne? Takže když jsem odcházela, jediné, co ze mě vypadlo, bylo: „Klobouk dolů, jsem na vás hrdá.“ Ale sama jsem se divila, co to sakra říkám!
Takže kdybys měla možnost okamžitě vyměnit jednoho člověka za kokos, za rybu nebo třeba za trochu klidu, byl by to Koťák?
No, kdybych měla někoho ze svého kmene okamžitě vyměnit, tak by to byl asi opravdu on. Měla jsem si tehdy vybrat jinak. Koťák hodně zmanipuloval Radka, se kterým jsem trávila většinu času ve kmeni kluků, ale to tam vlastně vůbec není vidět. Ve skutečnosti jsme měli alianci já, Radek a Koťák, takže když pak říkám, že bych si vybrala Radka, dává to smysl – ale ten kontext tam chybí. Střihem to vypadalo, že prostě věřím Koťákovi, ale už tam není ukázáno, proč mu vlastně věřím.
Řekněme si to na rovinu – Survivor není jen o svalech. Když se podíváš na poslední vítěze, nejsou to úplně namakaní atleti. Takže jsem si řekla, že moje strategie bude mít zásoby.
A pak třeba moment, kdy Vašek kýval hlavou, že k nám do kmene nechce jít, takže jsem změnila volbu – a právě v tu chvíli se Koťák přihlásil. To tam taky není. A to je přitom zásadní. Diváci pak nemají šanci pochopit, co se reálně dělo. Ale tak… „turecký střih“, že jo.
To máš asi pravdu. Ale přiznejme si, podstata reality show je vzbuzovat v divácích nějaké emoce. Ty osobně jsi teda rozhodně emoce vzbuzovala, i když jak sama tvrdíš, většinou negativní. Myslíš, že je to proto, že čeští diváci ještě nejsou připravení na drsnější herní strategii?
Já stále tvrdím, že český divák na toto není připravený. Nechápu proč. Tohle není Love Island. Spousta lidí mi říkala: „Samantho, bacha na Koťáka, on je miláček republiky!“ Ale mně to prostě nedalo, protože já ho vnímala úplně jinak. A dodnes nechápu, proč ho lidi tak strašně milují. Na kameru působil jinak, než jaký ve skutečnosti byl, a to mi fakt vrtalo hlavou.
A když už jsme u toho Love Islandu – co mi řekneš o Pájovi? Jaký je tvůj osobní názor na něj? Očividně mezi vámi „něco“ probíhalo.
Pája? No, ani u něj tam není celý kontext. My jsme k sobě měli blízko už od samého začátku – dokonce už při té první plavbě na lodi. Sedli jsme si lidsky a pak jsme se potkávali i po tom, co nás promíchali. A překvapilo mě, že je opravdu chytrý! Fakt nemá v hlavě nas*áno, jak by si někdo mohl myslet. Na začátku jsem si dokonce říkala, že si ho lehce omotám kolem prstu, ale vůbec to tak nebylo. Naopak. On byl snad jediný, kdo mi na rovinu řekl: „Samanto, ty jsi skvělý člověk, ale jsi ďábel.“ A musím uznat, že měl pravdu.
Co bylo během pobytu v Survivoru úplně nejhorší? Fyzická dřina, psychická zátěž, nebo něco, co by člověk vůbec nečekal?
Nejhorší? Komáři! Bez debat. Tam stačilo vlézt na pár minut do vody a už ses vracela jako živý švédský stůl. Měla jsem jich na sobě tolik, že jsem to radši ani nepočítala – stejně by mi na to prsty nestačily.
A co jídlo? Na některých ostrovech to bývá boj, ale u vás to vypadalo celkem v pohodě. Nebo to byla jen iluze?
U nás bylo kokosů tolik, že jsme si skoro mohli otevřít kokosový bar. A já? Díky svým zásobám tuku jsem byla naprosto spokojená – přežila bych tam asi i druhou sérii.
To mi připomíná, že jsi někde říkala, že nabrat tukové zásoby byla součást tvojí přípravy. Fakt jsi šla do Survivor s taktikou „objemovky“?
Jasně. Všichni se připravovali fyzicky, trénovali sílu a kondici, ale řekněme si to na rovinu – Survivor není jen o svalech. Když se podíváš na poslední vítěze, nejsou to úplně namakaní atleti.
Občas prostě musíš před kamerami říct: „Promiňte, ale musím si vyklepat písek ze zadku.“
Spíš jde o přežití, adaptaci a taktiku. Takže jsem si řekla, že moje strategie bude mít zásoby… a teď? Mám o 15 kilo míň a jsem úplně spokojená.
Jak ses zbavovala písku, když jsi byla neustále v něm? Byl nějaký kreativní způsob, jak ho dostat ze všech možných míst?
No jasně, písek máš úplně všude. Já jsem si upřímně myslela, že ho mám snad i v žaludku. A když říkám všude, tak tím myslím fakt všude.
A kreativní způsob? No, občas prostě musíš před kamerami říct: „Promiňte, ale musím si vyklepat písek ze zadku.“ Jinak asi nejlepší řešení je moře, protože jinak se ho nezbavíš. A když si to vezmeš, tak 10 % našeho jídla tvořil písek. Nebyl kokos nebo rýže, kde by nebyl. Ale v tu chvíli ti to je úplně jedno – prostě jíš a neřešíš.
A co sis vlastně mohla s sebou vzít na ostrov?
No vlastně nic extra, co by ti usnadnilo život. Měla jsem dvoje kalhoty, dvě trička, dvojdílné plavky, tři páry ponožek, tři kusy spodního prádla, tepláky a mikinu. Takže o nějakém luxusu si můžeš nechat zdát.
Kdo ze soutěžících byl nejbližší tvému srdci? S kým sis nejvíce sedla?
No hele, já byla dlouho přesvědčená, že Anet je člověk, kterého budu upřímně nenávidět. Byla jsem si jistá, že naše povahy se navzájem zabíjí. A nakonec? Je to moje bestie! No a pak Natálka Halousková – tam jsem dlouho měla pocit, že jsme si taky fakt sedly. Pomáhala jsem jí, podporovala ji, ale když jsem pak zpětně viděla, jak o mně mluvila, tak mě to dost překvapilo. Chápu, že to byla hra, ale stejně to člověka zarazí.
A jo, ještě se musím vyjádřit k té „vápenkové“ kauze. Někdo na netu to překroutil a dělají ze mě rasistku, ale realita je jiná.. Natálka si sama dělala srandu, že je bílá jak vápno a že se musí nutně opálit. No tak jsem jí začala říkat vápenka a nějak se to uchytilo. A pak si to lidi vezmou po svém a udělají z toho drama století. Takže ne, opravdu nejsem rasistka.
Jak to probíhalo na kmenových radách? Jak dlouho trvaly? A jsou tam ty emoce opravdu tak šílené, jak je to prezentováno?
No hele, kdo je zarytý fanoušek Survivoru, tak se podle mě na kmenovky těší snad nejvíc. Protože fakt nikdy nevíš, co se stane. Netušíš, co Ondra vypustí z pusy, kdo se prořekne, kdo udělá přešlap… A i když nejsi v ohrožení nebo to není kritická rada pro celý kmen, tak stejně cítíš tlak jak před popravou. Srdce ti buší tak, že si skoro myslíš, že to slyší všichni kolem. To místo je snad zakleté, fakt. Ty emoce tam jsou šílené.
Pokud se Michalovi podaří zůstat, tak bych si tipla, že on by mohl být ten, kdo to nakonec vyhraje.
A co se týče délky, tak kmenovky trvají zhruba hodinku, hodinku a půl. Záleží, jak to vychází. Třeba ta první, kde vypadla Deny, tak ta byla fakt dlouhá.
Jaký byl podle tebe ten rozhodující moment, který donutil ostatní k tomu, aby tě vyhlasovali? Bylo to něco, co se stalo v tu chvíli, nebo se to pomalu vyhrotilo?
Myslím, že to byl ten okamžik, kdy Koťák začal veřejně říkat, jak dělám strategie. Když jsme seděli u ohně, a on to hodil do éteru. Do té doby to ostatní netušili, ale jak to řekl nahlas, začali o tom vědět všichni. A jakmile se to jednou dostalo ven, už jsem nemohla nic zapírat. V tu chvíli bylo jasné, že mě prostě odhalili a už jsem se z toho nevykroutila. To byl asi ten moment, který rozhodl.
Kdo by podle tebe mohl být tím, kdo to nakonec vyhraje? Není to jen o přání, ale opravdu o tom, jak to vnímáš.
No, když teď vím, co se všechno děje, je těžké to říct. Ale pokud se Michalovi podaří zůstat, tak bych si tipla, že on by mohl být ten, kdo to nakonec vyhraje. I když bych nebyla zrovna nadšená, pořád si myslím, že má velkou šanci. V podstatě není nikdo, koho by Michal nezradil, což je dost silná taktika.
Co ti na ostrově chybělo nejvíc?
No, já jsem byla asi jediná, kdo si tam jedl vařečkou, protože jsem si prostě navařila, tak proč ne? Všichni ostatní používali mušle, takže jim chyběl asi příbor, ale mně chyběl hřeben na vlasy. To byla fakt jediná věc, kterou jsem tam potřebovala. A kdyby tam byla alespoň vidlička, tak bych to nějak zvládla, ale bez ničeho to bylo šílené. Po soutěži jsem se musela ostříhat.
Když jste stavěli přístřešek, věděla některá z vás jak na to?
No, my jsme se nějak všechny shodly, jak to udělat. Já jsem velký fanoušek slovenské verze Farmy, takže jsem si trochu přivlastnila pár nápadů, jak by to mělo vypadat. Ten přístřešek měl spoustu specifických pravidel – nemohl být úplně zavřený, nemohly být některé věci vepředu, takže to nebylo jen o tom poskládat to nějak dohromady, ale opravdu jsme musely dodržet všechny ty podmínky.
A co kamery? Jsou tam pořád?
Já jsem člověk, kterému to vůbec nevadí. Byla jsem prostě sama sebou, i když na začátku si člověk samozřejmě víc uvědomuje, že je tam pořád někdo s kamerou. Ale postupem času to nějak přestaneš vnímat.
Na měsíc jsem dostala dvě rolky toaletního papíru. Pamatuju si, že když jsem poprvé volala domů, byl to jediný moment, kdy jsem se úplně zhroutila.
Kamery tam byly vlastně pořád – na střídačku denní a noční kameramani a jedna kamera tam byla stále. Celá produkce nám po celou dobu nikdy nic neřekla. Byli to lidi, kteří ti jen přišli říct: „Za pět minut jdeme,“ a to bylo vše.
Co rozhodně nesmíme zapomenout zmínit, je tvá kauza s vězením, co nám k tomu řekneš?
Já jsem byla vždycky hodně šílený a impulzivní člověk. V roce 2019 jsem byla na zápase Evropské ligy a tam mě napadlo, že vyběhnu na trávník bez trička. Dostala jsem pokutu, kterou jsem zaplatila – 800 EUR. To nebyla žádná katastrofa. Jenže při vyřizování papírů na soudu došlo k chybě. Zapisovatelka udělala překlep v dokumentech, které se dělají podle spisového čísla. To číslo se používá jako variabilní symbol pro všechny platby a i pro identifikaci osoby. Ačkoliv jsem pokutu zaplatila hned na třetí nebo čtvrtý den, tak kvůli té chybě se stalo, že byla vedena jako neuhrazená, a po pěti letech, když jsem si zazpívala na koncertě, přišli za mnou dva pánové, že jsem hledaná policií. Byla jsem v šoku, vůbec jsem netušila, co se děje.
No, sebrali mě, dali do vězení a byla jsem odsouzená. Po těch pěti letech se totiž zjistilo, že jsem vlastně byla v policejním pátrání, zatímco já jsem normálně létala po světě, včetně cesty do Ameriky. Nevěděla jsem o tom vůbec nic. Potom jim trvalo 12 dní, než přišli na to, že je to vlastně všechno chyba.
A jaké to tam bylo?
Představ si to jako Survivor, ale v jedné místnosti. Hygiena byla úplně na stejné minimální úrovni. Byla jsem v Bratislavě v Justičním paláci a to bylo opravdu šílené. Měla jsem jednu plastovou misku, ze které jsem jedla, a ta samá miska sloužila i na vodu, kterou jsem použila na umytí. Na měsíc jsem dostala dvě rolky toaletního papíru. Pamatuju si, že když jsem poprvé volala domů, byl to jediný moment, kdy jsem se tam úplně zhroutila. Chytla jsem hysterický záchvat, protože jsem měla jen jednovrstvý toaletní papír, a kvůli tomu jsem udělala takové drama, že si to nedokážeš představit. Právník mi celou dobu říkal, že to vyřešíme a že to není žádná katastrofa, což nakonec taky platilo. Podali jsme protižalobu, protože to bylo vlastně protiprávní, ale fakt je, že to, co si pamatuju nejvíc, je ta scéna, kdy jsem brečela kvůli toaletnímu papíru.
A co souboje v Survivoru? Byly fyzicky náročné, nebo spíš stresující?
Podle mě pro spoustu lidí je to spíš stresující. Například Julča nebo Bára byly úplně pod stresem. Julča třeba prohrála ten souboj s kuličkami, protože se jí tak klepaly ruce, že to prostě nezvládla. Já jsem naštěstí typ, který se nenechá tak snadno vystresovat, takže když jsem byla v takových situacích, tak jsem se spíš smála a do souboje jsem šla s klidem.
Reklama
Ale právě tohle jsou momenty, kdy tě stres dokáže dostat. Takže jeden souboj se prohrál kvůli Báře, další třeba kvůli Julči... To všechno záleží na tom, jak to zvládáš psychicky.
Na začátku soutěže je moment, kdy Radek doplaval poslední, a tvrdil, že to bylo schválně, protože je gentleman a nechtěl, abys prohrála. Co si o tom myslíš?
No, je tam moment v Růži, kde říkal, jak se bojí vody a že se bojí plavat. To byl asi nejlepší moment celé show! To byla první věc, kterou jsem si po návratu domů musela najít. Takže, když tvrdil, že to bylo schválně, protože je gentleman, nevím, jestli bych to tak úplně brala.
Plánuješ se s ostatními účinkujícími dál stýkat?
Zatím jsme až na výjimky všichni v kontaktu.
A je naopak někdo, s kým se už vidět nechceš?
No tak samozřejmě Bára a Michal.
Díky za rozhovor!
