Legalizace eutanázie je téma, rozdělující společnost i odborníky. Přesto však, alespoň u nás, získává stále větší podporu. Senát hostil konferenci s názvem Rozhodování na konci života, s cílem otevřít debatu o legislativní úpravě nejen eutanazie, ale i paliativní péče. Není jedno bez druhého – bez kvalitní a dostupné paliativní péče by ani možnost eutanázie nebyla etická – shoduje se většina těch, kterých se to týká. Konference se zúčastnili lékaři, právníci, etikové, zástupci státu, ale i lidé, kteří si přejí zemřít. Diskutovalo se i o tom, zda a jak umožnit Čechům důstojně se rozhodnout o své vlastní smrti.
Konference se věnovala jak etickým, tak i právním a praktickým aspektům tohoto složitého tématu. Výraznou roli v diskusi sehrály osobní zkušenosti lidí, kteří si přejí bezpečně a důstojně zemřít u nás, nebo si tím prošli v zemích, kde je to legální – mezi ně patří například Německo, Švýcarsko, Itálie, Kanada, Austrálie a několik států USA.
Chceme odejít
Petr, mladší senior, promluvil o nesnesitelných bolestech, kterými trpí po zranění páteře při dopravní nehodě. „Zranění páteře je jeden z nejčastějších důvodů, proč si lidé eutanázii přejí,“ potvrdil. Bolestivost bývá pro některé postižené extrémní a rezistentní vůči lékům – i Petrův styl vyprávění byl fyzickou i psychickou bolestí, kterou trpěl, značně poznamenán. Jeho příběh také proto nebyl úplně přehledný a srozumitelný. Nicméně z jeho slov vyplynulo, že se v životě ocitl prakticky bez pomoci. Kvůli zdravotnímu stavu se dostal do exekucí a přišel o majetek a nyní je nucen žít z životního minima, což je v tomto roce 4860 korun na měsíc. „Nechci skončit v LDNce na vozíku, proto žádám o eutanázii,“ zněla jeho poslední věta, která působila jako prosba.
Dříve vyslovené přání v České republice stále není běžnou součástí zdravotnické praxe, a to hlavně kvůli nízkému povědomí o tom, že něco takového vůbec existuje.
Po Petrovi se ujala mikrofonu Hana Fryštenská, která promluvila o tom, jaké bylo doprovázet dobrovolným koncem života svoji přítelkyni Janu, která si zvolila odchod ze života v Německu. Eutanázii zvolila kvůli pokročilé nemoci. Paliativní péče už na tlumení bolesti nestačila a nemohli jí nabídnout nic jiného než psychofarmaka, ty ale nechtěla. Asistovanou sebevraždu podstoupila v Hamburku, kam ji doprovázeli kromě Hany i její další nejbližší. „Bylo to hezké. Den předtím uspořádala večírek, který byl veselý a absurdní zároveň,“ vzpomínala. „Druhý den moje přítelkyně požádala o infuzi. Aby jí látka přešla do krve, sama otočila kolečkem. Během několika minut byla mrtvá.“
Chceme rozhodovat
V Čechách zatím eutanázie není na požádání dostupná, názory Čechů na toto téma se ale v průběhu let mění. Naznačují to výsledky aktuálního průzkumu agentury Ipsos, které ukázaly, že česká veřejnost je otevřenější legalizaci těchto metod, než by se mohlo zdát. Senátorka a spoluorganizátorka konference MUDr. Věra Procházková vidí velká pozitiva v tom, že se konečně na toto téma vede debata, a ta, doufá, brzo vyústí v dobrý zákon. „Jako lékařka v hospicové péči vnímám, že mnoho pacientů postrádá možnost volby a důstojného odchodu,“ říká. „Jsem ráda, že jsme mohli diskutovat o návrhu zákona, který se chystám předložit do legislativního procesu.“ Česká republika s uzákoněním eutanázie váhá už 17 let, první pokus se datuje rokem 2008. Zákonodárci zkoušeli eutanázii protlačit už čtyřikrát, Sněmovna či Senát ho ale nepustily dál. Mezitím už ji schválily třeba Rakousko, Německo, Španělsko, Kanada nebo Portugalsko. Navázaly tak na Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Švýcarsko, kde zákon platil už dříve.
Zakladatel iniciativy Smrtelník Václav Dejčmar apeloval na nutnost přestat téma smrti tabuizovat: „Často slýchám, že mluvit o smrti je těžké. Ale smrt sama o sobě není pochmurná – pochmurné je, když se jí bojíme a nejsme na ni připraveni. Respekt k možnosti důstojného odchodu by měl být součástí vyspělé společnosti.“ Iniciativa Smrtelník je platforma, která se v České republice věnuje tématům spojeným se smrtí a nesmrtelností bez předsudků. Prostřednictvím článků, podcastů a dalších médií otevírá diskusi o právních, lékařských a etických otázkách, souvisejících s koncem života.
Sebevražda na vlastní pěst nejenže je nejistá a nebezpečná, ale také není ohleduplná vůči ostatním. Těmi, kteří zemřelého najdou, často bývají jeho blízcí. Pokud opravdu už není jiné východisko, jak člověku zajistit alespoň snesitelný život, mělo by být dostupné systémové řešení. Jsou hlavní dva způsoby, jak legálně a dobrovolně odejít ze světa – eutanázie a asistovaná sebevražda. Při eutanázii smrt vyvolává zdravotník, při asistované sebevraždě si pacient látku musí aplikovat sám. Lékař není ten, kdo smrt přímo způsobí, ale umožní ji. Průzkum agentury Ipsos ukázal, že 72 % lidí v Česku podporuje legalizaci eutanázie a 70 % asistovanou sebevraždu. Na druhou stranu, možnost využití institutu Dříve vysloveného přání, který pacientovi umožňuje uplatnit v případě umírání vlastní vůli, zná jen 5 % populace a málokdo jí využije. Agentura výsledky opírá o odpovědi 1060 Čechů starších 18 let, sběr dat proběhl na konci února.
Reklama
O co se jde? Dříve vyslovené přání je právní dokument, ve kterém člověk předem vyjadřuje své rozhodnutí ohledně zdravotní péče pro situaci, kdy by kvůli zdravotnímu stavu nebyl schopen komunikovat. Člověk tak může například odmítnout umělé prodlužování života v případě nevyléčitelného onemocnění a nemusí tak za něj rozhodovat jeho blízcí. Dříve vyslovené přání v České republice stále není běžnou součástí zdravotnické praxe, a to hlavně kvůli nízkému povědomí o tom, že něco takového vůbec existuje.
„Je načase, abychom o tématu rozhodování na konci života začali mluvit otevřeně, bez předsudků a s cílem vytvořit odpovídající právní rámec,“ uvedla Karolína Sadílková z iniciativy Smrtelník.
Potřeba důstojného umírání podle svobodné volby pacientů se dostává čím dál tím víc do veřejného povědomí. Legislativní proces však zůstává složitý a politická podpora je stále nejistá – zvláště u skupin, které vyznávají křesťanské hodnoty.
