Nová kampaň proti alkoholu. Přestaňte lejt jako mužici, vzkazují lékaři i experti

To, že je Česko ve spotřebě alkoholu nezpochybnitelnou jedničkou, je všeobecně známo. Na přímé důsledky konzumace alkoholu u nás každoročně umírá až 7000 lidí, což je 6 procent celkového počtu zemřelých. Náprava škod spojených s alkoholem nás stojí ročně 40 až 50 miliard korun, což je desetina rozpočtu českého zdravotnictví.

Každý druhý středoškolák spadá do kategorie nadměrného pití alkoholu. A my tomu jdeme s radostí naproti. Většina dospívajících ochutná alkohol poprvé doma, chlast je inzerován jako sociální tmel a cesta k lepším zážitkům.

Jenže ne všem se to líbí.

„Alkohol je nervový jed, svým bezpečnostním profilem je to droga srovnatelná s heroinem,“ říká Petr Pleva z organizace Racionální politiky závislostí. A odborníci z think-tanku Ministr zdraví v pondělí 7. dubna, symbolicky na Den zdraví, představili Výzvu politikům k ochraně veřejného zdraví a omezení dostupnosti alkoholu. Výzvu podepsalo 25 odborných organizací, mezi nimi například Česká lékařská komora, Česká lékárnická komora, Světová zdravotnická organizace WHO, ale také Národní sportovní agentura nebo Česká obec sokolská.

Česko je podle výzvy na cestě nejhoršího scénáře. Alkohol je u nás levný a dostupný 24 hodin denně, hranice 18 let je často brána jako spíše orientační, reklama oslavuje alkohol ve všech podobách, osm z deseti Čechů ho berou jako přirozenou součást života a každý desátý leje denně. A mezitím jsou všechny ostatní stupně, včetně klasického večerního posezení u piva a panáků několikrát týdně. Prostě česká pivní pohoda jako vyšitá.

Obránci pivních tradic si velmi lehce odvodí, že sednout si s kamarády na 10 piv a klábosit o ničem je stejně významné jako třeba historické centrum Prahy, výroba skla nebo brněnská vila Tugendhat.

„Statistiky jsou alarmující, musíme si ale hlavně uvědomit, že za každým z těchto čísel jsou skuteční lidé a skutečné životy. Většina z nás má ve své rodině, přátelích nebo okruhu známých někoho, v jehož osudu sehrál alkohol negativní roli. Mohli jsme tak na vlastní oči vidět, jak ničivé dopady může mít na jednotlivce a jeho okolí. Nikdy nedokážeme úplně zabránit tomu, aby se podobné příběhy staly, ale můžeme alespoň snížit jejich četnost. To je naším hlavním cílem,“ uvedl lékař Tomáš Šebek, zakladatel think-tanku Ministr zdraví.

A jak na to reaguje česká společnost? Nijak. Uprostřed suchého února, kdy se spousta z obyvatel Česka snaží vytvořit alespoň iluzi, že mají alkohol pod kontrolou, je pivní kultura zapsána na seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury, od kterého je pak k zápisu do památek UNESCO už jen kousek. Z čehož si obránci pivních tradic samozřejmě velmi lehce odvodí, že sednout si s kamarády na 10 piv a klábosit o ničem je stejně významné jako třeba historické centrum Prahy, výroba skla nebo brněnská vila Tugendhat.

Výzvu k omezení alkoholu představili (zleva) Kateřina Hellebrandová (Ministr zdraví), Tomáš Šebek (Ministr zdraví), Zsofia Pusztai (vedoucí Kanceláře WHO v České republice) a Petr Pleva (Racionální politika závislostí)

A jak se má podle signatářů výzvy proti nadměrné konzumaci alkoholu bojovat?

Ne, pátečních deset braníků a dvanáct zelených opravdu není žádné kulturní dědictví.

Za prvé: regulace reklamy. Zakázat reklamu na alkohol v digitálních médiích a ve veřejném prostoru, v televizi a rozhlase ji povolit pouze po 22. hodině, kdy už obvykle vysílání nesledují děti.

Za druhé: změnit způsob výpočtu spotřební daně. Zjednodušeně řečeno, čím více alkoholu, tím vyšší spotřební daň a žádné výjimky (pardon, jižní Moravo, ale stejně je většina vína u nás z dovozu).

Za třetí: alkohol by neměl být dostupný 24 hodin denně a neměl by se prodávat v samoobslužných prodejnách.

Za čtvrté: důsledně by se mělo vymáhat právo. Udělat jednou za rok za asistence televizních kamer přepadovku v baru, o kterém každý ví, že nalévá mladistvým, není řešení.

A za páté: donekonečna je potřeba opakovat, že alkohol je návyková látka, má taková a taková rizika, a když už si chcete ničit zdraví, tak v tom aspoň nehledejte žádný vznešený důvod. Ne, pátečních deset braníků a dvanáct zelených opravdu není žádné kulturní dědictví.

Samozřejmě, autoři výzvy nejsou naivní. „Neděláme si iluze, že dosáhneme společnosti bez alkoholu. O to se pokusili už kdysi v USA a nedopadlo to dobře,“ říká vcelku racionálně Petr Pleva. „Byli bychom rádi, kdyby se ale podařilo omezit excesívní pití a s ním spojené negativní dopady, na které doplácíme v důsledku všichni.“

O tom, jak víno léčí, by mohlo vyprávět například těch 15 procent žen na mateřské dovolené, které rizikově užívají alkohol. Lidově řečeno lejou.

„Snažíme se o ochranu veřejného zdraví, což je přirozeně zakódováno v tom, co děláme,“ dodává Kateřina Hellebrandová, ředitelka Ministra zdraví. „Alkohol v českém prostředí je těžká otázka, ale už to, kolik se nám za krátký čas podařilo sehnat signatářů výzvy, mi dává naději v tom, že podpora tady je.“

Paradoxně naději v Kateřině Hellebrandové vzbuzuje i sama alkoholová lobby, které vadí, že daně nejsou nastaveny rovně: „Na některých bodech se shodneme, minimálně třeba na dorovnání daně, tam se shodneme stoprocentně,“ zmínila absurdní situaci, kdy výrobci tichého vína v Česku neplatí žádnou spotřební daň. A o tom, jak víno léčí, by mohlo vyprávět například těch 15 procent žen na mateřské dovolené, které rizikově užívají alkohol. Lidově řečeno lejou.

Jenže to jsou všechno „pouze“ odborné organizace, které zákony nepíší ani neschvalují. A na ochotu politiků (se smečkou lobbistů v zádech) odhodlat se v Česku k velmi nepopulárním změnám bychom si opravdu nevsadili. A tak paradoxně největší naději vzbuzují příslušníci generace Z (1995 až 2010) a generace alfa (ročník 2010 a později). Ti pijí výrazně méně než jejich rodiče z generace X a prarodiče boomeři. A je vcelku jedno, jestli za to může generační vzdor nebo móda zdravého životního stylu.