Elektromobil? Češi raději starou dobrou naftu

Češi jsou smějící se bestie. A sarkastičtí pesimisté, chtělo by se dodat. Co se elektrifikace vozového parku týče, platí to více než kdy jindy. Tomu, že v roce 2035 budeme jezdit hlavně elektrovozy, věří pouze čtvrtina lidí. Je to nejmíň z celé Evropy a o polovinu méně než v zemích jako Portugalsko, Španělsko nebo Itálie. I k takovým závěrům dospěl průzkum Mobility Barometr 2025, který zveřejnila společnost Europ Assistance.

Češi vlastní méně automobilů než obyvatelé ostatních zemí. Alespoň 1 automobil má 82 % domácností, evropský průměr je 86 procent a míň aut než my mají jen Švýcaři, kde automobil má 78 % rodin. Máme nejvíc ojetin (dvě ze tří prodaných/kupovaných aut jsou ojetiny), což z nás činí ráj pro servisy. Máme také spolehlivě nejmíň aut s alternativním pohonem, pouhé 4 %. Z toho vyplývá také ochota koupit si elektromobil. V Česku o tom uvažuje pouze 17 %, průměr v EU je 27 %. Nejvíc elektromobilům věří opět obyvatelé jižních zemí, tedy Portugalci (29 %), Španělé (38 %) a Italové (40 %).

A pozor, to je pouze ochota, ne praxe. V současné době jezdí elektromobilem pouze 4 % Čechů, z toho většinu tvoří firemní vozy. Zcela logicky, zahraniční matky firem musí dodržovat předpisy o udržitelnosti a nic jiného jim nezbývá. „Podíl elektromobilů v našich domácnostech je mezi zkoumanými státy nejnižší,“ doplnil David Köhler, manažer Europ Assistance. „Mezi hlavními důvody, proč elektromobil nepoužívají a ani o jeho koupi neuvažují, uvedli respondenti vysokou pořizovací cenu (54 %), nedostatek dobíjecích míst (29 %), problémy při dlouhých cestách (25 %) a obavy z provozních nákladů (25 %).“

Ceny elektromobilů začínají na půl milionu za klasická malá auta, dobíjecích míst je poskrovnu, o dlouhých cestách se při dojezdových vzdálenostech nízkých stovek kilometrů (v létě, v zimě je to výrazně méně) nemá moc cenu bavit.

Všechny tyto argumenty dávají v současné době bohužel smysl. Ceny elektromobilů začínají na půl milionu za klasická malá auta, dobíjecích míst je poskrovnu, o dlouhých cestách se při dojezdových vzdálenostech nízkých stovek kilometrů (v létě, v zimě je to výrazně méně) nemá moc cenu bavit a cena za dobíjení se liší podle toho, zda ji počítají elektromobilní nadšenci nebo profesionálové. A pendluje mezi 2 a 9 korunami. A to se bavíme pouze o nákladech na „palivo“, ne o nákladech na údržbu. Tam jsou to násobky.

Vezměme si příklad Prahy. Tam je registrováno více než milion automobilů. Pokud by z nich i jen pětina měla být elektrická, kde se bude 200 000 aut nabíjet? Mnohokrát zmiňované zásuvky v sítích veřejného osvětlení jsou nesmysl. Namontovat zásuvku je sice jednoduché, ale rozvodová soustava v Praze na to není stavěná.

„Problémem ale je elektrický výkon. Kabel veřejného osvětlení přenáší dneska desítky, stovky a koncentrovaně i tisíce wattů, ale když začnete dávat do stožárů pomalé nabíječky, spotřebuje jedna stanice přibližně 22 kW. Když budete chtít nabíjet dvě auta najednou, potřebujete tedy výkonnou rezervu 50 kW. To samozřejmě ten stávající kabel v žádném případě nepřenese,“ řekl Flowee Tomáš Jílek, předseda představenstva společnosti Technologie hlavního města Prahy.

Další vizí budoucnosti jsou takzvané nabíjecí huby. Ty by měly být vybudované u nákupních center, kam si prostě zajedete, postavíte auto, jdete si nakoupit a s plnými taškami i bateriemi zase odjedete. Když už tedy přijmeme teorii o tom, že si budeme jezdit nabíjet auto třeba 20 kilometrů daleko, zbývá dořešit maličkost: Co se stane, když prostě nechceme nakupovat? Nebo nechceme strávit desítky minut čekáním na „plnou“?

Plná elektromobilita je krásná teorie. Opravdu, bez ironie. Ale v současném stavu autotechnologií a cen energií jde o utopii a skepticismus Čechů je zcela oprávněný. Zvlášť když si představíme, jak dlouho trvá v Česku vybudovat cokoliv, nebo kolik neprodaných elektrických aut se hromadí na různých místech (statisíce).

Technologie ale nejdou zastavit. V Číně přišli na to, jak nabít elektrické auto za pět minut. To už je samozřejmě přijatelné. Jak dlouho ale bude trvat, než se to stane cenově dostupnou běžnou praxí, zůstává otázkou.