Pátek Karla Křivana: Předkapela dohraje a my přijdeme na pódium

Myslím, že jsme každý zažili situaci, kdy jsme zjistili, že jsme v tom sami. Někdy je to nutnost, kterou jsme mohli očekávat, a jen ji oddalovali. Třeba když jsem se měl učit, tak jsem nejdřív chodil za kamarády a probíral s nimi, na co se mám soustředit, o co zkoušejícímu půjde především, co mohu vynechat. Stejně ale nakonec přišla ta chvíle, kdy jsem si musel sednout ke skriptům nebo knížce a jednoduše to do svého vlastního mozku sám nějak dostat.

Podobně to je s psaním prezentací. Chodím za odborníky, radím se s kolegy, setkávám se s lidmi, kteří mají k problému co říct. Ale pak přijde okamžik, kdy musím zůstat sám se svým compem a myšlenkami a pokusit se cosi vytvořit. Většinou si pak říkám, že té samotné práci jsem měl věnovat víc času na úkor těch předchozích schůzek. A že příště to tak udělám. Což příště neudělám.

A pak se rozhodnout

Podobně často odkládám také mnohá důležitá rozhodnutí. Radím se s kdekým, probírám to s nimi ze všech stran, hledám s dalšími alternativy, ale pak přijde ten okamžik, kdy je třeba rozhodnout, a všichni zmizí jak peníze při placení daní. A já jsem sám se svým problémem a nutností se rozhodnout.

V Česku si o sobě rádi myslíme, že jsme chytří a kreativní. Nyní to můžeme předvést.

Zjišťuju, že se nestačí přiklonit k nějakému z těch moudrých názorů, které jsem posbíral, protože je to můj život, a ten v jeho plnosti dokážu obsáhnout a pochopit jen já sám. Takže vlastně to prodělané kolečko s okolím byla jen taková předkapela, ale nyní začíná koncert a jsem na pódiu já. A kvůli mně ti lidé přišli a výkon se očekává ode mě. Teprve nyní se ukáže, jak jsem připravený, jak jsem cvičil, co ve mně je, zda mám vůbec talent, abych na pódiu vydržel. Ostatní vás mohou podpořit, ale udělají to jen do chvíle, než zjistí, že jste šmíra.

Jací vlastně jsme?

Přijde mi, že v takové situaci je nyní Evropa a její každý jednotlivý stát. Tedy i my. Zatím komentujeme jiné, radíme se, krčíme rameny, vysmíváme se, vedeme silné řeči, v duchu doufáme, že se probudíme ze špatného snu nebo se to nějak přežene, aniž se budeme muset rozhodnout. Přitom se blížíme k okamžiku, kdy se ukáže, jací jsme. Ne, jací bychom mohli či chtěli být. Ale ukáže se, na co v tuto chvíli máme, jak se dokážeme zachovat v náročné situaci, jak jsme na ni připraveni.

V Česku si o sobě rádi myslíme, že jsme chytří a kreativní. Nyní to můžeme předvést. Nic moc z minula už nenapravíme, nedoženeme to, co jsme mohli lehce zvládnout v klidných časech. Musíme vzít to, co máme, umíme, na čem nám záleží, a rozhodnout se, jak dál.

Nebude čas na vize a plány. S tím, co víme o sobě, svých sousedech, světě, ve kterém žijeme, učiníme rozhodnutí a kroky, které nás někam posunou. Na to rozhodnutí budeme sami. Protože jsme zodpovědní sami za sebe. Což neznamená, že v tom pak taky sami zůstaneme. Protože naše přemýšlení by mělo vést samozřejmě k tomu, abychom násobili svoje možnosti. Ale nikdo za nás neučiní to, co můžeme udělat jen my. Což je ve skutečnosti skvělé, protože jsme svobodní lidé ve svobodné zemi. Ta rozhodnutí, která nás čekají, také ve svém důsledku ukážou, zda svobodnými zůstaneme, nebo ne. Zatím se stále bavíme výroky někoho jiného. Čas, kdy předkapela dohraje a přijde řada na nás, se ale blíží.