Henry Soto je celebrita. Ne, není řeč o venezuelském herci toho jména, nýbrž o americkém internetovém cenzorovi. Jeho povolání je moderní a exkluzivní; po světě se mu věnuje asi 150 000 lidí, můžeme-li v tom věřit časopisu Rolling Stone. Jako mnoho jiných povolání není úplně příjemné, k čemuž se hned dostaneme.
Soto od roku 2008 pracoval v Microsoftu v Oddělení internetové bezpečnosti. Sledoval to, co lidé na platformách Microsoftu uploadují na internet. Proč to dělal? Aby zase vyházel to, co Microsoft uznal za vhodné, tedy vlastně nevhodné.
PTDS problém
V roce 2010 byl Sotovi diagnostikován PTDS. To zní jako zkratka názvu východoněmeckých komunistů, ale je to horší. Jde o syndrom posttraumatického stresu, což znamená, že když zažijete či vidíte něco hrozného, nelíbí se vám to natolik, že se vám třeba špatně spí.
Soto tvrdí, že mu dělá problém vidět syna, protože si při každém pohledu na něho představí, jak ho (syna) někdo podřízne. Coby čtyřnásobný otec bych Sotovi mohl potvrdit, že to je běžné a přirozené (a počkej, Henry, až mu bude patnáct!), kdyby o to ovšem Soto stál. Nestojí, protože to řeší po americku: zažaloval Microsoft za to, že mu neposkytl dostatečnou psychologickou podporu.
Tenhle PTDS patří k nejnovějším neduhům crème de la crème. Proto o něm také čtete tady; s takovým karpálním tunelem by sem samozřejmě autor nelezl. Koneckonců, o PIC píší kromě Rooling Stone i The New Yorker, a dokonce i jinak střízlivý list Financial Times; na filmovém festivalu Sundance byl promítán dokumentární snímek na totéž téma.
Soto tvrdí, že mu dělá problém vidět syna, protože si při každém pohledu na něho představí, jak ho (syna) někdo podřízne. Coby čtyřnásobný otec bych Sotovi mohl potvrdit, že to je běžné a přirozené
Takový člověk "denně vidí hodiny nepřetržité hrůzy", píše jeden z listů. Ve skutečnosti to není tak horké; podle New Yorkeru je 98 procent "ovlaječkovaných" položek na sociálních sítích (to jsou ty, které lidé jako Soto manuálně kontrolují) oukej, jen dvě procenta jsou "nevhodná". Z nich připadá značná část na umělecká díla, protože kdyby někdo viděl třeba Snídani v trávě, mohl by dostat PTSD, C2H5OH nebo LGBT. To znamená průměrně jedno či dvě opravdu zlé fotky či videa denně.
Chudák Filipínec
Problému nechybí sociální aspekt: Sotovi kolegové jsou špatně placeni, píší všechny tři zmíněné tituly (přičemž ani jeden z nich neuvádí, jak špatně). Co hůř, firmy si je podle moderní praxe často najímají mimo území Spojených států. Chudák Filipínec tak má práci, která ho poškozuje, aniž by se mohl bránit u soudu, přes odbory a podobně.
Poslední výtka trochu zanedbává skutečnost, že řečený Filipínec asi bude happy, protože má práci, která platí v penězích a nikoli v pneumatikách a čínském zelí, jak je v kraji zvykem. Co se týče zvěrstev, která vidí online, tak ta jsou mu nejspíš důvěrně známá, protože mezi nimi vyrostl. Ale co na tom.
Rada od Flowee
Milý Henry: tenhle svět je plný lidí, kteří dělají práci nejen nepohodlnou a náročnou, nýbrž mnohdy taky nebezpečnou; a někdy dokonce užitečnou. Většina z nich za ni bere, předpokládám, méně peněz než ty. Policisté, zdravotní sestry, záchranáři, vojáci, pořadatelé fotbalových zápasů na Spartě i deratizéři, psychiatři i bachaři – na co si vzpomeneš. Skoro nikdo z nich nemá k dispozici nic, co by se dalo nazvat psychologickou podporou; a skoro nikdo z nich za to nemůže nikoho dát k soudu.
Čtěte také:
Zde je 10 věcí, které byste na sociálních sítích opravdu dělat neměli
Jeden Facebook vládne všem
Ty sis vybral povolání, které na rozdíl od výše uvedených tyje ze slabosti ostatních (jak jinak sociální sítě nazvat?). Jestli se ti z něho dělá zle, vyber si jiné. Já například špatně snáším závrať; neucházím se tedy o místo vysokozdvižného dělníka. Taky bych to mohl udělat a pak zažalovat mrakodrap za to, že je moc vysoký, to je pravda – ale připadal by si člověk trochu nesvůj, že? Co sis naložil, to vezeš; a nechceš-li, dělej něco jiného, ale rozhodni se potichu.
