„Co definuje moderního člověka? Možnost volby. A co mu umožňuje tu volbu udělat? Peníze. Jinými slovy: ty jsi tvůj bankovní účet.“ Tak u vynikajícího Vinohradského piva čepovaného v Karlíně, v elegantní hipsta kavárně jménem Urx, popisuje podstatu moderní ekonomiky chlapík, který jednou dorazí v bílé košili se stojáčkem, jaké se nosí v Číně, a v kristuskách. Vypadá jako intelektuál, možná vědec, ne jako hvězda superbankéř, o kterém lidé z českého finančního světa mluví s takovým respektem. Jan Lamser je ale vším tím a ještě něčím navíc.
Reklama
Absolvent matematicko-fyzikální fakulty, vysoké školy ekonomické, ekumenické fakulty, divadelní fakulty a prezident Šachového svazu České republiky je vzácný živočišný druh. Bankéř, který vidí daleko za obzor světa peněz. Renesanční finančník.
Rozplétal jeden z největších podvodů historie české ekonomiky kolem tzv. Kajmanských fondů a krachu IPB. Dlouhá léta byl mozkem ČSOB. Dnes píše teologická pojednání, organizuje jazzový festival a hraje si s cloudovými projekty, které fungují na bázi kryptoměn. Bitcoinový fond pomáhal založit dávno předtím, než se o kryptoměnách začalo psát v novinách a cena bitcoinu vystřelila do oblak.
Obrana bank
Jana Lamsera jsem poprvé zaznamenal před šesti lety, kdy pro časopis ZEN napsal esej o roli bank ve finanční krizi. Řekl v ní zhruba toto: Je pohodlné házet všechnu vinu za nestabilní finanční trh na bankéře. Dnešní obrovské a křehké banky jsou spíš výplodem hamižnosti naší doby. Nafukují se všemi těmi nesplacenými dluhy, které v nich firmy a státy i my, obyčejní smrtelníci, vytváříme. Banky nám umožňují život na splátky. Užívat si domů na hypotéky, zdravotní péče dotované státním dluhem a všech dalších věcí, které prý nemusíme platit teď, od toho je přeci zítřek.
Co definuje moderního člověka? Možnost volby. A co mu umožňuje tu volbu udělat? Peníze. Jinými slovy: ty jsi tvůj bankovní účet.
U Urxe Jan Lamser argumentuje dále: Politici a korporace jdou nemilosrdně za krátkodobým ziskem a tlačí banky k tomu, aby se zapomínalo na to, že bankéř má obezřetně půjčovat na podnikání, jehož riziko dokáže odhadnout. Současné finanční toky jsou ale tak složité, že nikdo už nerozumí celku, ale pouze tomu, na čem právě dělá. Chyby se špatně odhalují. Vzniká prostor pro nezodpovědné „střelce“ mezi manažery bank, kteří kvůli snaze urvat, co se dá, zatáhnou celou banku do problémů. Majitelé finančních domů už dávno nejsou staré bankéřské rodiny, které myslely v delším horizontu, ale neosobní korporace, které chtějí jediné – zisk.
Bomba účet
Jan Lamser dává příklad, jak se kvůli brutální konkurenci bank stala taková nenápadná a staromódní věc jako běžný účet tikající bombou. Před několika lety se na trh zavedla novinka: k běžnému účtu přihodit úrok, tak aby klient mohl peníze vybrat kdykoliv a ještě se mu úročily – byť minimálně. Úroky na termínových vkladech vzhledem k všeobecně nízkým úrokům z vkladů jsou rekordně nízké. Takže mezi běžnými a termínovými účty už není velký rozdíl.
Výsledkem je, že prakticky zmizely termínované vklady, na kterých byl původně zajímavější úrok než u běžných účtů, ale když jste chtěli peníze vybrat, museli jste si pár měsíců počkat, až vám vyprší onen termín. Na termínových vkladech bývala uložena většina peněz od běžných střadatelů. Dnes máme většinu peněz uloženou na účtech, které lze okamžitě vybrat.
Což je pohodlné. Jenže co když se stane znovu to, co se odehrálo před pár lety v Řecku a mnohokrát i v jiných zemích: přijde finanční krize a hon na banky, vzniknou fronty před jejich pobočkami? Všichni budou mít právo si peníze vybrat hned, ale banky drží fyzicky jen malou část peněz, které u nich máme uloženou. Dřívější termínované vklady poskytovaly bankám nějaký čas k oddechu. Ostatně, to je i smyslem onoho vynálezu jménem úrok. Peníze vám mohou vydělávat, ale zato je prostě musíte nechat někde „ležet“.
Chrámy peněz
Banky jsou chrámy moderní doby. Na každém malém městě je obvykle tou nejhonosnější budovou pobočka „spořky“, „komerčky“ a dalších bankovních gigantů. Běžný účet je takovou jejich dírou ve střeše. Když přijde velká bouřka, povalí se z ní voda na zlaté oltáře. Ale nejsou někde jinde další díry, uvolněné trámy a podemleté základy? Architektura finančních institucí je díky novým technologiím a globálním pohybům peněz tak složitá, že to je velmi těžké zjistit i pro odborníky.
Zároveň s tím, jak složitější a méně předvídatelný je svět financí, stává se důležitější role peněz. Jan Lamser s nadsázkou říká, že jsme si zvykli čekat od peněz řešení všech našich problémů. Dobře to ilustrují zprávy v médiích, že centrální banky uvolnily nějaké ty stovky miliard korun či dolarů, aby stabilizovaly trhy. Nebo že státy vydaly dluhopisy, aby nastartovaly ekonomiku.
To v překladu ale znamená, že se finanční a politická elita snaží vyhnout ekonomické krizi, při které by řada firem zkrachovala, rostla by nezaměstnanost a inflace. Nejsou-li peníze, tedy banky nedávají úvěry, pak není poptávka, výroba vázne, je méně práce a méně se utrácí. Předejít tomuto scénáři se dá vytvořením nových peněz a nalitím do ekonomiky. Poslední desetiletí se tímto způsobem krizi daří odvrátit. Jan Lamser patří k finančníkům, kteří považují toto řešení za problematické.
Nahoru dolů
Peníze jsou tedy používány k tomu, aby změkčily, nebo rovnou zrušily dosavadní železný skon ekonomiky – cykly konjunktury se střídají s cykly recese, tak jako léto se střídá se zimou. Selský rozum praví, že co jde nahoru, musí jít jednou i dolů. Ale je pro selský rozum v moderní ekonomice fungující na základě nesmírně složitých algoritmů miliard finančních vazeb místo?
Jestliže v roce 2008 činil celkový dluh centrálních bank USA, Evropy, Číny a Japonska a Británie 4 biliony dolarů, na začátku roku 2017 to bylo 13 bilionů dolarů. Toto číslo vypovídá o tom, jak se břemeno zadlužených bank přeneslo na státy. Provede se to v podstatě jen účetními operacemi. Centrální banka se po dohodě s vládou rozhodne vykoupit problémové úvěry bank, které by jinak byly na odpis. Nebo rovnou vstoupí do bank jako akcionář. Banky se tím jakoby uzdraví, ale jen díky tomu, že se dluh přenese na nás, daňové poplatníky, kteří jsme v jistém smyslu drobnými akcionáři našich centrálních bank a států.
Jestliže v roce 2008 činil celkový dluh centrálních bank USA, Evropy, Číny a Japonska a Británie 4 biliony dolarů, na začátku roku 2017 to bylo 13 bilionů dolarů.
Takové dříve nemyslitelné věci je možné provádět i proto, že po pádu železné opony a oslabení politických ideologií se blahobyt respektive zisk stal globálním bohem. Peníze jsou vším, nebo alespoň to tak vypadá. Centrální bankéři konkurují v mediální popularitě premiérům. Mágové, kteří ze svých kufříků za napjatého očekávání trhů vytáhnou bílého králíka úrokových měn. Analytici trhů sledují každý náznak úsměvu nebo snad zachmuření centrálních bankéřů a z nich věští další vývoj světa.
Poučení z IPB
Jan Lamser ale nevěští nějakou velkou finanční katastrofu. Možná i proto, že už si jednou finanční krizí prošel, a ta skončila nad očekávání dobře. V roce 2000 byl coby člen vedení ČSOB, která přebírala krachující IPB, jedním z těch, na kom závisel osud české ekonomiky. Tehdy při pádu banky IPB, která byla prorostlá se všemi velkými firmami a státními institucemi, mohlo dojít k takovému malému českému krachu. „V té době se řešilo, zda to třeba nenechat celé padnout. Znamenalo by to velké ztráty, ale také oddlužení a tím vlastně restart pro celou českou ekonomiku,“ vzpomíná Lamser. Nakonec se šlo měkčí cestou, bez radikální „očistné kúry“, postupným umořením problémových úvěrů. A zafungovalo to. Česká ekonomika pomalu ale jistě dál rostla.
Otázka ale je, když si zvykneme krize řešit vždy tím, že do ekonomiky napumpujeme peníze, zda pouze všechny malé krize neodsouváme. Jako člověk, který svůj vysoký tlak neřeší lepší životosprávou, ale braním prášků, které potlačují příznaky. A pak ho skolí infarkt.
Levné peníze
Dnes jsme si zvykli na „levné peníze“, říká Jan Lamser. Levné peníze se vyskytují v ekonomickém prostředí, kdy si lze půjčovat za malý úrok. To je dáno hlavně tím, jak centrální banky lijí do ekonomiky zdánlivě nekonečný proud nových peněz v podobě úvěrů a nákupů akcií či dluhopisů. To vede k nízkým úrokovým sazbám čili levným úvěrům. To je příjemné pro vás, když si berete hypotéku. Nepříjemné je to pro banku, která už na poskytování úvěrů skoro nevydělává. Nezbývá jí než jít do rizikovějších operací. Půjčovat tomu, komu by normálně nepůjčila. Proto se bankovnictví mění. Proto je něco jako „rozumné půjčování peněz“ minulostí.
