S Petrou Kvitovou jsem se potkal na Prvního máje. Ten den je pro většinu Čechů něčím slavnostní – líbají se pod rozkvetlými třešněmi, slaví či protestují v ulicích, nebo si jen tak užívají volna. Pro Petru to byl pracovní den jako spousta dalších. Hrálo se první kolo WTA turnaje Prague Open. Mluvili jsme spolu chvíli poté, co v prvním kole jasně porazila Terezu Smitkovou. Tenisový areál při jejím zápase museli zavřít. Byl tak plný, že se od vchodů táhly padesátimetrové fronty a dovnitř byli návštěvníci vpouštěni, jen když jiní vyšli ven. Všichni chtěli nejlepší a nejúspěšnější českou tenistku vidět na vlastní oči. Ne každému se to povedlo.
Když vítězně zahrála poslední míček, s nesmělým úsměvem zamávala fanouškům a zmizela v útrobách stadionu. Za novináři pak přišla naprosto normální holka. Jako byste se bavili s kamarádkou, kterou znáte od dětství. Všem tykala a všichni tykali jí. Osmadvacetiletá modrooká šampiónka prostě na první dobrou nepřipomíná hvězdu, kterou pro spoustu lidí představuje.
Reklama
Při rozhovoru z ní ale byla cítit neuvěřitelná síla zkušené dámy, pro kterou je naprosto přirozené přijít před několik tisíc lidí, pár desítek minut se soustředit na fyzicky extrémní výkon, porážet soupeřky jako na běžícím páse a pak se zase proměnit na tu holku z Moravy, která moc dobře ví, že si všechno v životě musela tvrdě vybojovat, ale která má taky úplně obyčejné holčičí starosti. Když tedy zrovna nevyhrává Wimbledon...
Moravský světoběžník
Den předtím bylo v Praze takové sucho a výheň, že město vydalo zákaz tradičních čarodějnických oslav. Všichni se ladili na jeden z nejhezčích svátků v roce, Petra Kvitová ladila formu na sobotní turnajovou dvouhru. „Dopoledne jsem trénovala, odpoledne už to byla pohoda,“ směje se v zázemí tenisových kurtů pražské Sparty, kde se Prague Open odehrával.
Určitě bych zařídila, aby ve sportu bylo víc peněz. A snažila bych se, aby místo jednoho obrovského luxusního tenisového areálu vzniklo třeba deset malých kurtů.
Rodačka z Moravy, která na cestách stráví víc času než v kterémkoliv ze svých domovů… Kde se vlastně cítí doma? „Pořád pendluju, já mám těch domovů víc,“ usmívá se Petra. „Narodila jsem se v Bílovci, žila jsem ve Fulneku a pak se přestěhovala do Prostějova. Místo, kde se ale nejvíc cítím doma, je tady v Praze.“
Špičkové tenistky porážela už před více než 10 lety. Tahle fotografie pochází z roku 2008, vznikla těsně po vítězství na French Open
Raketu držela poprvé v ruce ve čtyřech letech. Dal jí ji do ruky táta, který sám tenis aktivně hrával. A vůbec, celá rodina měla ke sportu blízko: táta i bratr trénovali ve Fulneku volejbal. „Tenis a volejbal byly jediné dva sporty, které mohla holka jako já ve Fulneku dělat,“ vzpomíná Petra na sportovní začátky.
„Táta tehdy nechtěl, abych se potloukala s vrstevníky po náměstí a kouřila cigarety, takže mě začal brávat na tenis. Sice jsem párkrát oplakala, že nemůžu s kamarádkami na bazén, ale teď už toho nelituju. V 11 letech jsem si musela vybrat a tenis vyhrál. Prostě mě bavila raketa a pinkání.“
Kdyby byla ministryní
K tomu, aby se stala světovou hvězdou největšího formátu, samozřejmě vedla ještě obrovsky dlouhá cesta. Petra ale přiznává, že zázemí je základem toho, co musí každý sportovec mít. „Rodiče a rodina jsou to nejdůležitější.“ Jenže do hry vstupuje další důležitý faktor: finance. Ano, už v počátcích kariéry jakéhokoliv sportovce. „Tenis není levný sport. Mí rodiče neměli na to, aby to ufinancovali, tak jsem se stěhovala do Prostějova, kde si mě vzal pod křídla pan Černošek (majitel agentury Česká sportovní, pozn. aut.). Musíte mít zkrátka štěstí.“
Je přitom jasné, že takové štěstí nemusí mít všichni, i proto má Petra jasno, co by udělala, kdyby se stala ministryní zodpovědnou za sport. „Určitě bych zařídila, aby ve sportu bylo víc peněz. A snažila bych se, aby místo jednoho obrovského luxusního tenisového areálu vzniklo třeba deset malých kurtů. Pokud máme vychovávat talenty, tak to musíme rozprostřít po celé České republice a nesoustředit všechno jen v jednom luxusním klubu.“
O ženských a mužských rolích
Když už jsme dělali rozhovor během ženského tenisového turnaje Prague Open, nemohl jsem si nevzpomenout na genderové kauzy, které hýbou veřejným míněním. A není to jen globální popularita hnutí #metoo, jsou to také dvojité standardy v kultuře, ve vědě, nebo taky… ve sportu.
Petra je v takové pozici, že ji to už vlastně nemusí zajímat (hvězdy v tomhle mají vždycky výhodu), a proto její otevřený přístup překvapil. „Vždycky to dřív bylo tak, že žena se stará o domácnost a chlap vydělává. Což se teď hodně mění – z žen se stávají více muži a muži jsou trošku víc ženy. Myslím to tak, že se vyrovnává hodnota a důležitost jejich rolí. Nemyslím si, že by si muž měl vzít mop a začít vytírat podlahu. Ale ženy jsou dnes silnější a snaží se vybudovat si lepší pozici.“ Ne všichni ovšem jsou tak liberální, velký rozruch nedávno vzbudil názor Zdeňka Haníka, místopředsedy Českého olympijského výboru, který napsal, že „… žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se, chce důstojně a s úctou remizovat“. Do stejné kategorie patří výrok psychologa Milana Studničky: „Je nádherné, když se ženy věnují pohybu, ale nesmí být u nich tlak na výsledek. Ony by si měly sport jen užívat.“
Petra měla být původně půl roku úplně bez tenisu a pak možná začít trochu pinkat, ona ale už v květnu, tedy za necelých pět měsíců, porazila na Roland Garros v Paříži Julii Boserupovou.
Vítězka desítek špičkových tenisových turnajů, dvojnásobná wimbledonská mistryně a hráčka první světové desítky se tomu jen směje: „Vy chlapi se začínáte předhánět už od malička, všude chcete být první. A to my ne, my spíš jdeme všude spolu, abychom se dostaly na stejné místo. Nejsme tak soutěživé, ale když nás pak někdo dá na sport, jako je tenis, nemůžeme si na kurtech jen tak pinkat. Tam už je to souboj. Když hraju, tak je mi té druhé trošku líto. Ale samozřejmě až po zápase. A to si myslím, že chlap nemá, ten chce toho druhého zadupat do země a je mu jedno jak.“
A právě to kolektivní holčičí jdeme všude spolu je to, díky čemu o sobě tenistky často říkají, že jsou kamarádky, což je u mužů jen obtížně představitelné: „Skvělá kamarádka je Lucka Hradecká, hodně se bavím s Magdou Rybárikovou, dříve s Danielou Hantuchovou, když ještě hrávala, přátelím se s Barčou Strýcovou... Myslím si, že to jde, i když to není úplně jednoduché. V jednu chvíli jste si s někým blízký a za chvíli stojíte proti sobě.“
Chirurgie a psychika
Kariéra nadějné tenistky byla asi v největším ohrožení poté, co v prosinci 2016 čelila loupežnému přepadení, při kterém jí neznámý chudák přeřezal šlachy na ruce. Zranění, po kterém se až zázračně rychle dokázala vrátit do nejvyšší tenisové ligy, jí léčili ve Vysokém nad Jizerou – bohužel zrovna tahle nemocnice přišla po zásahu ministra zdravotnictví o šedesátimilionovou dotaci na rekonstrukci ústavu chirurgie. Když o tom mluvíme, Petra podruhé během rozhovoru zvážní.
Na konci roku 2016 to vypadalo na delší odmlku. Petra se ale rychle vrátila do hry. Do té nejvyšší
„Přijde mi to smutné, že na to musí doplatit zrovna oni, kteří dělají tolik dobré práce… Jestli si někdo dotaci zaslouží, tak je to tahle nemocnice, to říkám z vlastní zkušenosti.“ Ale i chlapi dokážou povolit. Po zveřejnění celé kauzy a vlně veřejného nesouhlasu se ministr Adam Vojtěch rozhodl, že dotační řízení vypíše znovu, a nemocnice tak má šanci přece jen dotaci získat.
Petra měla být původně půl roku úplně bez tenisu a pak možná začít trochu pinkat, ona ale už v květnu, tedy za necelých pět měsíců, porazila na Roland Garros v Paříži Julii Boserupovou. Petra má totiž kromě obrovské vůle taky štěstí na lidi. „Pan doktor Kebrle se mnou prožíval část té rehabilitace, abych se dostala zpátky co nejrychleji. Pomohl mi psychicky, což ale samozřejmě souviselo s tím, jak se ruka zlepšovala, takže i ta pozitivní energie tam byla větší. Hrozně moc jsem obětovala tomu, abych se byla schopná vrátit.“
My ty svátky a víkendy prostě neřešíme. Já jsem jen vždycky překvapená, že najednou třeba v Praze na ulicích nejsou auta, tak si říkám aha, to bude asi volno…
Od začátku rekonvalescence měla Petra jasný cíl, aby mohla zase hrát na nejvyšší úrovni. Nemohla by prý být "jen tenistka", ona musí být nejlepší. „Já jsem měla jasno v tom, že se chci dostat zpátky na kurt a hrát zase tenis. Samozřejmě nevím, jak dlouho by mě bavilo se vracet a hrát třeba kolem stého místa. Věděla jsem, že chci jednoho dne hrát s těmi nejlepšími a porážet je.“
Zpět na vrchol
Cesta na úplný vrchol, na první místo žebříčku ATP, není jednoduchá. Letos v březnu ji na turnaji v Indian Wells porazila šestnáctiletá Američanka Amanda Anisimová. Podobně jako Petra před 10 lety coby sedmnáctiletá novicka porazila na Memphis Open sedmadvacetiletou Venus Williamsovou… „Na okruhu jsem už spoustu let a vím, co to obnáší. A zároveň taky hodně o všem přemýšlím, jak o tenise, tak o věcech mimo kurt. Má to dvě polohy – můžu ty zkušenosti prodat a zároveň vím, co to obnáší. Angie Kerber byla světová jednička až kolem svých 30 let, takže si nemyslím, že jsem zas tak stará (Kerber byla na prvním místě světového žebříčku, když jí bylo 28, stejně, jako je Petře Kvitové dnes, pozn. red.). Nechci říct, že jsem v nejlepších letech. Ale jsem spíš v těch lepších letech než v těch horších.“
Mimo kurt ale stále zůstává obyčejnou holkou, které se prostě líbí si občas jen tak pinkat. „Nejlíp relaxuju, když vypnu hlavu a koukám se na seriál, nebo si pustím film. Začala jsem sledovat The Crown o britské královně Alžbětě, dokoukala jsem Příběh služebnice, z českých mám ráda – a nesmějte se mi – Ordinaci v Růžové zahradě.“
Co Petra a 1. máj? „My ty svátky a víkendy prostě neřešíme. Já jsem jen vždycky překvapená, že najednou třeba v Praze na ulicích nejsou auta, tak si říkám aha, to bude asi volno… Vždycky mě to rozesměje. Dnes půjdu asi do vany, protože jsem hrála, zítra mě čeká další zápas, takže bych se měla dát do kupy. Nebudu určitě chodit někde po Praze, budu relaxovat.“
foto: Profimedia, zdroj: Prague Open
