Ti, kteří vyznávají filozofii polyamorie (doslova víceláska), žijí stejně jako většina jejich přátel a spoluobčanů v (více či méně) uspokojivém vztahu. A je úplně jedno, že tento vztah není exkluzívní. Fronéma Virglerová, sedmadvacetiletá programátorka, odpovídala na otázky Flowee spolu se svým partnerem Janem Matějkem.
Jak byste polyamorii definovali?
Fronéma: Polyamory vychází z myšlenky, že láska není nedostatková. Že je možné plně milovat více lidí zároveň. Je to filozofie i praktické návody, jak na to. Důležité je, že všichni v polyamory vztazích musí vědět o tom, co se děje, a vyhovuje jim to.
Co je předpokladem úspěšně fungujícího polyamory vztahu?
Jan: V prvé řadě otevřenost a upřímnost. Asi v žádném vztahu ani v monogamním by před sebou partneři neměli zatajovat věci. V polyamory je to ještě důležitější. Všichni by měli co nejlépe vědět, na čem jsou, jaké jsou pocity těch ostatních – jestli se třeba necítí zanedbaně nebo smutně.
Polyamory vychází z myšlenky, že láska není nedostatková
A potom taky samozřejmě ochota se poly vztahu účastnit. Když vám váš partner řekne něco jako "tak ode dneška jsem poly a najdu si kromě tebe ještě někoho dalšího", tak to rozhodně není polyamory. Samozřejmě není problém, když třeba jeden z partnerů je šťastný s jedním vztahem a ten druhý jich naváže více. Ale oba s tím uspořádáním musí souhlasit.
Jaký je rozdíl mezi polyamory a polygamií či polyandrií?
Jan: Polygamie znamená více souběžných manželství. Polygynie je pak mnohoženství a polyandrie mnohomužství. Polyamory se zaměřuje na partnerské vztahy nezávisle na tom, zda jsou posvěcené manželstvím nebo ne.
Všichni vyrůstáme ve společnosti, pro kterou je polyamory něco nového. Kdy jste si uvědomili, že právě toto vás může naplňovat, že je to "to vaše"?
Fronéma: Já jsem se s tím setkala kolem mého osmnáctého roku, kdy mi dobrý kamarád vyprávěl, že to tak mají zařízené s manželkou a že jsou tak velmi spokojení. Sama jsem si to vyzkoušela až o pár let později, kdy jsem byla v dlouhodobém vztahu, a zamilovala jsem se do kolegy v práci. Doma jsme to probírali a rozhodli jsme se dát tomu volný průběh. Měla jsem pak dva partnery souběžně a všichni jsme tak byli spokojení. Od té doby jsem začala tuhle myšlenku víc zkoumat a čím dál víc se mi líbilo, co mi to může do života přinést.
Jan: Pro mě to byla otázka toho, že jsem bral věrnost ve dvou jako takovou společenskou konvenci, která se ale dodržuje hlavně ze slušnosti, a není pro ni žádný specifický důvod. Sám rád navazuji hluboké přátelské vztahy, nikdy jsem neměl pocit, že vztah partnerský je automaticky něčím lepší. Takže když jsem se zhruba v 25 letech poprvé dozvěděl o polyamory, přišlo mi to docela přirozené. Ale stejně ještě pár let trvalo, než ve mně ta myšlenka dozrála a rozhodl jsem se to sám zkusit.
Střetáváte se s předsudky? Jak se k tomuto způsobu života staví většinová společnost?
Ano, mnoho lidí se na to pořád kouká optikou podvádění a předpokládají, že nám jde hlavně o to, abychom měli co nejvíce sexu. Ve skutečnosti jde hlavně o hluboké romantické vztahy. Další je, že se bojíme závazků. Ale je to právě naopak, my se nebojíme ani několika zároveň. Lidé, kteří nás znají osobně a vidí, jak to funguje doopravdy, to většinou přijímají dobře – jen občas říkají, že pro ně by to tedy nebylo.
Vyskytuje se v konceptu polyamorie žárlivost? Co když se někdo z polyamorního vztahu zamiluje mimo něj?
Fronéma: V konceptu polyamory je pro žárlivost místo. Za samotnou žárlivostí se totiž skrývá mnoho různých věcí – pocit vlastní nedostatečnosti, strach z opuštění, závist, obava z toho, že když se o partnera "rozdělím", tak na mě zbude méně, nebo ještě něco jiného. Nezáleží, jestli se žárlivost objeví vůči současnému partnerovi nebo někomu novému.
Vždy je potřeba věnovat tomu pozornost, mluvit o tom a hledat cesty, jak se s tím popasovat. Když se na ten pocit podíváte zblízka a uvidíte, co je za ním, tak s tím můžete pracovat. Někdy je řešení zdánlivě nepřekonatelného překvapivě jednoduché. Jindy můžete objevit, že v sobě máte bolavé místo, které se současným vztahem vlastně nesouvisí, a máte možnost se zaměřit na jeho hojení. Nebýt situace, na kterou jste reagovali pocity žárlivosti, třeba byste si toho ještě dlouho nevšimli. Není to vždycky lehké, ale rozhodně to stojí za to.
Musí s novým vztahem souhlasit i ostatní?
Jan: Minimálně by měli předem souhlasit s tím, že v tomhle vztahu je v pořádku navazovat další romantické vztahy. Existují třeba "uzavřené" triády, tedy vztahy tří lidí, kteří se dohodli, že si budou věrní ve třech a nebudou začínat vztahy s nikým dalším. Pak je to podobné jako v monogamním páru, kdyby si někdo z nich našel někoho dalšího, poruší tím důvěru těch ostatních.
Lidé předpokládají, že se bojíme závazků. Ale je to právě naopak, my se nebojíme ani několika zároveň.
Ale často je taky uspořádání volnější a předpokládá se, že každý smí poznávat nové lidi a navazovat nové vztahy. Pak je rozumné mít dohodnuto, že o každém dalším partnerovi by se ti ostatní měli dozvědět, čím dříve, tím lépe. Jestli ti ostatní musí toho konkrétního partnera "odsouhlasit", to už je otázka jejich domluvy. Polyamory si cení autenticity a otevření životu, takže pokud to jde, je lepší dát partnerovi volnost a věřit mu, že s ní naloží dobře.
Co je základem polyamory vztahu, jaké jsou nepřekročitelné hranice a pravidla?
Fronéma: Základním a asi jediným pravidlem je souhlas všech, koho se to týká. Nemůže to být jednostranné. Polyamory není ani to, když žena je existenčně závislá na partnerovi, a tudíž jí nezbývá než tolerovat milenku. Souhlas by měl být nadšený, nikoli vynucený okolnostmi. A s tím souvisí i otevřenost – těžko můžete souhlasit s něčím, o čem nevíte. Další pravidla už jsou jenom taková, jaká si sami nastavíte. Když vykročíte mimo střední proud, můžete si to zařídit tak, jak vám to nejlépe vyhovuje: co pro vás vůbec znamená být ve vztahu? Jak chcete, aby vypadal? Každý si může nastavit hranice, jak chce, a na pravidlech se dohodnout se svými partnery. Rozhovory na toto téma mohou být velmi zajímavé a sbližující.
Vnímají ženy polyamorní vztah jinak než muži? Jak v tomto vztahu fungují mužské a ženské role – fungují-li vůbec, není tento koncept právě mechanikou takového vztahu překonaný?
Jako v minulé otázce, záleží na každém. Někomu rozlišené role vyhovují, někomu ne. Stejně jako si lidé můžou vytvořit vlastní formu vztahu, která jim vyhovuje, je i na nich, jakým ho naplní obsahem.
Spousta lidí si řekne, "to musí být skvělý, chci to vyzkoušet". Pokud to není jen výraz zvědavosti (nepátrám teď po motivech), jak se v takové chvíli zachovat?
Těm, které to zaujme, ať už z jakéhokoli důvodu, doporučuji například podívat se na náš web, kde máme několik základních článků k tématu. V Praze, Brně a Bratislavě se konají pravidelná setkání pro všechny, kteří se chtějí dozvědět více. Najdete je na našem Facebooku. Pokud máte partnera, můžete toto téma otevřít třeba společným čtením tohoto rozhovoru nebo dalších materiálů. Rozhodně doporučuji přistupovat k tomu citlivě a nevrhat se do ničeho po hlavě.
Jaký je váš osobní vztah k polyamorii? Považujete ji za něco víc než vztahy, které se praktikují ve většinové společnosti, nebo je to prostě jen stejně hodnotná alternativa?
Jan: Mě osobně určitě polyamory naučilo mít lepší vztahy. Ale všechno to, co považuji za opravdu důležité, by fungovalo v monogamním vztahu úplně stejně: otevřenost, schopnost mluvit o problémech a řešit je konstruktivně, možnost nastavit si vlastní hranice tak, aby to vyhovovalo mně i druhému člověku. Jinak si myslím, že polyamory není pro každého. Řada lidí je v monogamii šťastná, není důvod, aby se nutili hledat si další partery. Ale bylo by hezké, kdyby se o polyamory víc vědělo a každý se mohl za sebe rozhodnout, jestli mu ta "většinová věc" doopravdy vyhovuje, nebo jestli to dělá jen ze zvyku.
Fronéma: Polyamory je pro mě důležité hlavně tou filosofií, která je za tím. To, že je člověk zodpovědný sám za sebe a své pocity. Že si s partnery navzájem nedlužíte nic, na čem jste se nedohodli. Vztahy a lásku totiž pokládám za mnohem hlubší a zajímavější, když nevychází z nouze nebo nedostatku citů a pozornosti, ale naopak když vychází z radosti a spokojenosti. Když se společně radujete ze života místo toho, abyste se navzájem omezovali. To, že to umožňuje více souběžných vztahů, je v zásadě jen důsledkem tohoto přístupu.
