Na jejich kytary hrála a možná pořád ještě hraje německá heavymetalová legenda Scorpions. Koupil si ji taky bratr Marka Knopflera z Dire Straits David. Jednou z nich se při zpívání doprovází světoznámá americká folková zpěvačka Suzanne Vega a taky se s ní po pódiu prohání Per Gessle ze švédských Roxette. A možná právě na kytaru s typickým logem „F“ z nenápadné jihomoravské vesničky Velké Němčice ulovil před pár lety plachou klavíristku Markétu Irglovou irský muzikant Glen Hansard. Právě s Markétou nazpíval pak slavný slaďák Falling Slowly do filmu Once, za který dostali Oscara za nejlepší filmovou píseň.
„Hrát na tuto kytaru je nepochybně opravdová krása,“ řekl tehdy Hansard. Čas od času se ve dveřích rodinné firmy na výrobu dnes už světoznámých špičkových akustických kytar objeví v téhle „díře“ na Břeclavsku i charismatický rocker David Koller. Právě specifický zvuk nástroje z firmy Furch Guitars se mu totiž hodí do některé z nesmrtelných pecek kapely Lucie. A když nedávno ukradli kytaru známému písničkáři Vladimíru Mertovi, i on si sem udělal výlet.
Už jen výčet slavných muzikantů, kteří si ve stylově opraveném mlýně podávají dveře, by mohl být důvod k namistrovanosti. Tady si ale na to nehrají. Přestože Furch je synonymem pro technologického lídra a experimentátora s designem i konstrukčními detaily. A že díky robotice a vlastním vědeckým výzkumům neustále posouvá akustické hranice svých nástrojů. A že jsou schopni vyrobit už 914 modelů akustických kytar a bas pro nejnáročnější zákazníky.
Bohém a jeho syn
Když jsem kvůli objížďkám přijela do Velkých Němčic s půlhodinovým zpožděním, rozrazily se dveře šéfovské kanceláře. „Já jsem vás už z dálky slyšel, jak klapete podpatky. Dáte si kafe nebo vodu?“ překvapil mě sympatický kluk s rozevlátými polodlouhými vlasy, který se ke mně vstřícně rozběhl chodbou. Milý úsměv, i když kvůli mně musel přijít do práce už na půl osmou, ačkoli normálně chodí na devět. Je mu třiatřicet. Kristova léta, kdy se prý chce po chlapovi nějaké zásadní životní rozhodnutí. „Hm, nic takového nechystám, maximálně dovolenou v Chorvatsku,“ zasměje se Petr Furch. V téhle firmě cítíte zvláštní atmosféru. Na dnešní poměry až „podezřele“ pohodovou. Působí to tak, že zaměstnanci svého šéfa respektují, aniž by po nich ječel od rána do večera.
Narazíte na ně u obchodníků ve 400 obchodech na pěti kontinentech. V australském Perthu, v Japonsku, dokonce i v Americe, kde mají jen dva velké konkurenty.
Táta Petra Furcha František byl bohém, který firmu rozjížděl ještě za komunistů z nuly. Už jako patnáctiletý puberťák se pustil do výroby svého prvního banja. Chtěl být muzikant, jenže tehdy se nedalo sehnat lautr nic. Dál už to znáte: Scorpions, Knopfler, Vega, Hansard, Koller... Právě v těchto dnech „sjíždí z pásu“ kytara Furch s neuvěřitelným sériovým číslem osmdesát tisíc. Kytary, jejichž výroba začala kdysi v garáži, jsou dnes mezi muzikanty uznávanými nástroji s mistrovskými parametry. Narazíte na ně u obchodníků ve 400 obchodech na pěti kontinentech. V australském Perthu, v Japonsku, dokonce i v Americe, kde mají jen dva velké konkurenty. V Evropě jednoho.
„Proč jste si nesedl naproti mně do ředitelského křesla, jak by to udělalo možná 99 procent šéfů, aby ukázali autoritu?“ ptám se Petra Furcha, který se posadil na vedlejší židli. Přátelské gesto. Jeho táta, který se před lety nebál zariskovat, mu nedávno řízení firmy předal a věnuje se zlepšovákům v dílně. Vymýšlet, co jak zjednodušit zaměstnancům, co udělat líp, kvalitněji a ještě za míň peněz, ho prý baví víc než excelové tabulky, hlídání termínů a manažerská rozhodnutí. „Proč? Stůl je přece zbytečná bariéra mezi lidmi,“ odpověděl Petr Furch bezelstně.
Petr Furch v akci. Kdo asi bude hrát na tenhle kousek?
Co si myslíte o taťkovi s odstupem času, když vám vypráví svůj příběh? Blázen, dobrodruh, snílek, bohém? Obdivujete ho? On vlastně vybudoval světoznámou firmu absolutně na koleně.
Určitě ho obdivuji, byl tehdy hodně odvážný. Taťka vlastně první kytaru, na níž se objevilo aspoň nějaké logo, vyrobil v roce 1981, jinak si je začal vyrábět už v sedmdesátých letech. To byl ještě skoro puberťák. Tenkrát jako muzikant chtěl lepší nástroj, než byl k dostání. Byl bandžista, takže použil bubínek, k němu si vyrobil krk, pak začal řešit pražcování, mechaniky, ladění. Řekl si, tak jo, hraje to, funguje to. Na tehdejší dobu to bylo něco nadstandardního, ale nebylo to nedosažitelné. Asi kde je vůle, tam je cesta.
Přesně. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. To platí podle mě u všeho.
Pro mě ta doba je těžko pochopitelná, bylo to fakt těžké. To, co my dnes bereme jako samozřejmost, tenkrát nebylo. Když o tom mluvím třeba s Američany, tak oni to těžko chápou. Že někdo má zakázáno podnikat nebo si něco doma udělat a chtít za to peníze.
Otec pak nabízel své kytary kamarádům?
Ano, začal sbírat objednávky od kamarádů. Jenže neměl ze začátku tu disciplínu, sám říkal, že to dělal trochu lajdácky.
Tak bohémové nemají v sobě ty vnitřní hodiny, to se ví.
Jo, on sám o sobě říkal, že byl hrozný bohém.
No vidíte, a dotáhl to tak daleko, až si jeho kytaru jednoho krásného dne koupili legendární Scorpions.
A ne jednu, koupili si tehdy dokonce dvě naše dvoukrké kytary. Nedávno se mi jedna dostala zpátky, protože si ji na pódiu rozbili.
Jak na vás přišli? To musí být super pocit, když si u výrobce z malé vesničky kdesi na jižní Moravě podávají dveře takové světové superhvězdy.
Oni měli v devadesátých letech písničku, kde potřebovali hodně rychle vyměnit šestistrunnou kytaru za dvanáctistrunnou. A my jsme v té době měli síť obchodů po Evropě a dělali jsme hodně zakázkové věci.
Takže vy jste s nimi vůbec nekomunikovali? Oni si ji koupili přímo u obchodníka někde v Evropě?
To byla zakázková kytara, ale zpětná komunikace proběhla. Taťka byl tenkrát pozvaný dokonce na jejich koncert.
A jel?
Jasně. To mu bylo nějakých čtyřicet.
Potkali se osobně?
Jo, jo, potkali se. Ono s těmi muzikanty je to tak. Každého, kdo něco vyrábí a dá si s tím práci, těší, když to nějaká špička ocení. Já mám tady fakt skvělý tým, který si s tím tu práci dá. Ale těší mě nejen to, že za to dostaneme peníze a ocení nás nějaký špičkový muzikant. Já mám radost, když nám kdokoli, kdo si koupil naši kytaru, napíše, že je to to nejlepší, na co kdy v životě hrál. To je vyšší zadostiučinění.
Lidé jdou po určitém tvaru těla, někdo chce třeba dreadnought, to je taková velká kytara. Někdo zase malé tělo, vykrojené, to je orchestra model. Zvuk je subjektivní, můžete si vybrat.
Podle čeho si vůbec muzikanti vybírají kytaru? Jdou primárně po zvuku, nebo po designu? Přece jen kytara je hodně frajeřina.
Ano. Navíc je to něco, k čemu si člověk vytváří citový vztah. Takže když po třech hodinách zkoušení kápnete na tu svou, tak s ní úplně srostete. Lidé jdou taky po určitém tvaru těla, někdo chce třeba dreadnought, to je taková velká kytara. Někdo zase malé tělo, vykrojené, to je orchestra model. Zvuk je subjektivní, můžete si vybrat. Ten náš je specifický, jsme v tom hodně daleko. A co je jasné, je kvalita materiálu a zpracování.
V čem jste v tom světovém srovnání bezkonkureční? Je to hlavně cena?
Kombinace ruční práce a technologie, v tom se nám daří velmi dobře v poměru s cenou, v tom jsme bezkonkurenční. Primární je ovšem zvuk. Když tohle všechno zákazník porovná, velmi často z toho vycházíme vítězně.
V čem je váš zvuk specifický?
To je strašně těžko definovatelné.
Ale muzikanti, kteří vědí, po čem přesně jdou, ten rozdíl poznají asi velmi rychle, ne?
Jasně, stačí srovnat, vysázet jim několik kytar. My nejsme úplně mainstreamová značka, ale dobrý obchodník by měl umět nabídnout alternativy. Loni jsme rostli o 30 procent, hlavně díky Evropě.
Taková výroba je asi velmi specifická a technologicky náročná. Kdyby nebyla, asi by takových firem byly mraky.
Určitě, akustická kytara z pohledu dřevozpracujícího průmyslu je nejvyšší liga.
V čem přesně?
V některých případech řešíme ve dřevě setiny milimetrů. To sice dosáhnete, ale třeba jen na dvě hodiny.
Dřevo v závislosti na vlhkosti rychle mění vlastnosti, že?
Přesně. Přední deska kytary musí být zalepená v určitém stavu vlhkosti. Místnost, kde se tato operace dělá, je proto oddělená. Materiál tam leží minimálně den na speciálních držácích, aby kolem proudil vzduch.
Takže boj s časem? Musíte v hale udržovat konstantní vlhkost?
V Česku je problém zima, kdy vlhkost klesá až na 25 procent, optimální pro výrobu kytar je ale 45 procent. Musíme používat ultrazvukové průmyslové zvlhčovače.
Ta přední deska je tedy u kytary to hlavní, co ovlivňuje výsledný zvuk?
Ano, pak žebrování a také lakování. To je vyšší dívčí, lak jsem vyvíjel já s laboratoří v Německu. Vývoj trval strašně dlouho, šlo do toho hodně energie i peněz. Máme vlastní speciální technologii.
S onou laboratoří máte nějakou smlouvu o exkluzivitě?
Ano, jde totiž o utajené složení laku. U nás teď dovyvíjíme ergonomické pracoviště na lakování. Myslím, že jsem celkem šikovný lakýrník, a přesto jsem nedokázal udělat dvanáct kytar stejně, tak to řešíme nově automatem. A ani z hygienických důvodů to není dobré. Další věcí je leštění. Tenhle lak se dvakrát tak dlouho leští. Takže lakování a leštění ať dělá stroj a doladí to člověk, který je preciznější. Ono je stejně lepší, když striktní automatizace spolupracuje s lidským mozkem.
Co se může stát, když přeženete sílu té vrstvy? Zabíjí to zvuk kytary?
Přesně tak. Lakování je druhý nejdůležitější konstrukční prvek kytary, který ovlivňuje zvuk. Víme třeba, že mahagon hraje jinak než palisandr. A lakem tohle buď utlumíte, nebo dáte prostor. V laku nesmí být žádná chyba. Ten náš je extrémně tvrdý. Jedině tak funguje rezonančně dobře.
Nejběžnější materiál na přední desku, nejdůležitější konstrukční díl kytary, je severoamerický smrk sitka, který roste na Aljašce. A taky cedr ze Severní Ameriky.
Z jakého dřeva se tak špičkové kytary vyrábí?
Nejběžnější materiál na přední desku, což je nejdůležitější konstrukční díl kytary, je severoamerický smrk sitka, který roste na Aljašce. A taky cedr ze Severní Ameriky. Na zadní desku zase mahagon nebo indický palisandr. Rychle rostoucí exkluzivnější tropické materiály jsou další možnost.
Kde vůbec kupujete kvalitní materiál?
Spolupracujeme s firmami z celého světa. Jedna je v Indii, ve Španělsku je zase největší dodavatel materiálů pro akustické kytary v Evropě. Vychytat kvalitní a ověřené dodavatele chce taky čas, v první dodávce se chce každý ukázat, druhá už je horší. My potřebujeme určité kvalitativní třídy, materiál nám chodí v surovém stavu. Teprve tady ho sušíme, pak ho můžeme slepit, obrousit. A teprve pak vidíte kresbu a případné vady. Materiál je drahý a je zásadní, takže nesmíte udělat chybu.
Taky vám ta práce voní i z fotky?
Kolik stojí takové to vaše „ferrari“?
Sto padesát tisíc. Naše rozmezí je od šestnácti do sedmdesáti tisíc ve standardních modelech, ostatní je zakázková výroba. Můžete si nechat udělat tvar těla, jaký chcete, vybrat materiálové kombinace, vložit třeba bílou perleť jako dekorativní prvek. U řady Rainbow series je možné prakticky všechno.
Co takový David Koller, vymýšlí si hodně? Testuje si zvuk třeba u sebe ve studiu, než si u vás kytaru koupí?
Je zajímavé, že muzikanti si spíš vybírají ze standardních řad. Pro ně je důležitý zvuk. Konkrétně s Davidem už spolupracujeme strašně dlouho, to už jde do otcových časů. Měl už víc našich kytar, ony se ty generace obnovují. Čas od času se za námi zastaví, že by potřeboval do nějaké jiné skladby jiný typ kytary.
On používá čistě vaše kytary? To je fajn, když pak slyšíte v autě Lucii, ne?
Já myslím, že jo. Sice není nijak vázaný, ale co vím, tak hraje jen na naše nástroje. A když potřebuje nějaký jiný zvuk, tak stejně přijde za námi, což jsem velice rád.
Poznáte zvuk vaší kytary, když hraje nějaká písnička a vy nevíte, že si ji ten muzikant někde ve světě koupil?
Já už to trošku v uchu mám, ty naše specifika zvuku znám. Musí to být ale autentická nahrávka. Třeba fingerstylová kytara, tedy virtuozní zpracování skladby na kytaru, tam si troufám říct, že ano.
Vy sám na kytaru hrajete?
Málo. Vizi, že budu muzikant, jsem měl naposled v teenagerských letech. Měli jsme tady s klukama kapelu, něco na kytaru jsem zahrát uměl. Když jsem přišel za taťkou, že bych potřeboval nějakou práci v dílně, abych měl aspoň na pivo, bral jsem to spíš jako hippies...
Byl jste dva měsíce v USA, na dovolené?
Pracovně. A spojil jsem to s výlety a návštěvami našich konkurentů. Momentálně je totiž v USA největší výstava hudebních nástrojů na světě – NAMM show. Jezdíme se tam setkávat s dealery a distributory. Jinak taťka jezdíval na veletrhy hudebních nástrojů do Frankfurtu.
Na koho čekají kytary, které máte právě teď ve výrobě?
Jednu teď děláme zrovna pro českou kapelu Mirai.
Co je pro vás jako firmu nejdůležitější?
Jméno. Budování značky. Rodinná firma uvažuje jinak než velká korporace. Určitě finance pečlivě sleduji, cítím velkou zodpovědnost za firmu, za to, aby fungovala dlouhodobě. Zaměstnáváme už přes sedmdesát lidí, musím se chovat pragmaticky.
Reklama
Ale už z podstaty, že jsem zdědil něco, na čem taťka dlouho pracoval a musel kvůli tomu podstoupit nelehká rozhodnutí, je pro mě budování důvěry v značku Furch důležitější. Chtěl bych, aby lidi chápali, jak moc práce do toho jde.
Co dělá váš otec teď?
Pracuje tady. Je ve svém živlu, když může být celé dny v dílně a vymýšlet zlepšováky do výroby. On je v tomto strašně kreativní a má obrovskou invenci. Pořád vymýšlí složitější a sofistikovanější věci. Jeho snahou totiž nikdy nebylo vyrobit co nejvíc levných kytar, ale neustále posunovat kvalitu a zvuk. Zefektivňovat a zjednodušovat práci zaměstnancům, vymýšlet, co jak ergonomicky zlepšit, aby nástroje byly pohodlné pro muzikanta.
Nechtěl se na to někdy vykašlat a celé to zavřít?
Chtěl. Některá období byla hodně těžká. Když padal distributor a s ním i objednávky. Ale podnikání je o vytrvání. Když tu práci máte rád, hledáte, jak to řešit. Nevykašlete se na to. A má to ještě jeden aspekt. Každý člověk, když něco dělá rád, tak je to vidět. A to je to kouzlo. Přitom to kouzlo není, je to vlastně jasná věc. Ale v podstatě to kouzlo je.
foto: Eva Matušková, zdroj: Furch Guitars
