Hororový žánr byl po většinu své existence o krok napřed oproti normám a každodennosti, aby se mu dostatečně dařilo vyvádět diváky z míry. Sociální a sexuální komplexy v něm nabíraly fyzickou podobu, oživlé noční můry nejniternějších a nejinstinktivnějších strachů se zažíraly do podvědomí publika. Tak tomu bylo alespoň do 90. let. Pak naplno propukla postmoderna a nastalo obecné přesvědčení, že historie skončila. Že v ničem už nebude možné udělat „další krok“, protože společnost dosáhla vrcholu. Což by znamenalo, že horor je odsouzený k zániku – neměl by nadále čím šokovat, protože vše by už bylo ukázáno a řečeno.
V roce 1996 přišel zlom. Wes Craven, mimo jiné tvůrce Noční můry v Elm Street, natočil film, který rozdělil dějiny žánru na „před“ a „po“. Šlo o Vřískot – postmoderní horor založený na znalosti hororů. Jeho hrdinové, fanoušci „scary movies“, se baví o klišé a pravidlech žánru a následně je prožívají. Vřískot je horor a parodie na horor zároveň. Mnozí prohlásili, že tím žánr implodoval. Že právě od téhle doby už není možné natočit horor, který se bude brát vážně, protože mu nikdo neuvěří. Pro kritiky šlo o ztělesnění postmoderní bezradnosti, ješitnosti a bezohlednosti.
Tvůrci vědí, že divák horory zná, a díky tomu není nutné vše vysvětlovat.
Najít dnes horor, který by byl úplně oproštěný od „post“ nádechu, je ovšem, přinejmenším v americkém prostředí, velmi obtížné (i když ne nemožné, stačí se podívat třeba na předloňskou Čarodějnici). Ukázalo se ale, že horor tenhle otřes může nejenže ustát, může z něj dokonce těžit. Film Ghost Stories, vstupující v tuto chvíli do kin, je toho dalším důkazem. Není sice humornou parodií přímo navazující na koncept Vřískotu, jakou je třeba Chata v horách, jde ale o film řídící se stejným principem. Tvůrci vědí, že divák horory zná, a díky tomu není nutné vše vysvětlovat; naopak je možno zkoumat další potenciál námětu.
Trojice příběhů, tři klišé
Sledujeme příběh profesionálního bořiče mýtů, tedy muže, který objíždí místa, na nichž zdánlivě došlo k paranormálním jevům, a vyvrací je jako lži nebo omyly. Tímto způsobem navštěvuje tři různé přeživší a vyslechne tři různé historky. Což dává režisérům Jeremy Dysonovi a Andy Nymanovi možnost nabídnout tři odlišně vystavěné hororové historky, rozvíjející vždy jednu z klasických hororových situací – noční průzkum opuštěného blázince, tajemství šíleného dítěte a případ poltergeista v domě.
Reklama
Jde v podstatě o tři klišé, na což upozorňuje i hrdina, který ani jednomu z příběhů nevěří. Což však tvůrcům nebrání tyto historky odvyprávět se vší důrazností a působivostí. Platí tak, že vlk se nažral (vidíme tři skvěle gradované strašidelné historky) a koza zůstala celá (hrdina upozorňuje na to, že vidí skrz tuhle rutinu, a snaží se vše shodit ze stolu). Toto pnutí, které do žánru nenávratně vepsala postmoderna, je otevřeným tématem filmu. A ačkoliv většina diváků o Ghost Storie samozřejmě nebude uvažovat v podobných intencích, střet touhy vidět dobrý horor a zároveň neochota oddat se „klišé“ bublá i v jejich podvědomí.
Kdyby ale zůstalo u toho, šlo by pořád o celkem fádní podívanou, protože podobné hrátky jsou dnes něčím zcela běžným. Tvůrci naštěstí s rozehranými motivy dál pracují a úspěšně se snaží, aby byl film víc než jen třemi historkami s jednou zastřešující linií. Chtějí, aby na konci vše do všeho zapadlo a ukázalo se, že co se jevilo jako náhodné, náhodné ve skutečnosti nebylo a existuje dobrý důvod, proč zrovna tenhle chlápek navštívil zrovna tyhle tři lidi.
Někdy není ani tak důležité, jak strašidelné monstrum na konci tunelu čeká, ale jak sugestivní je tíseň při cestě za ním
Toto závěrečné rozuzlení není úplně uspokojivé – otevírá zpětně mnohem víc možností, než kolik jich film využil. A obecně platí, že vše, k čemu vyprávění dlouze směřuje, se nakonec ukáže být celkem běžným hororovým východiskem. Každý pravověrný příznivec žánru ale dobře ví, že někdy není ani tak důležité, jak strašidelné monstrum na konci tunelu čeká, ale jak sugestivní je tíseň při cestě za ním – a v tom Ghost Stories rozhodně excelují. Další silnou zbraní jsou herci od osvědčených oblíbenců jako Martin Freeman (Bilbo v Hobitovi, Watson v Sherlockovi) přes vycházející hvězdy jako Alex Lawther (z oblíbeného seriálu The End of the F***ing World) až po doposud přehlížené herce, jímž je i protagonista Andy Nyman. Všechny výkony jsou špičkové. Stejně jako režie jednotlivých segmentů, díky jejichž odlišnosti se nejde nudit.
Ghost Stories sice nepatří k vrcholům žánru, poctivě ale těží z motivů, které tyto vrcholy nastolily. A oproti většině popových hororů, které se dostávají do českých kin, jim nechybí osten.
7/10
...
