Jestli se singapurské setkání Donalda Trumpa a Kim Čong-una stane milníkem nebo ne, ukáže až čas. Pokud je ale americký prezident v něčem mistr, tak v prodávání iluzí. V mnoha ohledech je pro něj praktičtější ze summitu těžit ještě předtím, než z něj vzejde něco konkrétního, protože konkrétnost ušpiní každou fantazii, která pak ztrácí na univerzální líbivosti. Máloco to dokládá přesvědčivěji než rozhovor těsně před schůzkou, v němž Trump vychvaloval dopis, co mu Kim poslal, a přiřazoval k němu ty největší superlativy – ačkoliv se nakonec přiznal, že ho ještě neotevřel.
Donald Trump ví, že pravdu a fakta potřebuje méně než přísliby a naděje. Zatím nejokázalejším svědectvím je velkolepý pseudohollywoodský trailer, v němž se sugestivní hlas snaží prodat blížící se setkání jako příslib velké změny a důkaz mírumilovných záměrů Trumpovy a nakonec i Kimovy administrativy.
Reklama
„Pseudo“ patří k označení traileru proto, že skutečný hollywoodský klip by byl lépe střižený, takže svižnější, nepřesáhl by dvě a půl minuty a nepracoval tolik s repetitivními obrazy. Je skutečně zvláštní, že si Bílý dům nenajal kvalitnější střihače. Zvlášť když v Americe politické reklamní spoty, především na lokální rovině, neztratily na prominenci.
Vůbec o celé oficiální prezentaci této události platí, že působí jako stroj času do diplomatických jednání někdy před desítkami let. O diktátorovi, jenž má na kontě zcela prokazatelné zločiny proti svému obyvatelstvu a žije přesně v tom přepychu, jejž lidem zakazuje, Trump prohlásil, že „svůj lid miluje a snaží se pro něj vybudovat co nejlepší zemi“. V minulosti bylo součástí povinné slušnosti v jednáních být takto zdvořilý i k nejkrutějšímu tyranovi, dnes se ale od představitele demokratické země nečeká, že bude diktátora chválit za jeho bohulibost.
Ať žije mír!
Vrcholem této humpolácké rétoriky je právě video, během nějž si nejde než připomenout propagandu studené války. Když otevřeme kterékoliv vydání Rudého práva, vždy v něm najdeme alespoň jeden text o tom, jak se vláda Sovětského svazu nebo Československa snaží udržet za každou cenu mír nehledě na kapitalistické sabotování. Američané samozřejmě razili a dodnes razí přesně opačný výklad, kdy mír na světě udržují oni.
Žádná velmoc nikdy nepropaguje jako svůj cíl válku, ať jsou její záměry a činy jakékoliv. Ve stejném duchu teď sledujeme video o tom, jak dva skvělí muži chtějí mír.
Žádná velmoc nikdy nepropaguje jako svůj cíl válku, ať jsou její záměry a činy jakékoliv. Ve stejném duchu teď sledujeme video o tom, jak dva skvělí muži chtějí mír. Vymyká se jen, jak moc se tato reklama snaží Kima legitimizovat – propaganda tohoto typu bez jasně stanovené překážky a nepřítele odhaluje svou prázdnotu. Když oba chtějí mír, co jim brání?
O propagandě panují všeobecně celkem zkratkovité představy. Většinou se vybaví géniové jako Leni Riefenstahlová nebo Sergej Ejzenštejn, kteří ať už z fanatického přesvědčení, nebo z nutnosti pro své totalitní režimy vyprodukovali hypnoticky sugestivní díla, jež jsou dodnes vzorem na filmových školách. A samozřejmě týdeníky sterilně deklamující překračování plánu.
Jako západní protipól vyvstane na mysli hlavně urputná snaha amerického filmového průmyslu mobilizovat proti Hitlerovi, vedoucí například k pověstné grotesce s Kačerem Donaldem, který má noční můru o životě v nacistickém Německu. Na ni navázaly podobně laděné antikomunistické filmy padesátých let.
Já jsem skvělý, ty jsi skvělý
Tato propaganda byla ale jen vrcholem ledovce a nakonec byla považována za nepříliš efektivní. Už nacisté v duchu římského „chlebu a her“ vyprodukovali překvapivě málo aktivně propagandistických děl, která by lidem napřímo říkala, co si mají myslet. Místo toho se točily bezduché veselohry, u nichž diváci zapomínali na to, co se ve světě děje.
Stejný smysl měla i komunistická normalizace – jejím cílem nebylo upevnit víru lidu v režim, ale režim zneviditelnit. Stačí se podívat na známý příklad Ženy za pultem a její zbožím překypující regály. Nikdo nepřišel a nevysvětlil, že režim nemá problém s nedostatkem zboží – onen problém zkrátka ve světě seriálu neexistoval.
Už nacisté v duchu římského „chlebu a her“ vyprodukovali překvapivě málo aktivně propagandistických děl, která by lidem napřímo říkala, co si mají myslet. Místo toho se točily bezduché veselohry, u nichž diváci zapomínali na to, co se ve světě děje.
V demokratickém kapitalistickém prostředí je situace ještě komplikovanější. Se stejným důrazem jako ukončení hrozby nukleární války se prodává zubní kartáček, takže se většinou má za to, že aktivní propaganda by už byla moc průhledná a čitelná. Co do neviditelné propagace „normálnosti“ se přetlačují jednotlivé korporace v touze prodat konkrétní zboží. Výjimkou jsou jen volební spoty.
Trump ale ve své nemotorné genialitě opět dokazuje, že nemá cenu si věci zbytečně komplikovat, a jde vytáhnout ten nejklasičtější, nejčistší a nejprůhlednější způsob sebepropagace. Jde zkrátka doslova říct, co si mají lidé myslet. „Já jsem skvělý, Kim je skvělý, nevěřte nikomu, kdo tvrdí opak, a společně vybudujeme lepší svět.“ Ale co v tom úžasném dopise vlastně stálo, se možná nikdy nedozvíme.
