Během příštích deseti let se podíl čínských zákazníků na celkovém objemu obchodu s luxusním zbožím zvýší na padesát procent. V Číně ale luxus nabírá na popularitě už nyní. A s ním i způsob, jakým se Číňané k luxusnímu zboží dostávají. Dokonce má i své pojmenování – daigou. Ve volném překladu to znamená „nákup pro někoho“ či „nakupování v zastoupení“.
Funguje to poměrně jednoduše. Číňané, kteří se tímto obchodováním živí, nakupují zboží na Západě a přeprodávají ho svým klientům v Číně. Něco jako Aliexpress, pouze s opačným tokem zboží a skutečnými lidmi, kteří toto zboží v západních zemích pro své klienty nakupují. Jen v Londýně těchto „nákupčích“ žije kolem tisícovky. Tady jsou některé z jejich příběhů.
Vztahy s prodavači je třeba pěstovat
„Mám něco mezi čtyřmi a pěti tisíci klientů. Někteří z nich jsou z USA, Kanady či Austrálie, ale osmadevadesát procent jich tvoří lidé žijící v Číně,“ vypráví Chelly, která se práci daigou věnovala na plný úvazek více než tři roky. Jejím revírem byl převážně právě Londýn. Když bylo hodně objednávek, vydělala si měsíčně 35 až 46 tisíc liber (1 až 1,3 milionu korun).
Chelly si jako daigou vydělávala až 1,3 milionu korun měsíčně
Její klientelu tvořily bohaté ženy v domácnosti, které luxusní zboží nakupovaly pro své děti a manžely. „Snažila jsem se vyhýbat nakupování věcí pro střední třídu. Tito zákazníci jsou vesměs podezřívaví, zda jim neprodávám nějaké padělky. A to i tehdy, když šlo o zboží za pár set liber,“ říká Chelly. Naproti tomu bohaté Číňanky klidně utrácely tisíce liber, aniž by kladly zbytečné otázky.
Aby se obchody hýbaly, pěstovala si Chelly dobré vztahy s prodavači a prodavačkami v prodejnách s luxusním zbožím, ale i s jejich manažery. Pozvat je čas od času na večeři byla víceméně samozřejmost. „Věděli, že jsem daigou,“ vzpomíná. „Ti vstřícnější mě nechali nakupovat jen tak. Věděli, že jejich provize bude tím vyšší, čím více toho prodají. Jiní si nebáli říci o nějakou provizi přímo mně.“ Chelly tvrdí, že někdy za jeden nákup zaplatila jako spropitné sto i tři sta liber. V jednom francouzském obchodě po ní dokonce prodavači chtěli jako provizi dva tisíce liber.
Přesto „své“ prodavače nikdy nenahlásila. Byla ráda, že od nich dostane vždy tip na kvalitní a žádané zboží. Navíc od obchodníka dostala slevu, takže mohla svým čínským zákazníkům vybrané věci prodávat za původní ceny. „Vždy to bylo nejméně deset procent, ale i tak se mi to vyplácelo, a to včetně spropitného, které jsem někdy platila prodavačům,“ vysvětluje Chelly. Když žádnou slevu nedostala, zboží prodala s desetiprocentní přirážkou. To se stávalo například u značky Chanel.
Třikrát dražší než v Británii
Před třemi lety byl v Číně hlad po klasickém zboží, jako jsou kabáty nebo šátky od Burberry, kabelky Louis Vuitton nebo Chanel. Dnes čínští zákazníci vyhledávají o něco specifičtější produkty a značky, jako například Goyard, Delvaux nebo Moynat. Loni se hodně začaly prodávat výrobky od Gucciho. „Nakupovala jsem prakticky všechno: od make-upu přes šperky, tašky, boty, oblečení, dětské kočárky až po dětský pudr,“ vypráví Chelly. Toto zboží je totiž v Číně až třikrát dražší než ve Velké Británii.
Reklama
Chelly někdy nakoupila zboží i za deset tisíc liber za den. Vzpomíná třeba na to, že jednou koupila naráz 150 párů bot, když vychytala v jednom obchodě slevovou akci. Občas se také stalo, že byla odmítnuta, protože prodejce dal přednost svým stálým lokálním zákazníkům. Ale to byla prý spíše výjimka. V devětadevadesáti procentech případů už tito daigou dostávají od svých spřátelených prodejen tipy na nové kolekce, takže se k nim třeba ani běžní zákazníci nedostanou.
„Zásobovat čínský trh luxusním zbožím většinou nedoprovází žádné problémy. Za celou dobu jsem řešila snad jediný,“ říká Chelly. Jedna z jejích pravidelných zákaznic, která odebírala zboží za šest až sedm tisíc liber měsíčně, z ničeho nic nabyla přesvědčení, že zboží není originální. Účtenka z obchodu ani video, ve kterém manažer obchodu čínské zákaznici vysvětloval, že výrobek je pravý, nepomohly. Jindy se zase přihodilo, že čínští celníci zabavili hodinky za šest tisíc liber, které Chelly poslala své jiné pravidelné klientce.
Jenže nic netrvá věčně. S tím, jak do zahraničí cestuje stále více Číňanů, těchto nákupčích bude zapotřebí stále méně. „Kariéra daigou není na celý život. To je jasné,“ uzavírá Chelly.
Začalo to sušeným mlékem
Čínský trh však není hladový jen po luxusním zboží. Příběh Lin ukazuje, že slušné peníze se daly (možná ještě dají) vydělat na něčem zdánlivě obyčejném. „V roce 2014 jsem zjistila, že se dá dobře uživit prodáváním dětského sušeného mléka do Číny,“ říká Lin. Přitom zrovna u ní bylo něco takového neobvyklé. „Bylo mi proti srsti nakupovat věci pro jiné lidi, ale když mě přátelé požádali, abych to zkusila, měla jsem problém říci ´ne´,“ popisuje Lin svou cestu ke kariéře daigou.
Od sušeného mléka pro děti se i Lin časem propracovala k luxusnímu zboží. Jako daigou se ale začala živit o pár let později než Chelly. Vlastně od prosince 2016. Za tak krátkou dobu se ale trh změnil. Je na něm daleko větší konkurence než před čtyřmi či pěti lety, a tak ani provizi už nelze šponovat do takových rozměrů jako dříve.
„K cenám, za které zboží zde v Británii pořídím, si připočtu tři až pět procent a prodám ho do Číny,“ říká Lin. Když se nejedná o velké částky, přirazí si i desetinu. Přestože prý se dnes ceny luxusního zboží v Číně a Velké Británii tolik neliší, stále je mnoho Číňanů ochotno si jej objednat v Evropě. Pořád u nich převládá přesvědčení, že to dovezené je lepší než pořízené na domácím, tedy čínském trhu. Nevěří, že každý čínský obchod nabízí skutečný originál.
Klienti chtějí vidět, jak zboží vypadá přímo v obchodě. U Gucciho nebo Vuittona toho ale moc nevyfotíte
S tím se setkává i Lin. „Klienti chtějí vidět, jak zboží vypadá přímo v obchodě než na webových stránkách. Chodím tedy po prodejnách a rychle vyfotím to, co si můj zákazník objednal,“ říká Lin s tím, že třeba u Gucciho nebo Louise Vuittona je pořízení snímku prakticky nemožné. Několikrát se jí už stalo, že musela na požádání prodavače fotky z telefonu vymazat.
Na rozdíl od Chelly se Lin nesoustředí výlučně na zboží pro bohaté, ale snaží se svůj sortiment zaměřovat i na méně drahé věci. Snižuje tím riziko, že by na případném krachu dané transakce prodělala velké peníze. Velí jí tak jedna zkušenost s nákupem kabelky od Gucciho. „Klientka si ji objednala, ale pak si to náhle rozmyslela. Prodělala jsem na tom 2800 liber, protože když jsem kabelku chtěla vrátit, v obchodě mi pouze nabídli poukázku na jiné zboží,“ vzpomíná Lin.
To už je zkrátka riziko podnikání. V globalizovaném světě je stále těžší najít mezeru na trhu, kterou stojí za to vyplnit. V obchodu platí, že kdo ji najde první, vydělá nejvíc. Každý, kdo na trh přijde poté, už jen zvyšuje konkurenci a tlačí ceny dolů. Včetně provizí, jež jsou si schopni vydělat lidé, kterým se říká daigou.
