V roce 2017 se řešil palčivý problém: ponechat ve školském zákoně povinnost školek přijímat i dvouleté děti, anebo tuto nedávno schválenou novinku zrušit navzdory vědomí, že to mnoha ženám zkomplikuje návrat do práce, a tím i život? Do debaty stojící na v podstatě věcných základech (jak zajistit dost míst ve školkách a jak zvednout platy unaveným, vyčerpaným učitelkám) se zapojilo mnoho hlasů tvrdících se svatým zápalem, že „dvouleté děti do školky nepatří“. Jako kdyby všechno muselo zapadat do škatulek, jako kdyby všechny problémy měly jen jedno řešení. Ne na všechno musí existovat regule a každý rodič by měl mít právo si rozhodnout, jestli chce jít do práce a budovat kariéru v oblasti, která ho baví a rozvíjí, anebo jestli zvládne pracovat další dva roky doma bez solidního platového ohodnocení a s téměř nulovou sociální podporou.
Můj syn šel do školky ve dvou letech. Měla jsem štěstí, že jsem našla alespoň soukromou školku, která pro něj měla volné místo. V té době jsem byla matka samoživitelka a dostala jsem práci snů v Českém rozhlase. Matěj tedy trávil den ve školce, za kterou jsem ještě platila dva a půl tisíce korun, a když jsem nestíhala, vyzvedávala ho placená chůva. Výčitky jsem měla veliké, ale většinou jen proto, že jsem si myslela, že dělám něco špatného. Protože mi to říkali všichni, moje kolegyně v práci se divily, proč nemám na hlídání babičku. Jedna z chův mi po třetím hlídání řekla, že z mého syna vyroste vrah, protože nemá dost mateřské lásky, v novinách jsem se mohla dočíst, jaká strašlivá matka jsem, protože chodím do práce a vydělávám pro sebe i pro stát peníze. A to často nepsal nějaký muž, co o tom houby ví, to psaly ženy, které mají také děti, ale ony se rozhodly dát je do školky později a to jim asi dalo právo odsuzovat moje rozhodnutí.
Začali jsme jezdit na výlety, protože byly peníze. Dávala jsem mu paradoxně víc energie, protože jsem nebyla nucená to dělat od rána do večera.
Já jsem ale byla šťastná. Šťastná, že jsem po dvou letech mohla chodit mezi lidi a měla jsem víc zodpovědnosti než jen vyhodit plenky a koupit sunar. Šťastná, že jsem mohla platit nájem a nemusela každý měsíc stát frontu na sociální dávky. Šťastná, že můžu během dne věnovat svoji energii i sobě a svojí práci. Snad rok mi vydržel ten pocit, užívat si ráno česání vlasů, malování obličeje a vybírání oblečení. Užívala jsem si ten běh do školky a to ranní kafe, co následovalo potom. Po dvou letech non stop péče o jinou bytost, po měsících bez spánku, po nákupech se slevovými kupóny jsem si zase připadala jako zajímavá, atraktivní a přínosná bytost.
Šťastná matka – šťastné dítě
Mateřství je pro mě celoživotní výzva. Každý den večer sedím a přemýšlím, jestli dělám všechno správně, a je mi líto, že některé věci dělat prostě neumím. Třeba si půl dne hrát s kostkami. Nebo dávat pozornost nepřetržitě víc než hodinu. Nemám téměř žádnou trpělivost, tuhle jsem třeba roztrhala slabikář, protože můj syn půl hodiny zapomínal, jak vypadá R. Jak by řekla paní učitelka z mateřské školky – ostuda jsi, Kristino.
Ale za těch šest let, co jsem matkou, jsem se naučila jednoduché pravidlo – šťastná matka – šťastné dítě. Matyáš si ve školce našel kamarády, začal se socializovat a jeho miluju tě, maminko, nikdy nikam neodešlo. Naopak se pouto mezi námi prohloubilo. Začali jsme jezdit na výlety, protože byly peníze. Dávala jsem mu paradoxně víc energie, protože jsem nebyla nucená to dělat od rána do večera.
Nebyly to jen dny zalité sluncem. Zažili jsme třeba učitelku, co si na tehdy už tříletého Matyáše zasedla, protože byl energický a dával jí víc práce. Každý den jsem ze školky odnášela pokakané kalhoty a Matěj se přestal ráno těšit do trolejbusu. Když jsem sdílela svůj názor, že se tyhle nehody doma nestávají, a tak to asi bude mít co dělat s nějakým problémem ve školce, a učitelka se ke mně začala chovat, jako bych byla pětiletá žába, co neví nic o světě, protože jsem tehdy byla dvaadvacetiletá svobodná matka, sbalila jsem pyžamo a už jsme se nikdy nevrátili. Pokakávání přestalo ze dne na den a já doufám, že ta paní našla něco, co ji v životě baví, a pracuje daleko od malých dětí.
Dnes už se mladý pán chystá do první třídy a kromě toho, že stále vyžaduje hodně unavující pozornosti, nejeví žádné známky toho, že by z něj měl vyrůst vrah, nebo že by mu zkamenělo srdce.
Společnost je mnohem více otevřená upřímnosti, a tedy i pravdě o tom, že rodičovství je jedna z nejtěžších rolí v životě ženy i muže.
Až budu vychovávat druhé dítě, půjde do školky ve dvou letech taky – a možná i dříve, protože tady v Kanadě jsou matky doma pár měsíců, maximálně rok. A když se podíváme na statistiky, je to docela šťastná, demokratická země. Matky jsou tu šťastnější, protože chodí do práce a přispívají na koloběh státu. Otcové jsou tu mnohem více zapojení, takže umí nejen přebalit, ale zvládnou se o roční dítě postarat klidně celý víkend, aby si ten druhý rodič mohl odpočinout. Nikdo tu neplní noviny strašidelnými scénáři o ročních dětech ve školce. Je v pořádku mít jiný názor a vést dialog. Jen by bylo možná lepší mluvit bez hrozeb, vydírání a výčitek. Protože pravda je ta, že rodičovství je jedna z nejtěžších rolí v životě ženy i muže. Je všechno, jen ne jednoduchá a černobílá. Může vést k depresi, k osamocení a k jiným katastrofickým scénářům, a já tedy rozhodně nevím, jestli moje cesta je ta správná. Jak můžu potom říkat ostatním, že ta jejich je špatná?
foto: Profimedia
