Když zakladatel firmy Petr Hobža starší hodil na pánev první nakrájenou bramboru a nedostatkové smažené lupínky pak se svou ženou prodávali s obrovským úspěchem v tamním letním kině, psal se rok 1988. Rok před pádem komunistů, kdy svobodné podnikání byl velký luxus. Hned v devadesátém roce založil Petr Hobža firmu na výrobu brambůrek. Začínal ve vlastním domku a jeho dva malí kluci vlastně vyrůstali mezi pytli brambor.
Reklama
Když si teď jeho synové Petr a Libor nad supermoderní technologií za 200 milionů korun vzpomenou, jak kdysi jejich rodiče museli točit po večerech ještě pivo v hospodě, aby vydělali na „ojetou“ pánev a pak na první fritézu, je z nich cítit k rodinné firmě obrovský respekt a pokora. Z garážového podnikání se díky každodennímu úsilí jejich rodičů, kteří neznali dovolenou ani víkendy, stal krok po kroku světový hit. Na Strážnických brambůrkách ujíždí dnes totiž nejen Češi a Slováci, Italové, Poláci, Maďaři či Slováci. Přichází poptávky i z exotičtějších destinací, třeba Egypta, Íránu či Turecka. Teď se synům zakladatele firmy Petrovi a Liborovi Hobžovým podařilo uzavřít kontrakt s USA, odkud se ozývají stále noví zájemci.
Chips je křupavý, ale bez chuti. Naše brambůrky mají chuť usmažené brambory, která je doprovázená nasypaným kořením.
Bratři Hobžovi teď přikoupili 20 tisíc čtverečních metrů kolem stávající haly a chystají se rozšířit výrobu a svoji první zásilku poslali už i na Nový Zéland. „Když jsme se před pět lety stěhovali do nového provozu, měli jsme obrat necelých 80 milionů, letos čekáme okolo 180 milionů,“ vysvětluje Petr Hobža mladší, proč se chystají investovat dalších 100 milionů do nových technologií a do stavby další haly. „My jsme nikdy nebyli žádní kovbojové nebo střelci. Každou korunu dvakrát otočíme, aby to mělo hlavu a patu. Jakékoli klopýtnutí v dodávkách či kvalitě nepřipadá v úvahu. Na každém sáčku je naše jméno, za ním si stojíme,“ popisují úspěšnou firemní filozofii.
Jak se vám podařilo dostat na obrovský americký trh?
Libor: Do Ameriky odjel první velký kontejner loni na podzim. Poté nastala obrovská odezva od koncových zákazníků, takže jsme se rozhodli kontaktovat znovu firmu, se kterou jsme ten první kontrakt uzavřeli. Naše česnekové se tam staly hitem. Úsměvná historka – psaly nám těhotné maminky, že se na našich česnekových brambůrkách staly závislými a že je nutně potřebují sehnat. Vypadá to ale i na další dvě příchuti, které do Ameriky povezeme. Vlastně se teď už sami angažujeme do česko-americké importérské spolupráce.
Stojí za tím dřina, nebo spíš hromada štěstí?
Libor: Obojí. A jen přeskákat vše, co je potřeba z legislativního hlediska, nám trvalo několik měsíců.
Petr: Taky se tohle všechno učíme za běhu, nikdo nám nikdy neporadil. Ale ta zkušenost samotná je daleko lepší učitel.
Petr Hobža s výrobkem, který v současnosti dobývá americké trhy
Co je na takovém kontraktu nejsložitější?
Libor: Dovoz potravin do Ameriky je velmi složitý proces. Musíte zaregistrovat výrobní areál, doložit certifikaci, musíte tam mít agenta, který vás zastupuje v jednání s tamními úřady, mít v pořádku veškeré rozbory. Verifikují se etikety, složení. Je toho spousta. Trvá asi tři čtvrtě roku, než se do nějakého státu dostaneme.
Jak velký kontrakt jste s USA uzavřeli?
Petr: Nejmenší množství, které by se mělo vyvážet, by mělo být 12 kontejnerů ročně, ale bude se navyšovat.
V čem je vůbec hlavní rozdíl mezi běžnými chipsy a vašimi brambůrkami?
Libor: Chipsy se blanšírují, po oloupání a nakrájení se předvaří. Pak se dají do horké lázně, čímž se stabilizují cukry a škroby. Nemají sice takovou zmetkovost při výrobě, ale bramboru tím zbavíte i té specifické chuti. Chips je křupavý, ale bez chuti.
Veškeré odpady, které vyprodukujeme, jsou biologicky odbouratelné, vhodné ke kompostování nebo z nich děláme elektřinu, kterou si odebírá bioplynka.
Naše brambůrky mají chuť usmažené brambory, která je doprovázená nasypaným kořením. Jsou to vlastně tři ingredience – brambora, koření a olej. Ať si každý vybere, jestli chipsy, nebo brambůrky. Náš typ výrobku ale zákazníci chtějí, máme meziroční nárůst mezi 5 až 10 procenty.
Vyrábí někdo brambůrky stejnou technologií jako vy?
Petr: Nikdo. Naše technologie je světový unikát. Jako jedni z mála brambůrky před smažením ještě i odstřeďujeme. Obdobné v Evropě jsou tzv. kettle chips, které jsou ale poměrně tvrdé na skus. Krájí se přímo do oleje i malinko s vodou. Tato komodita velmi roste, ale i náš výrobek je v Evropě velmi oblíbený. Ne každý chce mít totiž podrané patro, když sní takových brambůrků celý sáček. My se snažíme být někde mezi, chceme mít chuť a vizuál kettlu, ale křupavost chipsu. Výrobu kettles ale v rámci nové výroby plánujeme také, abychom byli schopní zákazníkům nabídnout, cokoli si vymyslí.
Jak se Strážnické brambůrky vyrábí?
Libor: Přijede kamion s bramborami, vykládka je bez dotyku lidské ruky. Vezme se nahodilý vzorek a udělá se takzvaný smažící test. Hodnotí se kvalita brambor i škrobů, kvalita před a po usmažení. Dvakrát až třikrát do roka se stane, že kamion odmítneme. Denně spotřebujeme 40 tun brambor z nejlepších oblastí, tedy Vysočiny a Polabí.
Chci, aby můj syn uměl vylézt na strom, snažím se ho odvádět od počítačů a mobilů.
Zbytek vozíme z Německa či Maďarska. Linka je plně automatizovaná, brambory se odkamenují, oškrábou, nakrájí, zkontrolují, následuje primární a sekundární mytí, výplach od škrobu, ostřik vodou, sušení, samotné smažení a optická kontrola. Veškeré odpady, které vyprodukujeme, jsou biologicky odbouratelné, vhodné ke kompostování nebo z nich děláme elektřinu, kterou si odebírá bioplynka. Většinu odpadní vody recyklujeme a znovu využíváme.
Chips je křupavý, ale bez chuti, říká výrobce brambůrek Libor Hobža
Můžete si dovolit odjet třeba na dovolenou?
Petr: Celý řídicí systém běží online, takže my naši práci můžeme dělat z kteréhokoli koutu na světě. To nám v operativě hodně pomáhá. Na dovolené ale moc nejezdíme, spíš na prodloužené víkendy. Občas se stane, že jedeme dokonce i spolu s našimi rodinami.
Existují věci, které škodí mnohem víc než brambůrky s olejem. On je problém spíš v tom, že lidi nemají žádný pohyb…
Máme skoro stejně staré děti, tak třeba do aquaparku jezdíme spolu. Já ale ze všeho nejradši chodím ven se synem a se psem. Do přírody, vyčistit si hlavu. Chci, aby můj syn uměl vylézt na strom, snažím se ho odvádět od počítačů a mobilů.
Libor: Já se taky ve volnu věnuji dětičkám a rodině. Mám desetiletého syna a čtyřletou dceru, se kterými chodím rád jen tak ven.
V diskusi na webu děkujete zákazníkům, že si kupují vaše výrobky, a zvete na prohlídku výroby. Jsou tyhle návštěvy součástí firemní filozofie?
Petr: Už dopředu jsme ten areál takto koncipovali, že chceme být otevření a ukázat lidem, jak se to dělá. Takže máme takové velké akvárium, ze kterého je vidět, jak se brambůrky vyrábí. Do žádného velkého podniku se takto nedostanete, u nás po domluvě navíc zdarma. A můžete i ochutnat úplně čerstvé, neochucené brambůrky. Až pak lidi uvidí ten sáček v obchodě, vzpomenou si, co všechno ta výroba obnáší a co vše musí být splněno.
Libor: Teď jsme tady měli měsíc samé školy. Každou hodinu tady byla nějaká exkurze. Navíc jsme na vinařské stezce, takže se sem lidi objednávají, spolupracujeme i s místním přístavem na Baťově kanále.
Brambůrky jsou fenomén, nestojíte tak trochu za obezitou půlky národa?
Petr: To je ale každého volba. My nikoho nenutíme, aby si je kupoval. Existují věci, které škodí mnohem víc než brambůrky s olejem. On je problém spíš v tom, že lidi nemají žádný pohyb…
foto: Eva Matušková, zdroj: Strážnické brambůrky
