Jak byste definoval IT gramotnost? Schopnost programovat makra v excelu, kódování v Pythonu, efektivní využívání cloudových úložišť nebo schopnost rychle googlit? Nebo je to prostě jen to, že nevoláme IT specialisty, když si vykopneme kabel ze zásuvky?
Gramotnost znamená uživatelskou kompetenci – umím využívat ke svému prospěchu to, co nabízejí informační technologie, zejména ovšem internet. Dobrou orientaci, dobré porozumění, využití nikoli jen na povrchní úrovni. Nemusím být tvůrce, tedy programátor, a neznamená to být technikem, opravářem PC.
Kdy by se mělo s IT vzděláváním začít? Druhý stupeň, první stupeň, nebo ještě v mateřské školce? Srovnání s čtením se přímo nabízí, zvláště ve chvíli, kdy tablety jsou nezbytnou součástí rodičovské výbavy prakticky od chvíle, kdy dítě něco udrží v rukou.
Zejména pro tablety existuje obrovské množství výukových aplikací pro děti všeho věku, i pro úplně nejmladší. Mnohé z nich – ne všechny – jsou výborné z pedagogického hlediska, tedy rozvíjejí dětské schopnosti a poznání. Nebál bych se tedy začít velmi brzo, ale rodiče (protože zde jde o mimoškolní vzdělávání) musí být v tomto sami také gramotní a vědět, co existuje a co je vhodné dítěti nabídnout, jak jej k tomu vést. Je to vlastně taky součást oné IT gramotnosti z první otázky.
Mezi jednotlivými školami jsou podle vás „propastné rozdíly“. Čím je to dáno? Absencí metodiky, nedostatkem zdrojů, špatnou úrovní znalostí učitelů v IT oblasti?
Technickým vybavením a schopnostmi učitelů na prvním místě, metodik je celkem dost. Počítače a tablety jsou drahé, rychle zastarávají, pro školy je to velká investice. Ale právě tak „zastarávají“ i učitelé; v žádném jiném předmětu se tak rychle nemění a nevyvíjí pedagogické postupy, jako v informatice. Učitelé na tyto rychlé změny často nejsou zvyklí a někdy navíc sami mají potíže s ovládnutím moderních technologií – zejména tím, co nabízí internet.
V žádném jiném předmětu se tak rychle nemění a nevyvíjí pedagogické postupy, jako v informatice.
Dobře se to ilustruje i na samotném pojmu předmětu „informatika“. Dříve to byl z poloviny teoretický obor, tedy „znalosti o informatice“ a z druhé poloviny ovládání počítače. Dnes je to typický průřezový obor, jdoucí napříč všemi ostatními segmenty a předměty vzdělávání. Přitom mezi „dříve“ a „dnes“ leží pouhých deset, možná patnáct let!
Na jedné straně máme požadavky na náročné specializované vzdělávání (například v oblasti IT), na druhou stranu se snažíme uplatňovat inkluzívní přístup na všech stupních vzdělávání. Lze tyto oblasti harmonicky propojit?
Nepřijde mně, že IT je náročnější a specializovanější než například dějepis. Většina dětí tuhle oblast navíc stejně ovládne spontánně a mimoškolně, stačí jim dát příležitost a jen je jemně usměrňovat. Vůbec to nekoliduje s inkluzí, spíš naopak – v technologiích je individuální vzdělávání snazší než jinde.
Průměrný věk učitelů je dnes téměř 50 let. Minimálně od poloviny z nich tedy nelze očekávat, že by měli v IT oblasti dostatečné znalosti – přidejme si k tomu například odmítání médií („všichni lžou“) nebo sociálních sítí („zbytečnost, co odvádí od práce“), které rozhodně nejsou výjimkou, a dostaneme komplikované podhoubí pro zavádění čehokoliv nového. Budeme muset čekat na novou generaci pedagogů?
Fyzický věk nemusí být překážkou – hlavní je, aby učitel byl „mladý duchem“, klidně nechť je mu šedesát. I takoví jsou a není jich málo. Spíš než generační problém vidím potíž v tom, že učitelství by mělo být prestižní povolání, které mají jít dělat nejlepší z nejlepších.
Reklama
Jenomže tomu tak není a hlavně nebylo: sám si dobře pamatuju ze svých gymnaziálních let, kdy se automaticky bralo, že kdo není dostatečně schopný na to, aby dělal nějakou „pořádnou“ vysokou školu, se přihlásí na „pajdák“. Tohle dědictví s sebou ještě nějakou dobu potáhneme, byť je dnes situace lepší.
Jednou z nejvíce žádaných odborností je dnes programming, kódování a „hardcore“ IT specializace. Dnešní odborníci rozhodně své znalosti ve školách nezískali, přesto u nás vznikají úžasné projekty (třeba Avast, Apiary nebo i vaše Kiwi jsou toho důkazem). Nebylo by tedy lepší poskytnout dětem pouze základy a nechat zbytek na přirozeném vývoji?
Programování na špičkové úrovni vnímám jako „engineering“ a domnívám se, že k tomu je potřeba specifický špičkový talent, a ten je v populaci vzácný (tak jako pro každou jinou dovednost). Poptávka je ale obrovská – je to, jako kdybyste potřebovali stovky tisíc lidí s absolutním hudebním sluchem, ti prostě nejsou a nebudou, to nejde natrénovat. Současně ale platí, že na slušnou úroveň (v programování tak jako v hudbě) se může dostat prakticky každý tvrdou prací a tréninkem, a to je přece prostor pro kvalitní školu. Fakulty informatiky jsou dnes navíc dobré; to že spousta dobrých programátorů je „vynechala“, pramení také z faktu, že programování je velmi vhodné pro samostudium, je navíc možné si jím už v brzkém věku dobře vydělávat a ještě se při tom zdokonalovat, učit se.
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že nedostatek je podle vás na vedoucích školských orgánech, zvláště na ministerstvu. To stanovuje osnovy pro veřejné školy, které jsou dostupné pro všechny. Uvádíte také příklad učitele, který ví, že neučí podle osnov, přesto to činí de facto na svoje riziko. Jakou mají tito lidé možnost ovlivnit systematicky způsob IT výuky?
Centrální úroveň, tedy ministerstvo je dnes brzdou kvůli své obrovské setrvačnosti a pomalosti změn. Je extrémně těžké to změnit i pro velmi dobrého ministra nebo ministryni. Navíc obvykle nový ministr nepokračuje v práci svého předchůdce ve stejném směru, ale otáčí kormidlem a takhle se to děje co dva tři roky. Pak se tedy obrazně i doslova točíme v kruhu.
Ministerstvo je brzdou kvůli obrovské setrvačnosti a pomalosti změn. I pro velmi dobrého ministra či ministryni je extrémně těžké to změnit.
Učitelská schizofrenie pak spočívá v tom, že učitel má docela volné ruce, jak učit a zčásti i co učit, ale na konci jeho práce je požadováno, aby děti uměly „to stejné“: viz jednotné maturity. Musí tedy do dětí nacpat povinné znalosti, a pokud dělá něco navíc nebo jinak, je to opravdu už jeho riziko. Přesto bych však řekl, že volnost v informačních technologiích je větší než jinde – rozumný učitel skutečně může s klidem přeskočit témata typu „historie prostředků výpočetní techniky“ a věnovat se užitečnějším věcem. Systematicky – tedy směrem k tomu, co k němu přichází ze systému, shora – samozřejmě neovlivní nic. Může jen tiše protestovat.
Jste proti zavedení „dílen“ do výuky, o což v současné době probíhají pokusy. Je to kvůli archaickému pojetí tohoto předmětu tak, jak si jej pamatujeme, nebo je to systémově špatně? Jinými slovy: dá nebo nedá se zvládání praktických dovedností vyučovat ve školství? (Alternativou je domácí vzdělávání, rodina etc.)
Rozvoj jemné motoriky je součástí rozvoje inteligence a dobří pedagogové to vědí. Propracované systémy to chytře využívají: například ve školách Montessori, což je na naše poměry hodně alternativní systém, mají děti skvěle udělané manuální pomůcky k veškeré výuce. Učí se matematiku mimo jiné tím, že „hýbou rukama s předměty“. Takže při výuce matematiky nenásilně trénují jemnou motoriku a manuální zručnost. Nemusí přitom mlátit kladivem do plechu. A samozřejmě máte pravdu v tom, že „gramotní“ v tomto mají být i rodiče, a mají motorické dovednosti u svých dětí cíleně rozvíjet například u domácích prací, jako je úklid nebo vaření. Můj kluk pomáhá na zahrádce, s částí úklidu a připravuje některá jídla – a ano, zřídil jsem mu i domácí dílničku a ukázal jsem mu, co a jak, ale ponechávám mu to jako možnost, na jeho spontánním zájmu.
Jiří Hlavenka
Český podnikatel a investor. V devadesátých letech založil nakladatelství Computer Press, nyní se věnuje IT projektům - je jedním z investorů v úspěšném startupu Kiwi.com.
Pokud školy nestíhají, co mohou v daném směru udělat rodiče?
Vnímám vaši otázku jako „co se špatnou školou“ a odpověď je jednoduchá – dát okamžitě dítě do jiné školy, je-li to možné. Toto je podstatný tlak na špatné školy, který se u nás málo využívá: hlasovat nohama. Když z velmi špatné školy odhlásí polovina rodičů své děti, zřizovatel se probudí a zasáhne. Vím, že to se snadno řekne a hůře udělá například ve venkovských oblastech, kde jiná škola je daleko, ale kde to jde, měla by to být první volba.
Hlasujte nohama. Když ze špatné školy odhlásí polovina rodičů své děti, zřizovatel se probudí a zasáhne.
Rodič zde přece není od toho, aby domácí prací suploval špatnou školu – byť samozřejmě platí, že čím víc času věnuje dítěti a čím „chytřeji“, promyšleněji mu jej věnuje, tím lépe. Ale součástí rodičovských práv je též právo jejich dětí na dobrou školu.
Jak na tom budeme v oblasti IT gramotnosti a vzdělávání za 10 let? Troufnete si předpovědět?
Mladá generace na tom bude v oblasti IT gramotnosti dobře, neboť většinu toho, co je potřeba, si osvojí mimoškolně. To ostatně platí i dnes: středoškoláci toho z IT v řadě ohledů znají víc než jejich učitelé. V oblasti vzdělávání zkusím být mírný optimista, protože se domnívám, že tlak na změny narůstá a ani ministerský mastodont toto už nemůže ignorovat – věřím tedy, že se vzdělávání po letech přešlapování přece jenom posune citelně k lepšímu. Mám v tomto důvěru k mladé generaci, která nastupuje a je zvyklá se hlásit o svá práva spolurozhodovat o budoucnosti: to je, upřímně řečeno, vůbec největší změna, kterou v české společnosti vnímám a očekávám.
foto: Profimedia
