Statistiky ukazují, že počet odpracovaných hodin jedním pracovníkem se dlouhodobě snižuje. Za posledních 120 let zhruba na polovinu. Tento trend jde zčásti na vrub legislativě, zčásti přirozenému vývoji. Práce je totiž pro člověka činností nepříliš zábavnou a nepočítáme-li workoholiky, tak pracujeme hlavně proto, abychom si zajistili obživu. Tato lenost nás tedy nutí hledat stále nové způsoby, jak zajistit sebe a svou rodinu s co nejmenším úsilím.
Reklama
Novozélandská společnost Perpetual Guardian, která se zabývá správou majetku od nemovitostí až po svěřenské fondy, provedla pozoruhodný experiment. Na letošní březen a duben zavedla pracovní týden trvající jen dvaatřicet hodin namísto obvyklých čtyřiceti. Pracovní týden se tedy zkrátil o jeden den. Svým 240 zaměstnancům však vyplácela i nadále mzdu, jako by pracovali celých pět dní v týdnu. Zároveň požádala dva vědce, aby zkoumali dopady tohoto kroku na zaměstnance.
Synergie práce a volna
Výsledky jsou zajímavé, ačkoli ne zcela překvapující. „U zaměstnanců jsme pozorovali zlepšení souladu mezi prací a životem o čtvrtinu. Navíc do práce chodili odpočatější a plni elánu. Den volna navíc jim rozhodně prospěl,“ řekl listu The New Yorkt Times Jarrod Haar, profesor Aucklandské technologické univerzity, který se zaměřuje na výzkum lidských zdrojů.
Lidé na pozicích středního managementu přinášeli informace o tom, že jejich podřízení jsou kreativnější, mají lepší přístup k práci, chodili do práce znatelně víc včas, neodcházeli z práce předčasně a nedělali dlouhé pracovní přestávky. „Přitom tím vůbec neutrpěla jejich výkonnost,“ dodal profesor Haar.
Den volna lidem jen prospěje, komentuje Jarrod Haar výsledky experimentu.
Samotní zaměstnanci společnosti Perpetual Guardian hovořili o tom, že zkrácení pracovního týdne je motivovalo k hledání cest, jak zvýšit svou produktivitu, aby své úkoly stihli i během pouhých čtyř dní. Například porady se ze dvou hodin zkrátily na třicet minut a jedni druhým častěji dávali najevo, že je při práci nemají vyrušovat.
Podle Jarroda Haara i majitele společnosti Andrewa Barnese bylo pro experiment klíčové to, že zaměstnanci sice pracovali kratší dobu, ale za stejné peníze. Sám Barnes zmiňoval jiné případy, kdy firmy svým zaměstnancům nabídly možnost pracovat jen 32 hodin týdně, avšak nikoli za plnou mzdu. Zároveň se prý k tomuto kroku odhodlal poté, co se seznámil s různými studiemi hovořícími o tom, že lidé stráví skutečně produktivní činností v práci necelé tři hodiny denně. Produktivitu pak výrazně snižuje časté přerušování práce, například kvůli poradám nebo proto, že „někdo po někom stále něco chce“.
Jedině za vyšší produktivitu
Je však takový model vhodný pro všechny společnosti a vůbec pro všechny sektory národního hospodářství? Zde se hodí připomenout konec 90. let, kdy vláda premiéra Lionela Jospina zavedla ve Francii pracovní týden v délce maximálně 35 hodin. Tehdy si od tohoto kroku slibovala dramatické snížení nezaměstnanosti. Jenže opatření se zcela minulo účinkem a firmy si na jedné z následujících vlád vyvzdorovaly zrušení tohoto omezení.
Na francouzském příkladu bylo dobře vidět, že zkracování pracovní doby nemůže být nařizováno zákonem a už vůbec ne plošně. Aby skutečně bylo možné do práce chodit čtyři dny namísto pěti, musí to být podmíněno adekvátně zvýšenou produktivitou práce. Jinými slovy, chcete-li pracovat méně hodin, musíte toho za jednu hodinu stihnout více.
Chcete-li pracovat méně hodin, musíte toho za jednu hodinu stihnout více
Toho samozřejmě v některých oborech dosáhnout lze. Výše zmíněná novozélandská společnost je právě tím příkladem, kdy zkrácení pracovní doby může mít převážně pozitivní dopady jak na zaměstnance, tak na společnost, ve které pracují. Tito lidé totiž nejsou placeni hodinovou mzdou, ale jejich výdělek závisí na tom, jak velkou hodnotu přinesou firmě. Neboli jsou placeni úkolově.
O zkracování pracovní doby je tedy možné uvažovat tam, kde je možné stanovovat úkolovou mzdu. Ale i to má svá omezení. Představte si například pásovou výrobu. Produkt putuje výrobní linkou, kdy na každém stupni provede konkrétní zaměstnanec určitý počet úkonů a pošle výrobek dál. Produktivita zde závisí na tom, jak dokonale konkrétní člověk zvládne více či méně rutinní práci. Na jeho výkonnost je ale odkázaná produktivita všech ostatních, kteří ve výrobním procesu na toho kterého zaměstnance navazují. Lidé u pásu navíc mívají stanovené normy, kolik toho musí stihnout za směnu vyrobit. Pokud je nesplňují, srazí se jim mzda, pokud překročí, následuje odměna. Jenže i zde platí, práce kvapná, málo platná. Rychlost tedy může jít na úkor kvality, respektive se může projevit nárůstem zmetkovosti. Tím produktivita dostává na frak.
Někde to nepůjde
Stejně tak si lze kratší pracovní dobu stěží představit například v maloobchodě. Nebo je snad myslitelné, že by obchodník zavřel prodejnu už ve čtvrtek, protože jeho tržby dosáhly takového objemu jako za celých pět pracovních dní? Pokud by nechtěl přijít o zákazníky, mohl by si takové rozhodnutí dovolit jen těžko.
Když budou mít zdravotníci o pětinu kratší pracovní týden, logicky jich budeme muset zaměstnat o pětinu více.
Zkracování pracovního týdne se zrovna tak dá jen stěží prosadit tam, kde je měření produktivity práce značně problematické. Na mysli mám například policisty, hasiče, lékaře, záchranáře, pracovníky údržby silnic a tak dále. To jsou zkrátka profese, jejichž služby využíváme prakticky nepřetržitě. Ano, dá se uvažovat o tom, že by na těchto pozicích pracovalo kratší dobu více lidí.
Čtyřdenní pracovní týden či šestihodinová pracovní doba budou jednou standardem. Nechme tomu ale volný průběh.
Jenže to opět zprostředkovaně narážíme na produktivitu práce těch, kteří pracují v soukromém sektoru a zmíněné lidi si platí skrze své daně odvedené do státního rozpočtu. Jakmile budeme mít natolik výkonnou ekonomiku, že si bude moci dovolit platit o dvacet procent více lékařů, hasičů nebo policistů, pak je možné o něčem takovém skutečně uvažovat. A to ještě pouze za předpokladu, že ti dodateční lékaři, hasiči a policisté někde na pracovním trhu jsou.
Jak jsem uvedla na samém začátku tohoto textu, pracovní doba se zkracuje sama od sebe a vždy jde o důsledek růstu produktivity práce. Proto je celkem pravděpodobné, že jednoho dne bude čtyřdenní pracovní týden či šestihodinová denní pracovní doba stejným standardem, jako je dnes ta osmihodinová. Nechme tomu ale volný průběh.
foto: Shutterstock
