Hollywood miluje každoroční reportování o tom, jak opět padají rekordy, jak další titul utržil největší sumu za premiérový den nebo za otevírací víkend, případně kolik vydělalo uvedení v Číně. Výroční reporty se hemží stamilionovými ciframi. Znamená to, že filmový průmysl vzkvétá? Kdepak. Je to jako ten kamarád, který neustále opakuje, jak se mu daří, jak nemůže být spokojenější, a dělá to tak hlasitě a úpěnlivě, až nemůže být nic nad slunce jasnější, než že to u něj neklape zdaleka tak, jak se tváří.
Nejnavštěvovanějším americkým filmem je "Jih proti Severu" z roku 1939.
Potěmkinova vesnice tržeb
Kolik který film vydělal se dá dohledat docela snadno. Počet prodaných lístků ovšem budete hledat marně. Což je škoda – součet tržeb je v důsledku inflace nepříliš vypovídající údaj. Určitou logiku to ale má – zveřejňování pouze finančních údajů je jediný způsob, jakým mohou mít hollywoodské statistiky vzestupnou tendenci. Na Jih proti Severu bylo prodáno 200 milionů vstupenek – v Americe jde o v nejnavštěvovanější a se započtením inflace nejvýdělečnější film všech dob. A to přestože se od roku 1939 víc zdvojnásobil počet obyvatel a zdražily vstupenky. Pak už to šlo jen dolů. Dalšími v pořadí jsou první Hvězdné války (1977), Za zvuků hudby (1965), E.T. (1982), Titanic (1997) a Desatero přikázání (1956).
Studia si údaje o ziscích střeží jako oko v hlavě
Zatímco počet vstupenek si můžeme při troše snahy vypočítat, samotné zisky tak odhadnutelné nejsou a studia je střeží jako oko v hlavě. Ani tady nejde o náhodu. Když si čteme o tom, že Fred Astaire s Ginger Rogersovou zachránili ve třicátých letech studio RKO před krachem, zdá se nám to při pohledu na tržby jejich filmů v jednotkách milionů dolarů jako jakási naivní vzpomínka na primitivnější časy. Když se však krom inflace započtou i zásadně nižší náklady na výrobu jejich kouzelných muzikálů, jde o slušný zisk.
Megalomanie a unikátní podívaná
Uveďme si příklad. Film Na vlásku (2010) měl tržby 600 milionů, ovšem když si započtete 200 milionů rozpočtu, 150 milionů na reklamu a uvážíte, že polovina tržeb zůstává v kinech, tak už fakt, že i takový megahit dokázal prodělat. V roce 2007 unikl tajný dokument, ve kterém se uvádí, že pátý Harry Potter s tržbami téměř miliarda dolarů skončil 150 milionů v mínusu (tady zřejmě šlo částečně o "daňovou optimalizaci"). Přesto je však jasné, že Hollywood je přinejmenším na hraně rentability. Naštěstí se v posledních letech otevřelo několik nových trhů, předně ty asijské, které jsou ale značně nejisté a často si vystačí i bez Američanů.
Reklama
Hollywoodské sklony k megalomanii byly patrné vždy a nejvíc tehdy, když se objevilo nějaké konkurenční médium. V době plošného zavedení televize bylo vynalezeno širokoúhlé plátno umožňující točení okázalých velkofilmů. V době nástupu domácího videa nastala éra blockbosterů. A paralelně k zrychlování internetu se rozjíždí stále víc a víc počítačových procesorů, aby vygenerovaly dechberoucí fotorealistické triky. Vždy šlo o nabídnutí něčeho, co není vidět jinde. Jenže půjde to do nekonečna? Současné blockbustery mají obří rozpočty a není možné si při jejich realizaci dovolit chybu.
Současné blockbustery mají obří rozpočty a není možné si při jejich realizaci dovolit chybu.
Zatímco dřív Hollywood zaplavoval kvantitou stovek filmů od těch nejnudnějších po ty nejbizarnější, aktuálně plynou zisky studií z pár kusých, pečlivě regulovaných velkoprodukcí ročně. Protože každý jeden neúspěch bolí, jde především o pokračování zavedených sérií, adaptace slavných knih a nově budování spojených komiksových vesmírů, kdy víc než kvalita filmu je důležitá kvalita značky a jistota rozpoznatelnosti.
Nekonečné filmové série
Statistiky neúprosně ukazují, že podíl úspěšných originálních filmů klesl i oproti devadesátým letům na minimum. Nikdo už nic nevymýšlí, všichni se jen opakují. Ostatně první film z tohoto století bychom na seznamu těch nejnavštěvovanějších našli na jedenácté příčce, a sice sedmou epizodu Hvězdných válek (2015) se 100 miliony prodaných lístků v USA – nepřekvapivě pokračování dříve zavedené série. Původní filmy z tohoto století najdeme v první stovce jen dva – Avatar (2009) a Hledá se Nemo (2003), který je však v podstatě součástí série brandu Pixar.
Originálních filmů je minimum. Nikdo nic nevymýšlí, všichni se opakují.
Ne nadarmo se říká, že uvedení na plátně už je dnes jen reklama na značku, kterou se film pokouší prodat. Televizní práva, DVD, Blu-Ray a především merchandising dnes vynášejí zásadně víc než tržby z kin. Není pak divu, že Pixar natočil už tři díly Aut, přestože jde o jeho kriticky nejhůře přijímanou sérii – jenže zisky z merchandisingu jsou obrovské. Z továrny na sny se stala továrna na hračky. Díky tomu zatím Hollywood nezkolaboval, což ale není něco, z čehož bychom měli cítit úlevu – filmy jsou odsunuty na druhou kolej, na pouhou záminku a výchozí bod obchodu. Takový malý krach by jedině prospěl. A dřív nebo později k němu musí skoro nevyhnutelně dojít, vždyť současnou komiksovou vlnu je třeba nevyhnutelně „něčím“ vystřídat, protože stejně jako všechny trendy minulých dekád nemůže bavit navěky. Jde pak vůbec stoupat někam výš? Možná by bylo lepší naopak otevřít dveře filmařům mimo mainstream, podpořit levnější, originálnější filmy s očekáváním nižších tržeb, ale dostatečných zisků. Konstantně to tak funguje u hororového žánru, ale jinde se Hollywood tohoto modelu vzdal. Bohužel. Uvidíme, jak dlouho v současné konkurenci počítačových her a streamingu v současném nastavení vydrží.
….
