Na pět set kritiků, galeristů, kunsthistoriků, ale i „výkonných umělců“ si v roce 2004 dalo za úkol vybrat dílo vytvořené ve 20. století, které nejvíce ovlivnilo ostatní umělce a vnímání umění veřejností. Zvítězila „Fontána“ od malíře, sochaře, matematika a šachisty Marcela Duchampa. V úterý 2. října to bylo přesně 50 let, co tenhle výstřední umělec zemřel.
Reklama
Jestli teď na síti hledáte, zda šlo o obraz nebo sochu, neuspějete. Dnes už nesmrtelná Fontána je předmět, jejž třicetiletý výtvarník Duchamp podepsal pseudonymem R. Mutt a pak odeslal na první výstavu amerických Nezávislých umělců roku 1917. Tam dílo odmítli vystavit zřejmě s poukazem na to, že podobných bude v přilehlých prostorách expozice dost. Oním předmětem byl totiž zcela obyčejný porcelánový pisoár, takový, jaký známe z pánských záchodků. Ležel ovšem na podstavci jaksi „na zádech“. Komise prostě umělcovu ideu nepochopila. Nebyla v tom ale sama.
Kolo na židli
Některá umělecká díla zcela jistě i širší laická veřejnost označí za přelomová. Například Leonardův obraz Mony Lisy, Imprese Clauda Moneta či Picassovy Slečny z Avignonu. Proč právě tento porcelánový předmět? Marcel Duchamp měl k umění blízko.
Duchamp utíkal od umění k šachům a zpátky. Nakonec je dokázal i propojit
V rodině, do níž se roku 1887 v Normandii narodil, bylo spolu s ním ještě pět dalších dětí a pouze jedno se nijak výtvarně neprojevovalo či spíše neproslavilo. Také díky bratrovi, členu Akademie, měl po příjezdu do Paříže roku 1908 dveře všude otevřené. Roku 1912 Marcel Duchamp namaloval a na výstavu v Salonu nezávislých přinesl obraz s poněkud složitým názvem Akt sestupující se schodů, č. 2.
Marcelu Duchampovi bylo odepřeno vstoupit roku 1914 do armády, tak vstoupil do světa dadaismu.
Nic pobuřujícího z hlediska dnešního diváka, rozfázovaný pohyb modelu tak, jak by ho viděl objektiv fotoaparátu při zaseknutí jednoho políčka filmu a jak pohyb zachycovali na svých plátnech futuristé, akt samotný pak byl vyobrazen v plochách poněkud kubistických. Nezaujal a Guillaume Apollinaire ve své kritice k výstavě pouze poznamenává něco o ošklivých Duchampových aktech. Duchamp sám se pak pustil jiným směrem a experimentoval v malování i s předměty.
Chtěli byste mít originál tohoto umění doma? Za pár tisíc je to možné, jen je otázka, zda je toto umění "užité"
V té době vznikl i první světový ready made – tedy předmět každodenní potřeby, jenž je opatřen popiskem a umístěn mimo svůj obvyklý rámec do prostoru či sousedství dalších, nijak nesouvisejících předmětů. Stává se tak uměleckým dílem jen díky novému významu, který mu udělil jeho „tvůrce“. Tím ready made bylo kolo bicyklu, namontované doprostřed bílé stoličky.
Nahá šachistka
Marcelu Duchampovi bylo odepřeno vstoupit roku 1914 do armády, tak vstoupil do světa dadaismu. Rozhodl se odjet do tehdy neutrálních Spojených států. Jako Francouz a navíc kontroverzní umělec tu byl vítán především snoby. Právě tady prezentoval svůj nejslavnější ready made objekt, který tak zaujal odborníky. Šlo o onu proslulou Fontánu. Pisoár poslal anonymně na výstavu, kterou sám spolupořádal v rámci Společnosti nezávislých umělců. Umění z porcelánu měly udělat podstavec, podpis autora a pak už jen zařazení mezi exponáty. To se nakonec sice nepovedlo a první Fontána se nezachovala, ovšem Marcel Duchamp ještě roku 1964 autorizoval další repliky.
Po půl roce se rozvedl, protože mu šachy znechucená manželka přilepila figurky k šachovnici.
Autor sám se na několik let ze světa umění vylučuje, věnuje se šachům. Dokonce se i oženil, ale po půl roce zase rozvedl, protože mu šachy znechucená manželka přilepila figurky k šachovnici. Nakonec se vrací ke svým provokacím.
Duchampovo dílo, které lze vidět pouze klíčovou dírkou, se nazývá Étant donnés
Konstruuje Étant donné, dílo, na něž se lze dívat jen dírkou ve dveřích. Zájem o jeho tvorbu se zvýší minimálně ještě jednou. V roce 1963 na své retrospektivní výstavě v kalifornské Pasadeně hraje šachy s nahou spisovatelkou Eve Babitzovou, která to považuje za něco skvělého. „Byl to nejlepší nápad mého života,“ vzpomíná později spisovatelka.
Tisíce za cosi v piksle
Marcel Duchamp zemřel v říjnu roku 1968. Jeho Fontána však znamená přelom, jehož důsledky pozorujeme dodnes. Celá staletí umělci – až na ty islámského světa – tvořili podle toho, co viděli. Prakticky až na přelomu 19. a 20. století se objevila díla, kterým říkáme abstraktní. Krátce po polovině minulého století pak nastupuje konceptuální umění, které bylo jakousi reakcí na váhající formalismus. Můžeme o tomto uměleckém směru teoretizovat, ale daleko více než teorie přiblíží tento směr několik „děl“ či spíše počinů, které se nějakým způsobem proslavily.
Nikdo se nikdy neodvážil přesvědčit, zda plechovky opravdu obsahují to, co inzerují, aby neztratily hodnotu.
Francouz Yves Klein například zahájil v roce 1958 v Paříži výstavu Prázdno. Opravdu byly v galerii prázdné stěny a výtvarník tvrdil – v souladu s pohádkou o císařových nových šatech – že vystavená díla jsou neviditelná. Peníze, které získal jejich prodejem, pak naházel do Seiny. Robert Rauschenberg vystavil v roce 1954 obraz Vygumovaná De Koonongova kresba, což přesně popisuje podstatu díla.
Co je v plechovce? To se sběratelé neodvažují zjistit
Jiným proslulým počinem jsou konzervy Artist’s Shit, očíslované a podepsané autorem Pierem Manzonim. Tento italský umělec je vystavil jako osmadvacetiletý v roce 1961 a jeho dílo se prodávalo opravdu draze. Ještě před patnácti lety byla jedna z plechovek spolu s minimalistickým dílem Achrome téhož autora prodána za 127 tisíc eur. Nikdo se nikdy neodvážil přesvědčit, zda plechovky opravdu obsahují to, co inzerují, aby neztratily hodnotu.
Co vystavit peníze?
Peníze jsou až na prvním místě i v umění. Dnešní umělec potřebuje krom určitého talentu dobrý marketing a znalost ekonomických zákonů. Nebo někoho, kdo to zvládá za něj, ovšem za tučnou provizi. Konceptuální umění se nestalo jen epizodou let šedesátých, neboť o tři desetiletí později tyto myšlenky začala opět propagovat skupina Young British Artists, jejímž předním členem je i Damien Hirst. Ten se dostal do povědomí i širší veřejnosti hlavně dvěma díly nazvanými The Physical Impossibility of Death in the Mind of Someone Living‘ (Fyzická nemožnost smrti v mysli žijících) a For the Love of God (Pro lásku boží).
Cena za umělecké dílo, kterou určuje mnoho okolností, je vlastně výsledkem psychologické války.
První artefakt tvoří mrtvý tygří žralok naložený do formaldehydu, druhý lidská lebka v platině a osázená diamanty. Jeden byl prodán za dvanáct milionů dolarů, druhý za padesát milionů liber. Dvanáct milionů dolarů za nepříliš dobře naloženého žraloka, který dopadl skoro jako Lenin, protože se začal kazit a musel být vyměněn, je jistě zajímavá částka. Jak k ní kupující a prodávající dospěli?
Je libo žraloka za sta tisíce dolarů? Pozor, moc nedrží pohromadě
Cena za umělecké dílo, kterou určuje mnoho okolností, je vlastně výsledkem psychologické války. Většina kupců ani potenciálních zákazníků prakticky nedokáže ohodnotit umělecké dílo a Andy Warhol na to kdysi narážel, když říkal, že je pro ně možná lepší si na stěnu pověsit svazek bankovek v hodnotě dvě stě tisíc dolarů. Jejich nejistoty samozřejmě prodávající dovedou využít.
Lidé z branže
Jak to vlastně začíná? Neznámý umělec nejdříve vystavuje v ateliéru, popřípadě jinde v soukromí a doufá, že se informace o jeho práci rozkřiknou, objeví se nějaký sběratel či galerista a projeví zájem. Ten pak může nabídnout účast na nějaké souhrnné výstavě, kde se už vyskytnou kritici, popřípadě kurátoři uměleckých galerií. Najít kvalitního galeristu ovšem není snadné, je to byznys riskantní a bez sponzora, jenž si vyhradí přednostní právo na díla v expozici, vlastně nemožný.
Po ulicích Londýna či New Yorku chodí den co den na patnáct tisíc umělců, kteří se chtějí prosadit, a jen pět tisíc z nich alespoň vystavuje.
Větší vliv než galerie a aukční síně mají ale obchodníci s uměním a kurátoři uměleckých sbírek. Ti mohou svého klienta prosadit do médií a vzbudit zájem sběratelů. Tohle se povedlo právě Damienu Hirstovi. V roce 1990 zaujal dnes pětasedmdesátiletého Charlese Saatchiho, obchodníka a mimo jiné majitele reklamní agentury. Podařilo se mu to instalací Tisíc let, jejíž podstatou byla krabice s líhnoucími se mouchami a hlava mrtvé krávy. Mezi nimi byl kovový rošt nabitý elektřinou, jenž mouchy zabíjel. Obchodník si instalaci koupil a o rok později si od Hirsta objednal právě onoho žraloka ve formaldehydu. Jméno Charlese Saatchiho stačilo, aby se Hirstova díla stala vyhledávanými.
Marcel Duchamp a spisovatelka Eve Babitzová jako součást Duchampova díla
Don Thompson, ekonom a profesor marketingových studií na York University v Torontu, uvádí, že například po ulicích Londýna či New Yorku chodí den co den na patnáct tisíc umělců, kteří se chtějí prosadit, a jen pět tisíc z nich alespoň vystavuje. Tři sta dalších vystavuje pravidelně, a to i v renomovaných galeriích, a jen asi pětasedmdesát výtvarníků si už nějaký ten obstojný peníz vydělalo. Chcete to zkusit? S chutí do díla. Nezkoušejte to ale s pisoárem ani se žralokem, to už tu bylo. Marcel Duchamp tenhle nelogický gordický uzel vztahů mezi umělci a kupujícími i cen kdysi odstartoval a bohužel se nedozvíme, co by na to řekl.
foto: Profimedia, zdroj: New York Times
