Monika Faltusová má učitelství v rodině. Ve školce učí její maminka i sestra, takže má s čím srovnávat. Plošně i generačně. Během studia Pedagogické fakulty v Hradci Králové při průběžných praxích zjistila, že učení na základní škole není nic pro ni. Přestěhovala se do Prahy, kde už 9 let učí ve firemní školce pro děti zaměstnanců nemocnice Na Homolce. Poslední dva roky je zástupkyní ředitelky. Díky své dlouholeté praxi, díky kolegyním i příbuzným má o předškolních dětech a jejich chování obrovský přehled. Jak se tedy předškoláci mění?
Reklama
S Monikou se známe prakticky od malička. Při jednom z rozhovorů jsme se dotkly i tématu, které úzce souvisí s projektem Flowee Dítě v síti. Názory psychologů, psychiatrů i ředitelů škol publikujeme docela často. Proč se tedy nezeptat přímo učitelky, která je s desítkami předškolních dětí v denním kontaktu? I Monika si všímá, že s nástupem moderních technologií souvisí určité změny ve vývoji dětí a jejich vztahu k rodičům.
V čem se liší dnešní děti od naší generace?
O tom se mluví docela často. My jsme přece nějakých deset hodin z těch čtyřiadvaceti, které den nabízí, běhali venku, v blátě, dešti, krupobití, lezli jsme po průlezkách, stromech, stavěli si bunkry, hráli na policajty. A rodiče nás nemohli dostat domů. Dneska už z oken nikdo své děti ne oběd nebo na večeři nevolá.
Technologie nás dokážou ovlivnit, dokážou měnit naše názory, ve vyhrocených případech dokonce i člověka samotného.
I dnešní generace předškoláků chodí ve školce na procházky, dělají pohybové hry, jsou na hřišti v rámci dopoledního pobytu venku, ale málokteré dítě se dostane i odpoledne či o víkendu s rodiči ven. Ale to není jediný problém.
Někteří rodiče si dnes s výchovou ulehčují práci a odpovědnost házejí na jiné, říká Monika Faltusová
Je tady třeba i řešení konfliktů, spolupráce kamarádů ve skupině, samostatnost, emoční vyspělost, psychosocializace, ale někdy i pleny u dětí starších tří let. To vše je v dnešní době jiné – opožděné, zpomalené.
Flowee organizuje projekt Dítě v síti, v němž sledujeme, jak se děti a rodiče orientují ve světě moderních technologií. Jak to podle tebe děti a hlavně jejich rodiče zvládají?
Moderním technologiím se nedá bránit, musíme je přijmout a umět s nimi pracovat. Záleží na každém z nás, jak moc či málo nás pohltí. Troufám si říct, že klidně polovina lidí by bez počítače v podstatě neměla práci. Přicházíme s nimi do styku, ať chceme či nechceme, každý den, minimálně několik minut, ale spíš spoustu hodin.
Rodiče si nedokážou poradit s chováním svého dítěte, proto je pro ně jednodušší po dítěti nic nechtít, dát mu, co si vyžádalo, a mít „klid“.
Je ale pravda, že technologie nás dokážou ovlivnit, dokážou měnit naše názory, ve vyhrocených případech dokonce i člověka samotného. Na druhou stranu se díky nim rozvíjejí lidé a veškerá věda a technika jdou dopředu.
Ve školce přijdeš denně do styku s rodiči a dětmi. Jaké mezi sebou mají vztahy?
Vztahy v rodině neodhalíte hned, ale hlavně na rodičích poznáte, když je něco špatně. Ve školce se chovají ukázkově, nemají s ničím problém, vše je v pořádku, ale pak se doma chovají jinak. Díky své praxi už dokážu problémové rodiče i děti docela dobře rozpoznat.
Jak?
Každý rodič se věnuje dětem podle svých možností. Dítě je odrazem svého rodiče, takže je vidět, jak doma komunikují, zda si hrají, mají společné zážitky, nebo jsou doma u televize, tabletu, telefonu a rodiče si dělají svou práci, nestarají se, nekomunikují nebo jen minimálně. Naštěstí tu jsou ještě prarodiče, kteří mohou troškou přispět ke správnému vývoji vnoučat.
Vyžadují tedy děti technologie čím dál tím dřív, protože je vidí tak brzy u rodičů?
Ono záleží na nás, jak to dítěti nastavíme. Když bude mít dítě tablet či telefon na základní škole, nemyslím si, že mu nějak uškodíme, možná naopak. Horší ovšem je, že rodiče si nedokážou poradit s chováním svého dítěte, proto je pro ně jednodušší po dítěti nic nechtít, dát mu, co si vyžádalo, a mít „klid“.
Jaké může mít taková výchova následky?
Obávám se, že spíš negativní. Děti mají dnes celkově opožděnější vývoj, což nemusí být jen vlivem technologií, ale celkově nastavením společnosti. Máme například chlapečka, který má oba starší rodiče. Maminka, které je osmačtyřicet let, je kariéristka, třiapadesátiletý tatínek v podstatě vychovává dítě, zastává roli matky.
Pokud se dítě naučí, že si může telefon vyřvat, pak se těžko hledá alternativa. Ale najít se dá
Dítě začalo navštěvovat školku asi už ve dvou letech a třech měsících. Ze začátku bylo psychicky nevyzrálé, nedokázalo se oprostit od otce, nosilo pleny celodenně, nemělo skoro žádné návyky, plakalo, vztekalo se, mělo noční můry, nedokázalo přijmout roli učitele a podobně. Klasika.
Rodiče dostali doporučení, aby dítěti nestrkali telefon tak často, a během roku a půl dokázalo dítě udělat veliké pokroky.
Po rozhovoru s rodiči jsme zjistili, že otec je lehce psychicky labilní, nezvládá výchovu dítěte a zároveň svoji práci. Aby bylo dítě klidnější, tak mu ve vyhrocených situacích podá telefon s pohádkou na YouTube. Dítě je jinak velice inteligentní, je si vědomo toho, že když zakřičí, rodič přeběhne s telefonem a má ho. Rodiče tedy dostali doporučení, aby dítěti nestrkali telefon tak často, a během roku a půl dokázalo dítě udělat veliké pokroky.
Roste počet podobně problémových dětí?
Obávám se, že ano. Ale je to zapříčiněno i tím, že dřív se to tolik neřešilo, nechodilo se do pedagogicko-psychologických poraden s každým sebemenším problémem či výkyvem v chování. Teď, když se rodiči něco nezdá, utíká honem do poradny, psycholožka udělá posudek na dítě, napíše mu, jaké má úlevy a jak s ním pracovat, a je to vyřešeno. Bohužel pak rodiče s dítětem nepracují, nechávají to na učitelích a lepší výsledky nepřicházejí. Tihle rodiče zkrátka chtějí svou zodpovědnost za dítě „hodit“ na někoho jiného.
Jsou ještě něčím dnešní malé děti ve školkách typické?
My přijímáme děti od dvou let, takže mívají problémy s adaptací, odloučením od matky. Může to trvat několik dní či měsíců, ale jinak si myslím, že jsou fajn. Chovají se jinak ve školce a jinak doma. Je někdy sranda si povídat s rodičem a zjistit, že tahle holčička není tak ukázněná, tichá a hravá, jako je údajně doma.
foto: Shutterstock a archiv Moniky Faltusové
