Za největší zlo je mnohými považováno, když se kritizuje humor za to, že je „nekorektní“. Někteří američtí komici přiznávají, že se ve svých výstupech bojí byť zmínit ženy, protože se hrozí toho, že je někdo nahraje na mobil, vytrhne z kontextu a problém bude na světě. Jenže jen proto, že dochází k takovým extrémům, není kritika humoru automaticky nemístná a nepatřičná. Humor nemůže být vyňat z lidské komunikace jako něco, o čem by se nemělo přemýšlet a mluvit.
Mainstreamová zábava je totiž dobrý ukazatel neduhů společnosti – humor je z principu založený na stanovování a porušování norem, máloco tedy funguje jako podobně spolehlivý lakmusový papírek. Kritika humoru je vlastně kritikou toho, jak se lidé naučili vnímat „samozřejmé“ věci okolo sebe, o nichž se nepochybuje, protože jsou „normální“.
Vlasy hrůzou na hlavě
A z českých komedií vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Zatímco v amerických a obecně západních komediích je zvykem, že hrdina se na začátku chová špatně, ale v průběhu děje odhalí své nedostatky a stane se lepším člověkem, Češi prezentují sami sebe většinou jako ukřivděné chudáky, kterým neustále někdo hází klacky pod nohy. Hrdinové českých komedií bývají zákeřní, zlí slaboši, kteří parazitují na všem a všech okolo, a na konci takovými zdánlivě přestanou být – ne však proto, že by se poučili, ale protože konečně získali všechno, co chtěli, takže už se nepotřebují chovat tak hrozně.
Když si muž řekne o kafe a žena mu uvaří čaj, rozvede se s ní, protože si myslí, že ho chce dál kontrolovat.
Proto není ani moc překvapivé, že je český humor také hluboce šovinistický. Nejúspěšnější komedií i co do spokojenosti publika poslední doby je nejspíš Teorie tygra – film o muži, který předstírá smrtelnou nemoc, aby mohl před manželkou utíkat do přírody. Cítí se svou ženou kontrolovaný, ale není jí to schopný říct, tak ji raději obelhává. Rozvést se s ní nechce, protože „ona by to nepřežila“. Pravda vyjde najevo a žena, přesvědčená poslední měsíce, že její muž umírá, mu bez okolků odpouští – nicméně když si muž řekne o kafe a ona mu uvaří čaj, protože chce dbát o jeho zdraví, pochopí, že se žena „nepoučila“, chce ho dál kontrolovat, a rozvede se s ní. Neřekne jí, že mu čaj vadí, neuvaří si kafe – rozvede se s ní, protože mu po měsících jeho lží najednou nezačala dělat služku.
Teorie Tygra ukazuje, že muži touží hlavně po klidu. Tedy v určitém věku
V jiné dějové linii musí hrdina svou ženu začít bez okolků škrtit (ale protože si uvědomí, že je na policejní stanici, včas přestane), aby se jeho žena „napravila“ a přestala „mu stát v cestě“. Najdeme tu i epizodu, v níž žena požaduje po muži, aby cestou z práce koupil mouku a ona mu mohla uvařit jeho oblíbené jídlo – on však koupí špatný druh, za což dostane vynadáno. Vyznění historky je takové, že žena obtěžuje muže s nesmyslnými úkoly, místo aby do krámu zašla sama.
Žádné „jen humor“
Pokud někdo tvrdí, že jde „jen o humor“ a právě jeho nevhodnost je legrační, přehlíží, že celé pointy podobných filmů a poučení, která z nich vyplývají, jsou vysoce nepřátelská vůči ženám. Nejde o kusé příklady vytržené z kontextu, ale smysl celých příběhů. Po správné manželce se chce, aby vydělávala, vychovávala děti, vařila, chtěla neustále sex – a aby od manžela vůbec nic nechtěla. Pokud z toho uhne a manžela poprosí, aby alespoň koupil mouku, selhala. A po muži se chce... aby byl šťastný a dosáhl toho jakkoliv. Dokonce se považuje za nepatřičné, když má manželce říct, co vlastně od vztahu očekává a co mu případně nevyhovuje – ona to má přece vědět!
Po správné manželce se chce, aby vydělávala, vychovávala děti, vařila, chtěla neustále sex – a aby od manžela vůbec nic nechtěla.
S pointami Teorie tygra souhlasí většina diváků i divaček. Ženy jsou fúrie a chlapi to s nimi mají těžké. Jen málokomu přijde divné sledovat neschopné a nečestné hrdiny, kteří se bez manželek ani nedokážou obléct, ale přitom se vydávají za jejich oběti. Mohou být šťastní jen v jejich nepřítomnosti, proto je obelhávají a klamou, aby se jich zbavili. A vždy, v každém jednom okamžiku, jim film dává za pravdu a zobrazuje jejich chování jako pozitivní rebelii.
Plný pytel paskvilů
Teorie tygra je přitom vnímána jako jeden z těch lepších filmů – s kvalitnějším obsazením, větším rozpočtem, v lepším technickém zpracování. Krom ní tu máme paskvily jako Věčně tvá nevěrná, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Špindl, Bajkeři a další, které to vše doplňují ještě absurdní filmařskou necitelností na úrovni, kdy filmové záběry stěží navazují na sebe a humor je většinou založený na tom, že hloupé ženy zakopávají a ošklivé ženy se snaží mít sex.
Snad v žádné civilizované zemi se lidé s takovým gustem nesmějí tomu, když je někdo znásilňován.
Nesmíme mimochodem zapomenout na evergreen české komedie – legrační znásilnění. Snad v žádné civilizované zemi se lidé s takovým gustem nesmějí tomu, když je někdo znásilňován. A tento humor není jen v pokleslých filmech jako Padesátka, nebo Troškova Strašidla, ale i ve vlajkových lodích veřejnoprávní České televize – i v seriálu Já, Mattoni se najde scéna, v níž hrdina násilně povalí ženu na postel a snaží se s ní mít sex, zatímco ona hlasitě křičí a bojuje – a tato scéna je filmařsky rámována jako vtipná.
Jan Révai a Alice Bendová ve fiolmu Špindl
Velkorysí vůči hysterkám
V novince Po čem muži touží se z hlavního hrdiny, arogantního nadsamce Jiřího Langmajera, stane žena, což je zdrojem mnoha lapálií a nedopatření. Jde o výjimečnou komedii – snaží se totiž reflektovat šovinismus, misogynii, tradičního českého hrdinu-hajzla. Dělá tedy mnohem víc než většina jiných – alespoň netvrdí, že tyto věci neexistují. Snad to měl být ten film, na který se tolik čekalo, protože proti špatnému humoru se nedá bojovat články v médiích, ale jen jiným humorem.
Film dokonce explicitně tvrdí, že jakmile se z hrdiny stane žena, začne automaticky hůř řídit.
Bohužel tu vyvstává jedno velké „ale“ – snímek se sice snaží tyto věci reflektovat, zároveň ale dělá vše pro to, aby nenarušil „normalitu“ a „neutralitu“, v níž jsou problémy zakořeněny. Šovinismus sice označuje jako existující problém, vykresluje ho ale ve zcela extrémních hodnotách vzdálených každodennosti. Jinými slovy: „Ano, je to problém, ale ten problém se vás, diváků, netýká. Týká se jen zlých boháčů vykreslených za hranou parodie.“ Šovinismus neznamená věřit, že ženy jsou horší řidičky (co na tom, že žádná statistika tuhle tezi nikdy nepotvrdila) – film dokonce explicitně tvrdí, že jakmile se z hrdiny stane žena, začne automaticky hůř řídit. Šovinismus je podle filmu až to mít každý den sex s jinou ženou, neznat jejich jména a chodit na ně nadávat do televizních pořadů. Zajímavě stanovená laťka.
Kritika jenom naoko
Na základě stejné logiky film naoko kritizuje předsudky vůči ženám, aby ve skutečnosti uklidňoval a potvrzoval ty největší stereotypy – všechny ženy mluví vždy jen o mužích nebo módě, ve stresových situacích pláčou a potřebují mužskou pomoc. Sice je špatné být na ně zlý, nicméně všechny stereotypy o nich jsou pravdivé.
Jiří Langmajer ve filmu Po čem muži touží
Film nevybízí k opuštění zkratkovitého uvažování a hledání větší komplexnosti – vybízí k tomu, aby muž „velkoryse“ všechny ty neduhy přehlédl a byl „shovívavý“ vůči slabšímu pohlaví, které je v zajetí menstruačních hormonů a šminek, proto nikdy nemůže být plnohodnotné.
Podle tvůrců snímku to ženy nemají těžké proto, že jsou obětí vžitých stereotypů – mají to těžké proto, že všechny ty předsudky a stereotypy jsou pravdivé.
Po čem muži touží jsou možná tím nejhorším možným příspěvkem do diskuze, protože na rozdíl od Teorie tygra a řady ještě horších filmů nepotvrzují ty nejvžitější předsudky tím, že je prostě přijímají – tváří se, že je podrobují zkoušce. Předvádí příběh hrdiny, který se naučí chápat, jak to mají ženy těžké, a stane se tak lepším člověkem, tedy klasický komediální motiv nalezení morálky.
Reklama
Problém spočívá v tom, že podle tvůrců snímku to ženy nemají těžké proto, že jsou obětí vžitých stereotypů, které přitom postrádají jakékoliv nuance a odnímají jim osobnost a schopnost být víc než klišé, mají to těžké proto, že všechny ty předsudky a stereotypy jsou pravdivé. Končíme tedy tam, kde jsme začali.
foto: Bontonfilm, Cinemart
