Britský sociolog William Davies se v eseji pro britský The Guardian tak trochu pouští na tenký led. Jakožto liberál a příslušník britské „elity“ naznačuje, že demagogové a populisté nejsou příčinou dnešní krize liberalismu, nýbrž jen jejím symptomem. Tři sta let starý systém, v němž masy lidí důvěřovaly úsudku hrstky politiků, finančníků, akademiků, vědců, soudců a novinářů, jsme si prý tak trochu zničili sami. A hodiny už nejdou vrátit zpátky, zní temné proroctví.
Proč? Protože tahle vzájemná „důvěra“ – klíčové slovo celé eseje – není vlastně nic přirozeného či zaručeného. Spočívá na předpokladu, že nezpochybňujeme úsudek lidí, kteří nám otevírají svět (o němž doopravdy – z vlastní zkušenosti – víme jen velmi málo), že nemají důvod lhát, něco před námi skrývat. A jestli to přesto někdy udělají, tak jsou nakonec odhaleni a potrestáni.
Jakmile ale tento úsudek paušálně hodíme do koše a o faktech začneme „hlasovat“, důvěra v základní znalosti je prostě jednou provždy ztracena.
Jakmile ale tento úsudek paušálně hodíme do koše a o faktech začneme „hlasovat“ (třeba jestli je Andrej Babiš obětí novinářských hyen, jestli byly za éry Gustáva Husáka lepší vztahy a v obchodech se prodávaly lepší potraviny, jestli jsme v 80. letech byli svobodnější a dnes jsme otroky kapitalistů – mimochodem, všechna tato „hlasování“ jsem na jistém fóru nedávno zblízka sledoval), důvěra v základní znalosti je prostě jednou provždy ztracena.
Pravda a názor
Davies ve své eseji docela dobře vypočítává, jak se liberalismus na Západě posledních 15 let hroutí (do určité míry) vlastní vinou. Začalo to lží o zbraních hromadného ničení v Iráku. Pokračovalo to v roce 2009 skandálem o poslaneckých výdajích v britském parlamentu. Pak přišly WikiLeaks. Skandál s odposloucháváním telefonů v redakci News of the World. Přeběhnutí Edwarda Snowdena do Ruska. Emisní skandál ve Volkswagenu. Panama Papers. A tak dále.
Nic z toho sice nenaznačuje nějaké spiknutí globálních elit, ale současně je faktem, že elity prostě nereagovaly (poslanci Dolní sněmovny na zjištění Telegraphu o svých výdajích, Pentagon po únicích na Wikileaks, Bílý dům na Snowdenova obvinění) důstojně a nevyvodily z nich patřičné důsledky. Nepokusily se důvěru veřejnosti, jež po globální finanční krizi mizela jako pára nad hrncem, získávat věrohodným způsobem zpět. A vyúčtování se dostavilo celkem rychle.
Rodí se tak pomalu nový přístup k „pravdě“. Ta už přestává být zjistitelná, každý má kus té svojí. Kdo se ohání znalostí, je arogantní a nesnášenlivý.
Pár let toto účtování probíhalo hlavně v „temných zákoutích“ internetu, na diskusních platformách, o jejichž existenci liberálové dlouho měli maximálně matné tušení. Jen blázen by tam totiž s někým chodil diskutovat o čemkoli, třeba o tom, jestli bylo zabíjení indiánů větším zločinem než Stalinův hladomor, jestli mají kapitalisté a katolíci na svědomí víc životů než komunisté. Platformy navíc spravují vesměs asociální či autistické osobnosti, často nezaměstnaní, bez vzdělání, ale o to s větší vervou někoho přesvědčovat o svých pravdách.
Čistá jak Vltava
Abych uvedl příklad – nedávno se mi jeden takový autista snažil v jisté diskusní skupině vsugerovat, že Vltava byla v roce 1989 čistší řekou než dnes. A to i přesto, že mu v roce 1989 bylo 14 let, jeho pubertálnímu nosíku nesmrděla, zatímco zážitek ze Žlutých lázní někdy v této dekádě jej znechutil. Měl prostě svůj „náhled“ a já zase svůj, oba si byly v jeho očích rovny, přestože jsem býval ve druhé polovině 80. let aktivním vodákem a na řece trénoval několikrát do týdne. O objektivních měřeních množství nečistot nemluvě.
Dokonce i shovívavý postoj k řádění StB se stává prostým „náhledem“, legitimním názorem, na nějž má každý právo.
Rodí se tak pomalu nová forma přístupu k „pravdě“. Ta už pomalu přestává být zjistitelná, je docela relativní, každý má kus té svojí pravdy, navzájem jsou si rovny, a kdo se ohání expertní znalostí, tak je arogantní a nesnášenlivý. Dokonce i shovívavý postoj k řádění StB se stává prostým „náhledem“, legitimním názorem, na nějž má každý právo. Pár let se tahle absolutní relativizace zdála být jen takovou kuriozitou, daní za to, že se k internetu v poslední dekádě připojila i ta druhá polovina domácností, která byla ještě počátkem 21. století offline. Jenže potom byly našim expertním a „arogantním“ elitám doručeny složenky, které už nemohly jen tak ignorovat.
Svůdný půvab lhářů
Viktor Orbán. UKIP (Nigel Farage). Brexit. Donald Trump. Beppe Grillo a Hnutí pěti hvězd. Sociolog Davies má k osobnostem tohoto typu docela zajímavý komentář. Neuspěli podle něj totiž ani tak proto, že by jim veřejnost nějak extrémně věřila. Například spousta lží o brexitu byla odhalena ještě před začátkem referenda. Uspěli proto, že jsou „jinými typy“ lhářů, než za jaké jsou dnes považovaní třeba George W. Bush nebo Tony Blair.
„Mají jakousi svůdnou autenticitu, zvláštní druh upřímnosti. Byli mnohokrát usvědčeni z výmyslů, ale lžou o věcech, o nichž je populární si vymýšlet. Možná mají často i reputaci žvanilů, ale postrádají pověst (ať již právem či neprávem) někoho, kdo před obyčejnými lidmi cosi tajemného, někde v nějakém skrytém archívu, konspiračně skrývá. To jim propůjčuje druh důvěryhodnosti, který je technokratům či profesionálním politikům nedostupný.“ Tolik Davies.
Totéž co Davies říká půlstoletí starý Murphyho zákon: "Moudří lidé jsou šťastní, když objeví pravdu, hlupák se raduje, když odhalí lež."
A dodejme, že právě ono „skrývání“ je oním skutečným selháním elit. Svět se v letech 2010 až 2018 radikálně změnil. Najednou začaly být obrovsky důležité různé „úniky dat“ (počínaje WikiLeaks), jež se tradiční politici snažili blahosklonně bagatelizovat a kriminalizovat, místo aby k nim zaujali poctivý a vážný postoj.
Nositelé „pravdy“
Slovo „pravda“ získala u běžné veřejnosti nový význam. Už to není expertní znalost ani snaha dobrat se nejvěrnější verze skutečnosti. „Pravda“ je dnes ukryta v tajných archívech samoobslužných elit, které jednají unisono a mají víc společných zájmů než zbytek společnosti. Pakliže přímo nekonspirují, pak určitě něco důležitého skrývají.
Nositelem pravdy, hrdinou boje za pravdu, už není akademik, nýbrž (v tom lepším případě) nějaký whistleblower, jako např. Edward Snowden. Daviesův objev nakonec není až takové unikum. Totéž vlastně říká půlstoletí starý Murphyho zákon: "Moudří lidé jsou šťastní, když objeví pravdu, hlupák se raduje, když odhalí lež."
Za „zdravý rozum“
Není jisté, jaký nový režim společenské důvěry nahradí ten dosavadní, ale v příštích letech můžeme očekávat spíš nárůst současných tendencí. Jestliže ještě v 90. letech projevovala značná část neinformované veřejnosti k výkladu politiky, dějin i světa zdravou skromnost, dnes stačí k získání expertní znalosti prostě nějaký „únik“, nebo rovnou lež.
Té věci perfektně rozumím, ale nezajímá mě to. A proč by mělo?
Typickou reakcí mých spolužáků na dění v bývalé Jugoslávii, ostřelování Sarajeva, na masakry v Grozném a těžko srozumitelný rumraj na východě Evropy bývala například prohlášení typu: „Sice tomu moc nerozumím, ale je to hrozné, asi bych si o tom měl něco přečíst. Neměl by těm lidem někdo pomoci? Vždyť to odporuje zdravému rozumu.“
Při analogických masakrech v Sýrii (třeba bombardování Aleppa) měli podobně neinformovaní lidé „nové generace“ překvapivě často opačný postoj. „Té věci perfektně rozumím, ale nezajímá mě to. A proč by mělo? Ať si to vyřídí mezi sebou, posílat tam pomoc by byla ztráta času i peněz. Další informace nepotřebuji, stačí mít pouze zdravý rozum.“ Všimněme si, kdo z našich politiků na „zdravý rozum“ často apeluje. Kdežto o „pravdě“ naši politici už moc nemluví.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: The Guardian