Žena je pro mne jako otevřená kniha – kniha o kvantové teorii, napsaná čínsky a Braillovým písmem. Netušíme, kdo toto vyřkl, ale stoprocentně to nebyl čínský slepý astrofyzik Ťien C‘-ťiang. Připomínáme si to v době, kdy se (ne)oslavuje Mezinárodní den žen.
To, že nějaký takový den existuje, jsme se my dříve narození dozvěděli na základní škole. Kupodivu to bylo v hodinách výtvarné výchovy. Druhému pololetí v tomto předmětu dominovalo totiž nikoli estetické vnímání okolí, ale obkreslování šablon, vystřižených do podoby číslic. Začalo to koncem února vybarvováním data 25. 2., pokračovalo číslicemi 8 a 3 (inkriminovaný Mezinárodní den žen), pokračovalo datem 1. 5. (Svátek pracujících) a končilo 9. 5. (Den osvobození Rudou armádou). K prvnímu výkresu patřila nějaká ta rudá hvězda, popřípadě továrna, s květnovým výročím byl pak neodmyslitelně spjat šeřík, popřípadě mávátka. Jen u toho březnového data si mladý výtvarník-agitátor mohl dovolit přimalovat něco osobnějšího, třeba srdíčko.
Bufet nižší kategorie
Není divu, že dětská duše si datum osmého března spojila s daty ostatními a považovala ho za datum vysoké politické důležitosti. To dospělí ne. Kdo přišel do květinářství pozdě, paběrkoval jen zelenkavá nerozvitá poupata, u nichž jste se mohli pouze dohadovat, zda to bude narcis či karafiát. Levná vína a bonboniéry nestačily prodavačky balit do hedvábného papíru a před školkou postávali tatínkové, aby odvedli ratolesti domů. A skřípali při tom zuby při představě, v jakém stavu ta jejich přijde domů a jestli vůbec. To ovšem v případě, že žena chodila do práce, jinak se toho, co provede druhá polovina manželského svazku, děsila spíš ona, tedy oslavovaná žena.
To, že svátek měl původ ve stávce newyorských švadlen v roce 1908, bylo nepodstatné, důležité bylo, že se stal nástrojem propagandy komunistického režimu.
Kanceláře se proměnily v bufet nižší kategorie, kam oslavenkyně přinesly doma vyrobené chlebíčky a muži víno podle hesla, že důležitější než kvalita je kvantita. Mnoho vztahů bylo při té příležitosti navázáno a spousta dalších nenávratně poškozeno. Kdo se veselí neúčastnil, byl podezřelý a v posudku měl ono neblahé, že „se straní kolektivu“. To, že svátek měl původ ve stávce newyorských švadlen v roce 1908, bylo nepodstatné, důležité bylo, že se stal nástrojem propagandy komunistického režimu. Oficiálně byl uznán OSN až roku 1975, ovšem v různých zemích byl pojímán různě, od feministického protestu po socialistickou obdobu Dne matek. V každém případě se v této podobě podílel na vytváření rozdílu mezi pohlavími. Dnes ovšem Evropská komise považuje Mezinárodní den žen za příležitost k vydání letošní zprávy o rovnosti žen a mužů v EU.
Je to ještě rovnost?
Před sto deseti lety byla ženám upíraná jejich práva a i pokrokový svět to vnímal jako samozřejmost, dnes prosazujeme mnohdy nesmyslné předpisy a zákony a opět to bereme jako samozřejmost. Jak si vysvětlit, že první místopředseda komise Frans Timmermans řekne, že „chceme dosáhnout jediného, a to rovnosti pro všechny“. A přitom on a další v komisi (a nejen tam) hledají cesty, jak tuto rovnost porušit ve prospěch většího zastoupení žen například mezi generálními řediteli velkých společností kótovaných na burze, nebo vedení parlamentů členských zemí či v jejich vládách.
Hlavním zaklínadlem je skleněný strop, jenž za nespravedlivě malý počet žen ve vysokých funkcích, ať politických či ekonomických, vlastně může. Pro neznalé – skleněný strop je neviditelná překážka, bránící postupu žen na vyšší pozice. Vzhledem k tomu, že překážka je neviditelná, nelze s ní asi nic dělat. To bude možné, až se ji někomu podaří alespoň pojmenovat, a tím ji zviditelnit.
Jak se (ne)chovat
Podle toho by asi měla vypadat i současná oslava Mezinárodního dne žen. Už žádné levné víno, umolousané bonbóny či povadlé kytičky, místo toho zajistěme rovnost pohlaví! Oprostěme se nyní od toho, že termín pohlaví znamená i něco jiného a ne každý to má rovné. Začněme s tím, co sami můžeme změnit hned. Přestaňme třeba pouštět ženy přednostně do dveří (v Americe už to stejně některé berou jako urážku). Nejlépe vlastně bude, když je (ty dveře) za sebou ještě přibouchneme, genderově rovnoprávná žena to ocení. Pomáhat se zavazadlem je nepřípustné stejně, jako pomáhat třeba ženě do kabátu – nejlépe svůj rovnostářský postoj projevíme v tomto případě uzlem na rukávu.
Bylo dokázáno, že některé jazykové praktiky v češtině skutečně diskriminují ženy ve veřejném prostoru, odsunují je na okraj pozornosti.
Jestliže žena něco upustí, zapomeňme na to, že to byl kdysi obecně uznávaný pokus se s námi seznámit, a nejlépe k tomu posloužil navoněný kapesníček. Nic takového, v tomto případě budeme dělat, že jsme si ničeho nevšimli, ale ještě lepším řešením je takový kapesníček přišlápnout a navíc se na něm otočit. Ti, kteří to s rovnoprávností myslí opravdu upřímně, kapesníček ovšem zdvihnou, aby si do něj mohli utřít nos. Usmívat se na ženu si můžeme dovolit jen v případě, že se jedná o ženu vlastní (a to ještě v přísně vymezených případech, kdy nám tomu dá písemný a notářsky ověřený souhlas), jinak se vystavujeme obvinění z harašení a cíl našeho úsměvu se s pláčem přihlásí k hnutí MeToo. Sexuální obtěžování úsměvem si dnes může dovolit jen bezdomovec s prázdnou kapsou, pokud tedy dotyčná pozná, že se dotyčný bezdomovec usmívá.
Proti jazyku i srsti
Zaměřme se i na jazyk. To, že se ženou muž nehovoří galantně, či dokonce laškovně, je snad jasné. Takové harašení musíme přímo odmítnout. Neznamená to ale, že bychom v rozhovoru měli ženu urážet i něčím jiným, než je galantnost. Jak v někdejší příručce „Kultura genderově vyváženého vyjadřování“ napsaly její autorky: „Bylo dokázáno, že některé jazykové praktiky v češtině skutečně diskriminují ženy ve veřejném prostoru, odsunují je na okraj pozornosti, snižují jejich důstojnost a společenský status.“ Hned také uváděly příklady. Třeba takový (ten) host – co když ale je to žena? Autorky nabízejí variantu hostka. Pro přemýšlivé muže je v češtině spousta dalších výzev.
Ponechme ženám to, co jejich jest, nebojme se toho, že v nich nedokážeme číst, a poskytujme jim příležitost, kterou si zaslouží.
Například býk je symbolem mužnosti, zatímco kráva... ne. Proč by tedy nemohla být třeba býčkou či býkyní? Mužnost je od slova muž a zbabělost od slova baba – nemohla by být pro lepší vyváženost i zdědilost? Nechme ovšem hru se slovíčky stranou a pojďme se podívat na samotné slovo „gender“.
Omyl slavného psychiatra
Poprvé se s tímto výrazem mohli lidé setkat, když původem novozélandský psycholog a sexuolog John Money zformuloval pojmy jako genderová identita a genderová role. Prosazoval teorii, kterou už před ním vyslovila spisovatelka Simone de Beauvoir. Člověk se podle této teorie nerodí jako žena, ženu z něj udělají. Money tvrdil, že výchovou lze dosáhnout naprosté proměny životní role. Se svými názory vystupoval i v americké televizi, a tak se stalo, že ho roku 1966 rodiče jednovaječných dvojčat, chlapců, požádali o pomoc. Oba měli problém s fimózou, což měla ve věku osmi měsíců vyřešit obřízka. Omylem však jeden z chlapců jménem Bruce přišel o celý penis a náprava byla více než obtížná. Možná, že se jeho rodiče chtěli chopit příležitosti a splnit si sen o sourozeneckém páru, a tak zvažovali, že by nešťastnému chlapci nechali změnit pohlaví. John Money se s chutí chopil příležitosti, že může své teorie prokázat na ideálním modelu jednovaječných dvojčatech.
Mezinárodní den žen bychom neměli přeceňovat. Na stejné datum například Karel IV. založil Nové Město pražské a do Vietnamu přicestoval první kontingent amerických vojáků.
Bruce byl tedy vychováván jako děvče, byl i příslušně hormonálně medikován, aby se tak zároveň tělesně vyvíjel. Dvojčata pravidelně dojížděla k psychiatrovi na příslušná sezení. John Money sice publikoval své domnělé úspěchy s teorií genderové neutrality, ovšem samotné děti a především Bruceho to deprimovalo natolik, že ve čtrnácti letech zásadně odmítly pokračování pokusu a hrozily sebevraždou. Dospívající Bruce se kvůli soukromí přejmenoval na Davida, plastickou operací se nechal zbavit ňader a roku 1997 svůj příběh zveřejnil. Později se dokonce oženil s matkou tří dětí.
Reklama
Na „terapii“ zatvrzelého psychiatra nakonec doplatili oba sourozenci. V sedmatřiceti zemřel na předávkování antidepresivy Davidův (Bruceův) jednovaječný bratr Brian. O dva roky později se po rozchodu se ženou zastřelil i sám David. Co jsme tím chtěli říct? Možná to, že Mezinárodní den žen bychom neměli přeceňovat. Na stejné datum například Karel IV. založil Nové Město pražské a do rozděleného Vietnamu přicestoval první kontingent amerických vojáků. Je to tedy den jako každý jiný a muži by se k ženám měli chovat tak, jako je v těchto zeměpisných končinách slušným zvykem. Ponechme ženám to, co jejich jest, nebojme se toho, že v nich nedokážeme číst, a poskytujme jim příležitost, kterou si zaslouží. Bez ohledu na přání jiných kultur a evropských komisí.
foto: Shutterstock, zdroj: MDŽ (Wikipedie)
