Za svou tetou Aničkou, narozenou léta páně 1937, jezdím do domova pro seniory v Brně na Kociánce. Je poslední z předválečné generace naší rodiny. Má skvělou paměť, krásné bílé vlasy, je drobná a rázná. Vypráví mi, jak její rodiče na malém poli na okraji vesnice pěstovali obilí coby krmivo pro prasata, která vždycky měli dvě. Jedno pro sebe a jedno pro řezníka, aby od něj byly peníze na jiné potraviny a potřebné věci. Na zahradě u domku pak rostla zelenina. Kdepak nějaký trávník. Taková byla normální praxe tehdejších venkovanů. „Mouku na chleba jsme si kupovali, taky hovězí maso, ale jinak jsme si skoro všechno vypěstovali doma. Jako všichni ostatní,“ vzpomíná.
V 70. letech minulého století už to bylo jiné. Prudký rozvoj zemědělství (traktory, kombajny, hnojiva, velkochovy) dodal do krámů relativně levně všechny základní potraviny, přesto se ještě zůstávalo u domácí produkce. Tehdy jsem vyrůstal na venkově, v domě s rodiči a babičkou, která měla velkou zahradu s bramborami, cibulí, jahodami a několika ovocnými stromy, kurníkem plným slepic a s kotcem pro králíky. Měla vždycky napěchovanou špajzku. Kouzelné jméno pro kouzelnou místnost, voňavou a od podlahy po strop vyskládanou zavařeninovými lahvemi s nejrůznějšími dobrotami.
Díky zahradě se stáváme méně závislými na globálním systému peněz a ještě to pomáhá přírodě.
Dnes už jsme mnohem závislejší na obchodech, na globálním systému logistiky, na dovážení potravin přes celý svět než za starých časů. Supermarkety v posledních patnácti letech vykastrovaly český venkov, kde se už mnohem méně chovají slepice a nakládají okurky. Už není tolik lidí, kteří mají nejen zahradu, ale i domácí zvířata a kus pole na brambory, takže dokáží závislost na globálním potravinovém řetězci snížit.
Zahradník pro nejisté časy
Naštěstí však dochází k jisté renesanci pěstitelství. A koronavirus tomu jistě napomůže. Bude méně peněz, a tak se zas bude víc pěstovat. Nejen na venkově, ale i řada mladých lidí z měst znovu hledá cestu k půdě. Zjistili totiž také, že hrabat se v hlíně je skvělá relaxace.
|
Rádce pro časy krize Tento text vyšel v knize Jana Müllera Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi. Kniha z roku 2018 popisuje, jak může dojít k náhlé globální ekonomické krizi a jak jí čelit. Dovíte se v ní různé praktické rady, například o tom, proč mít doma rozumnou míru zásob potravin, o drahých kovech, hotovosti, energetické soběstačnosti, skladování potravin nebo taky o jemné mechanice mezilidských vztahů, které teď za zdmi bytů v karanténě mohou lidem přinášet peklo na zemi (někomu ale i oázu rodinné pohody). Tyto tipy dnes mohou být pro někoho zajímavé, proto zde přidáváme odkaz na knihu, kterou mimořádně nabízíme v elektronické podobě za 100 Kč. Stačí si o ni napsat na janmuller2175@gmail.com. |
Obilí pro prase už asi nikdo pěstovat nebude, protože to při současné (obludné) velkovýrobě masa ekonomicky nedává smysl, ale plné Bauhausy a Hornbachy nadšených pěstitelů zeleniny a ovoce jsou nadějnou známkou toho, že naše schopnost vlastnoručně si obstarat alespoň nějaké jídlo úplně nemizí. Za zmínku stojí i to, že na YouTube mívají vysokou sledovanost videa-tutorialy, jež ukazují a učí, jak se co dělá. Třeba právě pěstování domácích surovin a jejich příprava k jídlu.
Vydávají se inspirativní knihy, například Nezdolný zahradník: Pěstování potravin a soběstačnost v nejistých časech. Její autorka poskytuje návod na zřízení zahrady, která vyžaduje co nejméně práce, a přitom dává co nejvíce plodin, které jsou odolné – vůči mrazům či suchu, netřeba je stříkat. Jsou to hlavně brambory, kukuřice, dýně a fazole. Mimo jiné popisuje, jak v USA sílí trend, kdy si lidé půdu pouze pronajímají a nájem nehradí penězi, ale plodinami, které vypěstují. Na konci dubna se mimochodem objevila zpráva, že Američané ve velkém skupují slepice na chov pro vajíčka.
Umění skladovat
Od progresivních zahradníků se dnes dozvídáme, co je to permakulturní zahrada, tedy taková zahrada, o niž se netřeba moc starat, protože při správném nastavení dává plodiny sama. Díky technologiím a internetu máme inspiraci i možnosti, abychom si některé potraviny nemuseli kupovat, i když nemáme tolik času a pracovitosti jako naši předci za první republiky, kteří šli po práci na pole každý den. Pokud zkombinujeme selský rozum našich předků s novými postupy a vrátíme se v 21. století k tomu, co jsme dělávali po tisíce let, může to být pro rodinný rozpočet výhodné. A navíc je to relax od kancelářské práce.
Díky zahradě se stáváme méně závislými na globálním systému peněz a ještě to pomáhá přírodě, protože jídlo se nepřipravuje průmyslově a netransportuje přes celou planetu. A pomáháme i domácím zvířatům, která netrpí ve velkochovech. Znovu ovšem taky musíme objevit umění skladovat potraviny a učíme se, co naši předci považovali za samozřejmé. Třeba že přes zimu se v chladném sklípku dají nejlépe uchovat brambory, mrkev, řepa, celer nebo jablka.
Půda jako investice
Ale nejde jen o záhonky se zeleninou. Půda je též dobrá investice. Pole či les. Dá se stále koupit relativně levně. Metr čtvereční orné půdy stojí pár desítek korun. Ale pospěšte si, spekulanti ji už začali skupovat. Největším majitelem půdy v Česku je realitní magnát Radovan Vítek, který jí má přes deset tisíc hektarů. „Cena půdy roste a poroste, dokud se nesrovná s cenovou úrovní v EU. Vlastníci půdy jsou v poslední době doslova bombardováni požadavky na její prodej blíže nespecifikovanými fondy a realitními makléři,“ říká předseda Svazu vlastníků půdy František Janda. Bohužel vím, o čem je řeč.
Když jsem chtěl před časem koupit kus pole před naší chatou na Křivoklátu, bylo mi řečeno, že si ho „loni koupil nějakej právník z Varů“. No, měl jsem se rozhoupat dřív. Nezapomínejme, že půda je historicky nejdůležitější formou majetku. Přitom kvůli novým stavbám kolem měst přijdeme podle předsedy České pedologické společnosti Bořivoje Šarapatky ročně o 5 000 hektarů půdy. A kvůli erozi, hnojení a úbytku vody její kvalita dál klesá. Půda, to je dnes obrovský problém – a zároveň velká investiční šance.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Průvodce budoucností aneb Jak si užít globální krizi