Zejména na internetu se šíří fenomén zvaný cancel culture, tedy vyloučení z debaty, ze společnosti, ze sítí někoho, s jehož názory nesouhlasíme. Co na ten fenomén říkáte?
Je to velmi nebezpečný fenomén. Omezuje prostor svobody slova a má tendenci k zostřování. Od vyloučení z debaty po ztrátu zaměstnání a společenské zavržení. Neváhám označit tyto praktiky za totalitní. Střední Evropa je částečně imunní díky své historické zkušenosti, to ale neznamená, že není tímto fenoménem zasažena.
150 světových osobností z oblasti kultury (například J. K. Rowlingová, Salman Rushdie, feministka Margaret Atwoodová a další) vydalo prohlášení, známé jako „Dopis 150“, v němž se proti této „kultuře rušení“ vymezují. Ony osobnosti volají po svobodné debatě. Nevylučují ale podobné petice z debaty předem ty, kteří s jejich názorem nesouhlasí?
Je nutno pozvednout hlas proti útokům na lidské bytosti. Není možné tolerovat umlčování názorů a ostrakizování. Pokud nedokážeme pojmenovat zlo, propadneme se do temnoty. Každá totalita zahajuje své tažení pozvolna, aby postupně paralyzovala své oběti. Nesmíme současnou situaci podceňovat.
Vzniká tato „kultura“ jako důsledek toho, že spolu lidé nedokážou debatovat, nebo média a sociální sítě obecně nejsou pro takovou debatu vhodné?
Je důsledkem politické polarizace společnosti. Mlčící většina ve volbách prosazuje své kandidáty, kteří jsou nepřijatelní pro městské liberály. Cancel culture je tedy především městský fenomén. Nezapomínejme, že totality vždy rašily ve městech. Ať už šlo o Sankt Petěrburg v roce 1917 nebo Berlín roku 1933.
Máte aktuálně příklad nějaké osobnosti nebo skupiny v Česku, které jsou takto „kulturně vyloučeny“?
Znám několik markantních případů z akademického prostředí, kde se útlak objektivně stupňuje. Nebudu ale nikoho jmenovat, omlouvám se. Nechci tyto lidi znovu vydávat v plen nenávistným reakcím.
Jak se pozná, že už jsme se demokraticky debatovat naučili?
V okamžiku, kdy o názoru, se kterým nesouhlasíme, začneme přemýšlet.
K vyhrocené debatě často přispívají i politici, případně jejich PR oddělení...
Souvislost je dána právě rozdělením společnosti na mlčící většinu a městské liberály. Hrana je velmi ostrá a velmi těžko se obrušuje. Jedinou nadějí je pokus o vzájemné pochopení. Bude to ale těžké, ba nesnadné.
Jiří Ovčáček
Bývalý český novinář a publicista, stranický a vládní mediální odborník ČSSD, televizní moderátor. Jakožto redaktor a parlamentní zpravodaj pracoval v levicových Haló Novinách, později byl redaktorem Blesku. Od prosince 2013 je tiskový mluvčí prezidenta Miloše Zemana a od května 2014 také ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky.
Jsou vlastně sociální sítě pro politické proklamace vhodné?
Sociální sítě jsou prostorem jednoduchých hesel. Demokracie je ale složitá a s hesly si nevystačí.
Kdo podle vás určuje v Česku směr oficiálního veřejného diskurzu?
Nic takového neexistuje. Máme v čele státu silné osobnosti, které udávají určitý směr, názor. Ale oficiální diskurz, to je právě naopak téma pro totalitu. Cancel culture se o oficiální diskurz snaží a vnucuje ho.
Sám jste občas na sociálních sítích osobní, někdy i útočný. Jsou to spontánní reakce, nebo promyšlená strategie?
Nikdy nepublikuji na sociálních sítích pod vlivem emocí, ale vždy promyšleně a s určitou strategií.
Zažíváte někdy sám pocit, že jste kvůli práci z určitých kruhů vyloučen, nebo to berete jako nutnou součást profese?
Popravdě, nic dramatického. Tím míním reálný život. Na sociálních sítích je tomu jinak, jsem zde terčem různých slovních útoků. Ale ty si nevpouštím do srdce svého, a proto se jimi nermoutím.
Existuje z vašeho pohledu někdo, kdo by naopak z veřejné debaty vyloučený měl být?
Pokud někdo například popírá holokaust, nepatří do slušné společnosti. Takové věci mne umí hodně rozhořčit.
Související…
