Cancel culture – vyloučení z debaty, ze společnosti, ze sítí někoho, s jehož názory nesouhlasíme. Co na ten fenomén říkáte?
Vždycky jsem zastával přístup „audiatur et altera pars“ – nechť je vyslechnuta druhá strana. Svobodu slova může omezit jen parlament, a to ještě jen v těch nejnutnějších případech. Bohužel v posledních pěti letech nabyli zvláště levicoví aktivisté dojem, že některé názory jsou natolik nepřípustné, že je třeba je zadupat do země. Zastáncům těchto názorů je podle nich potřeba odebrat platformu, navíc pokud jsou to firmy, je třeba je bojkotovat, a pokud to jsou jednotlivci, je potřeba je připravit o práci. Zkrátka je vám vymezen velmi úzký názorový koridor a běda, jak se nové woke ortodoxii vzepřete. Nemusím snad dodávat, že takové pojetí svobody slova se mi zajídá.
150 světových osobností z oblasti kultury (například J. K. Rowlingová, Salman Rushdie, feministka Margaret Atwoodová a další) vydalo prohlášení, známé jako „Dopis 150“, v němž se proti této „kultuře rušení“ vymezují. Ony osobnosti volají po svobodné debatě. Nevylučují ale podobné petice z debaty předem ty, kteří s jejich názorem nesouhlasí?
Na tom prohlášení je zajímavé, jak úzkostlivě se vyhýbá pojmenování skutečného problému, tedy tomu, že u otázek genderových, rasových, LGBT leckdy musíte držet jazyk za zuby, aby proti vám nevyrazil twitterový dav s pochodněmi a vidlemi. To prohlášení neříká nic jiného, než „věci nejsou černobílé, pojďme o nich nuancovaně diskutovat“. Člověk by to pokládal za samozřejmost, ale zjevně to samozřejmost není. A ano, je to implicitní polemika s názorem „nelze být tolerantní k netoleranci, a pojďme to dovést až do hrdel a statků“.
Vzniká tato „kultura“ jako důsledek toho, že spolu lidé nedokážou debatovat, nebo média a sociální sítě obecně nejsou pro takovou debatu vhodné?
Lidé spolu myslím debatovat dokážou, ale v anglosaském prostoru se zvláště v akademickém prostředí etablovalo prostředí, kde vyučující musí vydávat „předběžná varování“ (trigger warnings), pokud třeba na hodině literatury budou probírat povídku o znásilnění, nebo o válce, nebo vlastně o čemkoli, co by studenta mohlo jakkoli traumatizovat. Mutatis mutandis je třeba studenty chránit, aby snad nepřišli do styku s názory, které by je mohly urazit. Proto jsou na kampusech vytvářeny „bezpečné prostory“, kde studentům nehrozí, že by mohli být marginalizováni na základě své sexuální identity, barvy kůže nebo náboženství. A sociální sítě dnes nejsou než prostředek, jak se udržovat ve stavu permanentního rozhořčení. Algoritmus Facebooku vás chce na FB udržet co nejdéle, proto vám záměrně předhazuje statusy lidí z opačného názorového spektra. V kombinaci s jistou anonymitou mluvčích a omezením počtů znaků na Twitteru tu vzniká docela brizantní potenciál pro nepochopení protistrany.
Viktor Janiš
Jeden z nejlepších českých překladatelů z angličtiny. Na Karlově univerzitě vystudoval současně politologii a překladatelství. Jeho práce byla oceněna několika cenami: v roce 2000 získal Cenu Jiřího Levého za překlad románu Mandolína kapitána Corelliho, v letech 2002 a 2008 ocenění Akademie SF, fantasy a hororu Nejlepší překladatel roku. Za překlad knihy Kvítek karmínový (Crimson Petal) získal tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna.
Máte aktuálně příklad nějaké osobnosti nebo skupiny v Česku, která je takto „kulturně vyloučena“?
V Česku nic takového nemáme, čímž neříkám, že nám to časem nehrozí. K tomu, aby byla „kultura rušení“ efektivní, je potřeba mít dvě strany. Na jedné straně vzteklé aktivisty s vidlemi, na straně druhé vyděšené lidi, kteří o věci rozhodují – fakultní samosprávy, vedení organizací a tak. Opatrné lidi, kteří nechtějí mít problémy a kteří raději vyjícímu davu vyhoví, aby tzv. nebyly problémy. To u nás myslím chybí.
Jak se pozná, že už jsme se demokraticky debatovat naučili?
Až bude z diskuse poznat, že oponent je oponent a ne nepřítel. Až bude poznat, že protistrana automaticky nepředpokládá to nejhorší. Ano, člověk může snít.
K vyhrocené debatě často přispívají i politici, případně jejich PR oddělení...
Ano, Twitter i Facebook jsou pro populisty ideální nástroj, jak udržovat svoje přívržence ve varu, umocňovat vztek a tím utužovat oddanost. Kulturní válka, válka o symboly, je pak jen cynický prostředek politických podnikatelů, kterým na pravdě nijak nezáleží. U nás zejména doména SPD, Trikolory a Hradu.
Jsou vlastně sociální sítě pro politické proklamace vhodné?
To je jako ptát se, jestli si na ohni můžete opéct maso. Jistě, můžete. Taky můžete sousedovi podpálit dům. Rozhodnutí je jen na vás.
Kdo podle vás určuje v Česku směr oficiálního veřejného diskurzu?
Nikdo. Názorový monopol médií padl s nástupem internetu. Tam už nejsou žádní strážci brány, kteří by vám zabránili publikovat nevhodné názory. Jistě, svoboda slova není svoboda dosahu, ne každý názor má stejnou váhu. Náhubek médiím můžete dost efektivně nasadit, když si je jako oligarcha koupíte – a Deník N s 20 tisíci předplatiteli nebo Respekt s 40 tisíci platícími čtenáři to nevytrhnou (při vší úctě k nim).
Sám jste občas na sociálních sítích občas osobní, někdy i útočný. Jsou to spontánní reakce, nebo promyšlená strategie?
To musí být nějaká mýlka, já jsem jako diskutér zdvořilý a nepíšu v afektu. Jediné, co lidem otloukám o hlavu, je prostý fakt, že mohou mít právo na své názory, ale ne už na svá fakta.
Zažíváte někdy sám pocit, že jste kvůli práci z určitých kruhů vyloučen, nebo to berete jako nutnou součást profese?
To je opět nejspíš otázka na ostatní účastníky ankety. Já můžu být vyloučen nanejvýš z komunistických či ezo kruhů, a to mě moc netrápí.
Existuje z vašeho pohledu někdo, kdo by naopak z veřejné debaty vyloučený měl být?
Popírači holocaustu. Nemám trpělivost s lidmi jako Fred Leuchter nebo David Irving a jejich stoupenci. Jeden drahý soudní spor o existenci plynových komor jsme absolvovali, věc je jednou provždy vyřízena a těmhle lidem by nemělo být hlásání jejich lží umožněno. Naštěstí právě na to pamatuje u nás zákon.
