Průběh a reakce na virus o nás Češích ukázaly mnohé. Nejdříve se projevila naše schopnost improvizace a kutilství. I na takové to domácí šití roušek se ale dá dívat z více úhlů. Ano, byla to obrovská obětavost. Byla to ukázka šikovnosti a sebeorganizace. Bylo to ovšem i jednání poddaných, kterým vláda nařídila nosit něco, co pro lidi neměla, ale lidé si to sami poslušně vyrobili a ještě se vzájemně udávali, když hadříky nenosili. Jak by řekl Cimrman: Sníst psy, i když je nemáme. Tomu Češi rozumí. Byl to amatérismus místo profesionality.
Uběhlo pár týdnů a projevil se jiný národní charakter: kacířství a nedůvěra v zavedené pravdy. Lidé si zvykli na život bez roušek a jejich (ještě v pondělí a ve středu oznamovaný) návrat rozhodně nevítali s nadšením. Ukázaly to i výsledky anket, jež vyšly i v médiích, které rozhodně nelze označit za protivládní. Už toho zkrátka na nás bylo dost.
Vrátíme se o sto let zpět a cestování bude jen pro bohaté, básníky a jiné poblouzněnce?
Nechceme roušky nosit, i když většina okolního světa je jiného názoru. Je v tom i kus české nedůslednosti a neochoty dotahovat věci do konce. Něco s nadšením začneme, ale energie brzy zmizí a my začneme vidět spíše chyby než klady naší předešlé snahy. Tak se na to vykašleme. A vláda, která rozhoduje podle našich momentálních nálad (proto taky třikrát za týden a třikrát jinak) nám v tom profesionálně vyjde vstříc.
E-zaměstnanci, e-sport a e-kultura
Co bude dál? To právě nikdo neví. Kanceláře se již zcela nezaplní, firmy budou mít tendenci rychleji robotizovat, protože umělí pracovníci nejsou nemocní, budeme se méně stýkat, alespoň pracovně určitě. Co bude se sportem? Jak bychom se dlouho vydrželi dívat na fotbal nebo hokej v poloprázdných arénách? Bude to další příležitost už pro tak rostoucí e-sport?
A divadla? Bude někdo ochotný sedět v roušce celé představení, pokud to nebude koncert hudby z filmů Hvězdné války? V divadlech tedy roušky ano a v hospodách a kavárnách nakonec ne? A to nemluvím o cestování. Nemám na mysli účastníky zájezdu, kteří se vyvalí na jednu pláž u hotelu a prakticky to místo během dovolené neopustí. Ale asi se nám nebude chtít na prodloužené víkendy riskovat karanténu. Vrátíme se o sto let zpět a cestování bude jen pro bohaté, básníky a jiné poblouzněnce?
Manuál pro diktátory
Samé otázky řekl by klasik. A to nemluvím o tom nejdůležitějším: Jak snadno nás vládci mohou zbavit svobody. Za tleskání našich sousedů jsme omezováni a vlastně jen přihlížíme, případně vesele či ironicky tvítujeme. Jaro bylo manuálem pro budoucí diktátory. Bez vojáků v ulicích, bez zatýkání oponentů, za souhlasu většiny médií si děláte s lidmi, co chcete.
Najednou jde všechno. Jeden výsledek téhle podivné nemoci je jasný: Moc státu a všech, kdo s ním kooperují, roste. Schopnost lidí nezávislých a samostatných udržet si svůj způsob života se stále omezuje. Ve vzduchu je obrovská nervozita všech zúčastněných. V co se promění, poznáme na podzim. Netěším se na něj, i když bude nakonec díky populismu našich vládců rozvolněnější. Léto budiž pochváleno. Pomalu končí. Nastupuje vláda semaforu.
Reklama
foto: Shutterstock
