Covid ukázal nesmyslné požadavky na děti i bídné vybavení škol, říká učitel roku

S dětmi prý lehce splyne a říkají mu „týpek“. Teprve třicetiletý pedagog Václav Fiala už i přes své mládí slaví jeden velký profesní úspěch. Letos totiž díky svému unikátnímu přístupu k výuce zvítězil ve třetím ročníku Global Teacher Prize, a stal se tak „nejlepším učitelem“ v Česku. „Klasická frontální výuka se mi vlastně nikdy nelíbila. Už na vysoké jsem na přednáškách občas usínal a nechtěl jsem, aby to tak na mých hodinách měli i moji žáci,“ říká Václav Fiala.

„Vždycky jsem se snažil, aby o výuce nemluvili jako o ztraceném čase, ale aby si ji naopak užili a mohli říct, že pro ně byla přínosná. Proto jsem začal přemýšlet, jak to udělat,“ odpověděl hned v úvodu našeho povídání na otázku, proč začal s poměrně neobvyklým badatelským stylem výuky. V kavárně nedaleko jeho domovské Základní školy Brigádníků v Praze 10 jsme také mluvili o tom, jak z nudných hodin chemie či biologie vykouzlit lekce, na které se děti těší, proč koronavirus pomohl českému školství, ale třeba i o tom, proč „učitel roku“ neholduje klasickému známkování.

Učíte vlastně na klasické základní škole. Bylo náročné si tam onen váš „bádací“ styl výuky prosadit?

Ze začátku to bylo trochu těžší, protože jsem měl k dispozici jen klasické pětačtyřicetiminutové výukové hodiny. Na druhý rok jsem si ale u vedení zažádal o možnost mít s dětmi dvouhodinové učební bloky a taky už jsem si nashromáždil mnoho badatelských aktivit, takže pak už to šlo dobře. Měl jsem štěstí, že vedení mě vždycky podporovalo, a v posledních letech se to s novou paní ředitelkou ještě zlepšilo.

Řekl bych, že známky jsou informace spíš pro učitele a pro rodiče, aby mohli děti někam „zařadit“, což už samo o sobě zní divně.

Co se týká kolegů, tak ti možná měli ze začátku pocit, že si spíš jen tak hrajeme a moc se neučíme. Pokud ale vím, každý učitel, který se přišel na mou hodinu podívat, zjistil, že to tak není. A přestože se snažím dětem dávat maximální svobodu, stále se jedná o řízenou výuku.

Co přesně ono bádání vlastně znamená?

Na rozdíl od frontální výuky, kdy učitel mluví pětadevadesát procent času a jen sem tam se na něco žáků zeptá, je to při badatelské výuce obráceně. Velkou měrou se na výuce podílejí aktivní žáci, přičemž já něco doplním, jen když je třeba, a snažím se, aby hodiny byly maximálně postavené na studentech.

Konkrétně to spočívá třeba v tom, že nadhodím nějakou otázku, která je sestavená tak, aby si žáci mohli stanovit vlastní hypotézu a pak na jejím řešení samostatně pracovat. Samozřejmě, občas se stane, že ověření dané hypotézy je dost náročné, takže jim s tím pomohu. Ale i to je badatelská výuka. Vlastně se dělí na čtyři kategorie podle toho, jak moc jsou žáci zapojeni.

Takže žádná teorie?

Teoretickou část tam samozřejmě mám také, protože není možné, aby si všechny informace děti dohledávaly samy. Tedy možné by to asi bylo, ale to bychom museli mít na druhém stupni chemii všechny čtyři roky, za což bych mimochodem byl moc rád. Takže teoretickou část částečně odpřednáším, ale i tak se snažím žáky zapojovat. Kromě znalostí jako takových podporuje tenhle typ výuky i rozvoj mnoha dalších kompetencí, které se při té frontální nerozvíjí. Například se při ní žáci učí spolupracovat, vést skupinu, rozhodovat, plánovat, třídit informace a tak dále.

Vy máte zaměření na chemii a biologii. Bylo by podle vás možné takto učit i ostatní předměty?

Byl jsem na ukázce hodiny jiného pedagoga v rámci humanitního předmětu a během ní mě napadlo hned několik badatelských aktivit, které by tam bylo možné zrealizovat. Samozřejmě nechci jiným učitelům jakkoli zasahovat do jejich odbornosti, ale mám pocit, že by to možné bylo. Podle mě totiž badatelství spočívá v tom, najít věci, na které si děti mohou přijít samy, a pak je nechat to udělat. A já si myslím, že je to možné v jakémkoli předmětu.

Získají podle vás v takových hodinách děti všechny informace, které budou potřebovat i k dalšímu studiu na střední škole?

Mně se naopak ukazuje, že se často naučí daleko víc. Pokud totiž děti dostanou možnost, aby se do výuky aktivně zapojily, mají větší motivaci a samy o to téma začnou projevovat zájem. Tak se mi pak třeba po výuce stane, že mi píšou, jak si doma ještě dohledávaly nějaké další informace k tématu, nebo o tom mluví druhý den ve škole, což je skvělé. Když jim naopak někdo předkládá jen nekonečné přednášky a zapisování, kterému často ani nerozumí, otráví je to.

V současnosti se hodně mluví o distanční výuce, která probíhala kvůli koronaviru, o stížnostech rodičů na zbytečný objem učiva a přetěžování žáků. Máte podobné zkušenosti?

Musím říct, že naše škola takové zkušenosti nemá. Snad i díky tomu, že jsme po dvou týdnech karantény poslali rodičům dotazník, aby se mohli k jednotlivým předmětům vyjádřit. Díky tomu jsme pak věděli, kde případně přidat a kde naopak ubrat. Také jsme zařídili sdílený online systém zadávání úkolů, aby i třeba třídní učitel věděl, jestli jeho žáci nemají v nějakém předmětu nadbytek učiva nebo jestli třeba v dokumentu nechybí u nějakého předmětu zadání úkolů.

Každé pondělí ráno tedy měli žáci zadanou práci, kterou si mohli rozvrhnout na celý týden. Samozřejmě jsme to ale nenechávali jen na nich a měli s nimi téměř každý den celé dopoledne online hodiny. Objem učiva každopádně nebyl tak velký, jako by byl za normálních okolností. Děti, zejména na prvním stupni, byly trochu vystresované z toho, co se děje, takže jsme je nechtěli navíc zatěžovat nadměrnými požadavky.

Tomáš Feřtek z EDUin se nedávno v rozhovoru pro DVTV vyjádřil, že koronavirus byl pro školství pozitivní ránou. Co si o tom myslíte?

Naprosto souhlasím, pomohl přehodnotit spoustu věcí. Zaprvé to, co od žáků vyžadujeme. Myslím, že v tom období se krásně ukázalo, jaký objem učiva, který po dětech chceme, je ve skutečnosti důležitý. A že i když toho poměrně dost vynecháme, tak se vlastně nic nestane. Rozhodně si nemyslím, že by děti kvůli domácímu vzdělávání nějak zhlouply, což znamená, že některá témata, která jsme teď ubrali, snad už můžeme navždy nechat v šuplících.

Václav Fiala (1990)

Vystudoval přírodovědeckou fakultu a učitelství pro střední školy. V současné době pracuje jako učitel chemie a biologie na Základní škole Brigádníků Praha 10 v pražských Strašnicích. Ve volném čase rád hraje na klavír, fotí a tvoří grafiku. V roce 2020 získal první místo v soutěži Global Teacher Prize.

Druhá věc je známkování, protože teď jsme byli vedeni k tomu hodnotit jinak a trochu přemýšlet o okolnostech i o tom, co je pro nás vlastně měřítkem výkonu. A ještě poslední bod. Zrovna teď jsem poslouchal tiskovou konferenci Ministerstva školství, kde říkali, že vláda konečně vyčlenila víc než jednu miliardu na to, aby školy dovybavila IT technikou. Díky bohu za to. Zároveň je trochu smutné, že si až díky koroně stát uvědomil, že vybavení některých škol je opravdu bídné.

Říkáte, že distanční výuka přehodnotila pohled na hodnocení. V jakém smyslu?

V době korony jsme konkrétně v naší škole začali hodnotit nejen známkami, ale v určitých případech i slovním komentářem. Škola pak celkově uvažovala o zrušení známkování a zatím to platí u všech výchov. Jsem za to rád, protože mi přijde, že skrze známky děti vychováváme k nějaké výkonnosti a srovnávání, což z mého pohledu není dobře. A navíc, jak říká naše paní ředitelka, dost často dávají učitelé všem dětem v první třídě samé jedničky, takže ony dosáhnou s nepříliš velkým úsilím hned na nejvyšší metu.

Pak už se tedy můžou jen zhoršovat, což je dost demotivující. Už nemají, kam dál se posunout. Řekl bych, že známky jsou informace spíš pro učitele a pro rodiče, aby mohli děti někam „zařadit“, což už samo o sobě zní divně. Z mého pohledu jsou tedy zbytečné.

Připravuje se vaše škola nějak na to, že na podzim nastane podobná situace, jako byla na jaře?

Ano, trochu jsme to řešili a ještě budeme na přípravném týdnu. Ale řekl bych, že ten systém, který jsme zajeli, je fajn, a že byl dobře nastaven, snad až na několik drobností, které bychom se samozřejmě do budoucna pokusili odstranit. Já každopádně doufám, že na to nedojde. I když nás všechny distanční výuka dost naučila, osobní kontakt s dětmi je podle mě nenahraditelný.