Na stát v krizích nespoléhejte. Není na ně připravený, říká expert na přežití

„Chovej se jako zvíře a přežiješ,“ říká Amar Ibrahim, "specialista na boj o život", který se problematice přežití věnuje už 20 let a své zkušenosti předává na svých kurzech laikům i profesionálům. „Když najdu zvířecí stezku, tak podle ní určím, kam se zvíře chodí napít. Musí také někde přespávat a být v suchu, tam zas budou ohromné smrkové stromy, kde je i v zimě sucho,“ popisuje jednu ze svých základních strategií, přitom střídavě ode mě těká očima po okolí, jako kdyby dával pozor, zda někde nehrozí potenciální nebezpečí.

Vůbec nejdůležitější pro přežití v přírodě i ve městě je ale podle něj psychická odolnost. „Všechno je v hlavě. Když si řeknu, že to nedám, tak to taky nedám,“ konstatuje Amar, jehož exotické jméno dobře koresponduje s jeho vzhledem. Narodil se a vyrostl ale v Česku a českou vlajku nosí mimochodem i ve svém evakuačním vaku jako talisman. Přesto se během našeho rozhovoru o tom, jak my Češi dokážeme zvládat situace mimo svou komfortní zónu, sem tam nějaké sarkastické poznámce neubrání.

Učíte lidi, jak se vyrovnat s nečekanými situacemi. Co se týká přírodních podmínek, je Česko poměrně bezpečná země. S čím bychom se tedy mohli potýkat?

Vždycky jsme říkali, že nebezpečí číslo jedna je takzvaný blackout, tedy globální výpadek elektřiny, který pak způsobí, že si nevyberete peníze z bankomatu, nezapnete mobil, ale třeba vám ani nepoteče voda, bude se ucpávat kanalizace, protože i čerpadla jsou na elektřinu, ve městech se vypnou semafory... To by mohl být opravdu velký problém. Někdo říká tři dny, já tomu ale dávám hodiny, než by lidé začali blbnout. A stát se to může, před pár lety byla například část Slovinska několik týdnů bez elektřiny. Naše armáda tam tehdy posílala nějaké agregáty pro nemocnice.

My jsme kutilové, ušijeme roušky, a kdyby byla válka, možná si vyklepeme helmy z plechu. Máme výhodu, že hodně umíme, ale vyprchává to z nás.

Další možnou hrozbou je ekonomický kolaps. Česká republika už si ekonomickou reformou za svou stoletou existenci prošla několikrát. Pak to může být samozřejmě i pandemie, kterou jsme dávali až na třetí místo a nakonec přišla jako první. A s tou budou souviset ekonomické problémy, což můžeme vidět už teď.

Jak se na tyhle věci připravit?

Je dobré si pořídit nějaký záložní zdroj, třeba solární, a nemít vše jen na elektriku. Ke studně si udělat přípojku na elektrocentrálu, abych mohl vodu kdykoli načerpat. Dobré je mít i filtr na vodu. Když mám doma elektrickou plotnu, pořídit si třeba i plynový vařič, světlo, svíčky, mít tepelnou lampu, prostě se vracet do dob našich babiček, do první, druhé světové války a počítat s tím, že to elektrické nemusí vždycky fungovat.

Takže doporučujete mít nějaké zásoby jídla a peníze v hotovosti?

Ano, dneska už by člověk neměl spoléhat na to, že všechno zaplatí kartou, hodinkami nebo mobilem, ale nějaké hotové peníze by opravdu měl mít. A pak i ty zásoby jídla, samozřejmě s mírou. Když jdu nakoupit, koupím si třeba místo pytlíku mouky celý karton. Zaprvé nemusím mouku kupovat tak často a zadruhé mám právě určitou zásobu, kterou ale vím, že spotřebuji, než se zkazí. Problém je, že často dnešní byty už nemají špajzy, jako to bylo za dob našich babiček, takže kolikrát nemáme prostor, kam jídlo uskladnit.

Kromě jiného pořádáte i kurzy v přírodě. Moje představa je každopádně taková, že minimálně v létě v přírodě přežiju bez jakékoli přípravy. Vodu si vezmu z nějakého lesního potoka, natrhám si houby, maliny... Je to naivní?

Ano, rozhodně. Pokud nejste kuřák, nemáte zapalovač. Jak si tedy rozděláte oheň, jak přefiltrujete vodu? Nejjednodušší filtrace je převaření. Čistých studánek už moc není, z nečisté vody můžete hned dostat úplavici. Co se týká hub, ty vám skoro žádné živiny nedají, mají v sobě jen stopové prvky minerálů. Navíc houba vás nezasytí, je braná jako koření. A ovoce je v lesích opravdu jen pár týdnů.

Takže základ je umět rozdělat křesadlem oheň do březové kůry, pak už máte vyhráno, protože máte pitnou vodu. U ohně se ohřejete, uvaříte si jídlo a třeba i čaj z bylinek.

A co budu jíst?

Já tomu říkám, že se budete pást. Když nemáte žádné zkušenosti, lov může člověka zbytečně vyčerpat, navíc musíte umět zvíře stáhnout, vyvrhnout. Takže hledat třeba červíky – bílé, ne barevné, protože ti mohou být jedovatí, kobylky, brouky, ale i různé bylinky, třeba pampelišky.

Na kurzech prý i žvýkáte vyhaslé uhlíky…

Ano, to je dobré na střevní potíže, nebo si s nimi můžete vydrhnout zuby. Dnes mají zubní pasty příměs uhlí jako novinku. Uhlí se dá navíc použít i na filtraci vody a můžete si jím třeba i načernit prostor pod očima, aby vás neoslepovalo slunce.

Co dalšího zajímavého se u vás lidi naučí nebo dozví?

Dozví se toho hodně. Ale takový základ je oheň a filtrace vody, pohyb v terénu podle mapy a buzoly, ne podle mobilu. Naučí se stavět přístřešek, vyrobit primitivní zbraně na ochranu nebo lov, připravit si jídlo v přírodě, ale třeba i to, jak se v PET lahvi dá uvařit čaj.

S čím mají účastníci vašich kurzů nejčastěji problémy?

Poslední dobou se vším. Chybí jim tam mobil, chybí jim cigára... Každý tam rychle zjistí, jaké má závislosti, protože my lidem všechno sebereme, a přežít jen s nožem a křesadlem, to je někdy těžké i pro zálesáka. Jiní zas zjistí, že mají alergii, což doposud nevěděli, protože v přírodě nebyli patnáct let. Po třech dnech mi pak řeknou, že toho bylo dost, a do dalších úrovní už by nešli.

Pak jsou i další, ti se zase rádi hecnou. Základ ale je, že když člověk z toho kurzu odejde, musí si občas zopakovat, co se tam naučil. Třeba si zkusit rozdělat na zahradě oheň křesadlem. Když si uděláte řidičák a pak nebudete jezdit, taky to za rok zapomenete.

Říkal jste, že nejdůležitější pro přežití je psychická odolnost. Jak psychiku můžeme posilovat?

Já ji posiluji třeba tím, že nečtu noviny. Ale pomáhá mi třeba i to, že můj praděda byl zavřený v koncentračním táboře Flossenbürg. Byl jsem se tam podívat, je to kousek od hranic. Co tam lidé zažívali, to byl opravdový boj o přežití a ne to, co děláme dneska v kurzech přežití my. A nejen tam, ale i to, co zažívali naši dědové za první a druhé světové války. Nebyli jsme Švejkové, v každé rodině byl voják, který sloužil, skoro v každé vesnici je památník se jmény lidí, kteří bojovali. Když budete číst jejich deníky, zjistíte, že je neuvěřitelné, co prožívali. Takže vzpomenout si na to, že toto je oproti minulosti vlastně procházka růžovou zahradou.

Amar Ibrahim (1967)

Narodil se v Plané na západě Čech. Teorii i praxi přežití v extrémních situacích se věnuje již 20 let. Získané zkušenosti předává nejen profesionálům, ale i zájemcům z řad široké veřejnosti. Je specialistou na opravdový boj o život, ale dokáže své znalosti předávat i dětem a mládeži na základních i středních školách. Má atestaci jako zdravotník v extrémních situacích, kurz CQB (boj na krátkou vzdálenost) a kurz přežití v zahraničí. Je ženatý, má čtyři děti a je majitelem firmy Outdoor Survival, která pořádá kurzy přežití pro civily, pro rodiče s potomky a jako novinku i urban survival.

Pak je samozřejmě důležitá i naděje a víra, proto třeba vojáci nosili v helmě fotku své manželky, svých dětí. Vždycky by člověk zkrátka měl mít něco, co ho takzvaně nakopne. Já mám třeba v evakuačním vaku čepičku, kterou mi ušila moje dcera. Takový talisman, který je ale samozřejmě i funkční.

Jsme na základě vašich zkušeností my, Češi, na krizové situace připraveni?

My jsme kutilové, ušijeme roušky, a kdyby byla válka, možná si vyklepeme helmy z plechu. Máme výhodu, že hodně umíme, ale vyprchává to z nás, protože mladá generace chce mít hlavně co nejvyšší vzdělání, ale jinak je tak trochu k nepoužití. Nechci nikoho urazit, ale vidím to i na kurzech. Když vyjdou z komfortní zóny, neumí si poradit. Třeba občas nechám ženy rozdělat z mouky těsto. Tuhle jsem přišel a slečna z toho měla kaši, úplně to teklo. Jeden muž se zase divil, že spal na kurzu přežití na zemi. Samozřejmě, hotel tam v lese nemáme. Taky jsem v jednom rozhovoru už říkal, že chlapovi záleží hlavně na tom, aby měl boty sladěné s páskem. Samozřejmě to byla nadsázka, ale někteří už to opravdu přehánějí. Fakt je, že systém nás vede k tomu, abychom řešili kdeco, ale vlastně se o sebe neuměli postarat.

A pak zjistíme, že ani stát na ty krizové situace není připravený, což jsme ostatně viděli už během koronaviru. Na jaře se mi lidé v reakcích na jeden rozhovor smáli, proč by jako měli skladovat jídlo doma. A hned pod tím byl článek, že Státní hmotné rezervy mají na občana jídlo na den a čtvrt. A to se nebavíme o distribuci. Všichni spoléháme, že když bude nějaký problém, zavoláme hasiče, záchranku, policii. Ale když se to pak stane, zjistíme, že na každého občana nepřipadá jedna záchranka a jeden policajt.

Pak už nezbývá, než si pomáhat navzájem...

No, nemyslete. Roušky jsme sice společně šili, ale na druhou stranu jsem mluvil s jedním člověkem od policie a ten mi řekl, že těch udání na lidi, kteří nenosí roušku, bylo skoro jako za heydrichiády. A to je špatné. My nedržíme při sobě. My skáčeme a máváme s vlajkou, jenom když vyhráváme, nebo si fakt už musíme nabít hubu, abychom si něco uvědomili. Přitom semknutí bychom měli být pořád a ne jen tehdy, když už nám teče do bot.