Autor knih o holokaustu: Žluté hvězdy odmítačů by měly zalarmovat demokratické politiky

Někteří odmítači opatření a očkování proti koronaviru si na protest, který v pondělí 10. ledna proběhl v Praze na Staroměstském náměstí, na oblečení připnuli Davidovu hvězdu, jíž nacisté za druhé světové války označovali příslušníky židovského národa. Řada lidí včetně politiků i izraelského velvyslance v Česku to považuje za skandální znevážení památky obětí milionů lidí, kteří zemřeli nejen v nacistických plynových komorách. Jaký vzkaz lidé na Staroměstském náměstí vlastně vyslali, jsme se zeptali pedagoga a spisovatele Pavla Sekyrky, který na svých textech o holokaustu spolupracoval i s Arnoštem Lustigem. Co by Arnošt Lustig, který zemřel před deseti lety, protestujícím dnes asi vzkázal?

Dá se vlastně z vašeho pohledu podobná protestní akce nějak obhájit? Jak ony protestující s Davidovou hvězdou vnímáte?

Ta covidová doba, ve které žijeme, je v mnoha ohledech extrémní. A extrémní doba v jakékoliv době dává možnost zrodu extrémním náladám a řešením. Před rokem by si toto snad nikdo z těch lidí, kteří se považují za normální a nejsou to nějací neonacisté, nedovolil.

Kdyby tohle ti lidé na Staroměstském náměstí věděli, nevěřím, že by si tu hvězdu ještě někdy v podobné souvislosti připnuli.

Je jasné, že tady z jakýchkoliv důvodů přibývá frustrovaných lidí. A že vládní autority díky těm či oněm selháním už nebudou schopny ty lidi dlouhodobě uklidňovat. Je pak jen otázka času, kdy před tyto lidi předstoupí charismatický řečník, který nebude primitiv a vyzve je k nějakému extrémistickému činu, asi jako prezident Trump s pochodem na Kapitol.

Myslíte, že mají popírači holokaustu a popírači koronaviru něco společného?

Ve společnosti vždycky existuje procento lidí, kteří mají rádi konspirační teorie. Nachází je v literatuře, ve filmech, v různých médiích a je to jejich svět. Je vlastně barevnější než ten náš, jistě dětinský, ale dítě taky nechce, abyste mu vzala hračku.

Proč myslíte, že mají lidé vůbec tyto popíračské tendence? Pomáhá jim to nějak?

Ať už jde o popírače holokaustu nebo aktuálně o popírače covidu, v obou případech jsou to každopádně lidé zabydlení ve vlastním uzamčeném myšlenkovém světě. Kdyby měli vzít v potaz pravdivost milionů dokumentů o existenci holocaustu či koronaviru, zhroutil by se jim cíl jejich boje. To by se stalo v případě těch vzdělanějších.

Těm méně vzdělaným stačí k víře, že nebudou věřit v to, v co věří všichni, a doplní to někdy nějakým spiknutím, aby se mohli i strašit. My jsme totiž psychologicky od přírody nastaveni tak, že se rádi strašíme. Proto se díváme například na zprávy, většinou nejnudnější bývají ty štědrovečerní, není tam žádná katastrofa a pro popírače tedy žádná možnost vidět spiknutí.

Kde myslíte, že se to v lidech bere, aby se v dnešní době přirovnávali k perzekvovaným Židům? Pramení to z neznalosti dějin? Z nedostatku úcty a pokory? Z narcismu?

Tady jsem samozřejmě pohoršen historicky a stydím se jako občan naší země, že to vidí ve zprávách doma či v zahraničí kdokoliv z těch 400 tisíců dosud žijících obětí holokaustu. Nicméně jsem přesvědčen, že v tomto případě se jedná spíše o ryzí neznalost dějin. Kdokoliv z nich, kdo by znal osudy lidí s hvězdou, by si v životě v této souvislosti šesticípou hvězdu nepřipnul. Nejednalo se o demonstraci svolanou za účelem zesměšnění obětí holokaustu, je to jen ostuda, že se něco takového může u nás stát. Asi jsme někde ve vzdělávání udělali chybu…

Jedna americká studie, o které jsme nedávno psali, zkoumala, jak covidová opatření působí na narcisty, manipulátory a psychopaty. Může tedy za motivací těch lidí stát i jejich typ osobnosti?

Já bych řekl, že ti lidé, které jsem viděl v televizi, se skutečně považovali za oběti. Žádná protižidovská hesla tentokrát zaznamenána nebyla. A že bychom v tomto typu shromáždění našli všechny výše popsané osobnostní charakteristiky, to je u podobných svolaných davů víc než pravděpodobné. Máme hned příklad ze záznamu. Na shromáždění vystoupil i bývalý nejvyšší reprezentant naší země.

Jinak akademicky vzdělaný člověk, mluví několika jazyky. Nepopírá holokaust ani covid. Ale pokud jste frustrovaní tím, že se o vás svět přestal zajímat sotva „půlhodinu“ po opuštění úřadu, uděláte cokoliv pro to, aby se o vás psalo. A že se tím, co na takovém shromáždění řeknete, před většinou národa včetně akademického světa zcela zesměšníte? To si nepřipouštíte. A to je právě známka té patologie vaší stránky osobnosti, které odmítáte uvěřit, protože si myslíte, že jste zdravý.

Vy se o židovskou kulturu a holokaust dlouhodobě zajímáte. Proč jste s tím vlastně začal?

Už jako student jsem měl o této problematice snad více načteno. Naše rodina trpěla pod jinou ideologií, pod komunismem. Takže tu byla povinnost studovat i tu druhou nejhorší ideologii uplynulého století, tedy nacismus. Taky mě fascinovala existence národa, který měl několikrát úplně zmizet z mapy dějin. A že tento národ opakovaně, mimo jiné i po největším pokusu o vyhlazení v dějinách, umí vstát z popela.

A tahle studentská zvědavost přerostla v celoživotní i profesní bádání?

Asi tak. V roce 2004 jsem jako začínající učitel nastoupil na gymnázium ve Strakonicích. Toto dělnické město se svými milými patrioty vykazovalo na mnoha místech paměť na obyvatele, kteří byli v jeden čas nejdříve označeni šesticípou hvězdou a pak ze dne na den zmizeli. Ve Strakonicích byla silná židovská komunita, židovští průmyslníci mimo jiné dávali svého času práci třem tisícům místních obyvatel. V roce 2007 se taky podařilo představitelům města odhalit v bývalém ghettu Davidovu hvězdu. To byl dobrý počin, jen se mi to zdálo s ohledem na historický a ekonomický přínos Židů pro Strakonice málo.

Mgr., Pavel Sekyrka, ThD. (1977)

Vystudoval Teologickou a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v rozšiřujícím studiu pak Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Na Teologické fakultě získal v roce 2014 doktorát. Pracuje jako ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek a předsedá písecké pobočce České křesťanské akademie. Dlouhodobě se angažuje v boji za lidská práva a zabývá se studiem totalitních systémů. Mezi jeho úspěšné projekty patří neformální učebnice holokaustu Zmizelí a nalezení s předmluvou Arnošta Lustiga, Memento strakonických Židů či Bolestné kameny. V Nakladatelství Brána v roce 2015 vyšel jeho román Bez soudu, v roce 2017 román Nedosáhneš na dno.

Jako škola jsme se následně zapojili do republikového projektu Zmizelí sousedé. Součástí naší vize projektu bylo pátrání po osudech těchto našich sousedů doma i v zahraničí, dále stavba památníku, židovského svícnu, tedy menory, a taky sepsání osudů a vykonání poutě po Izraeli. Pro menoru jsem našel název Memento strakonických Židů. Tím jsme chtěli i říct, že osud židovských strakonických zavražděných sousedů má nás Čechy upomínat na to, že kdyby Hitler stačil vyvraždit všech 11 milionů Židů Evropy a ne „jen“ těch šest milionů, byli by na řadě Slované, takže i my, Češi. Nebyli bychom tu, protože by tu nebyli naši dědové, nebyly by tu naše babičky.

Jste autorem neformální učebnice holokaustu Zmizelí a nalezení. Předmluvu k ní napsal spisovatel a přeživší holokaustu Arnošt Lustig, s nímž jste se potom řadu let přátelil. Co ho na té knize nejvíc zaujalo?

Abych byl upřímný, měl jsem silnou vazbu na způsob, jakým jsem holokaust v plánovaném sborníku popisoval. A protože do tisku šel v nákladu tisíc kusů a měl být posléze rozesílán mimo jiné na školy a další instituce, potřeboval jsem taky neprůstřelné jméno. V Praze jsem sice dostal od jedné organizace na Arnošta Lustiga adresu, ale bylo mi řečeno, že nemá čas něco dalšího číst, že je nemocný a že na něj proto není úplně spoleh. No a Arnošt nakonec vysekl po přečtení sborníku předmluvu, která nám vzala dech. Potěšilo ho mimo jiné hlavně to, že se dověděl některé věci, o kterých sám netušil, a taky se mu líbil určitý typ myšlení, který mu byl blízký. Tady se zrodilo naše přátelství.

Kdyby dnes Arnošt Lustig žil, jak myslíte, že by na popírače koronaviru se žlutou hvězdou na klopě reagoval?

Arnošt byl vždy připraven diskutovat. Ale to, co se stalo na Staroměstském náměstí, nelze brát s humorem. Nepřekvapilo by ho, že se v extrémní době ukáže i takováto věc na veřejnosti. Už to nakonec i zažil. Prostě by v tom viděl varování pro demokraticky smýšlející politiky. Demokracie je neustále se kolíbající bárka na vlnách rozbouřeného moře, bohužel tato vládnoucí garnitura má čím dál méně respektu, aby tu hladinu zklidnila.

Dá se nějak jednoduše vysvětlit to, co zažívali lidé s Davidovou hvězdou před a během holokaustu?

Těm, kterým bylo před osmdesáti lety nařízeno nosit Davidovu hvězdu, bylo jako příslušníkům určitého etnika postupně zakazováno vstupovat do parků, ulic, lesů, zahrad, divadel, knihoven, plováren... Nesměli se vzdělávat, byli vyloučení ze všech spolků, byl jim odpojen telefon, ve vlaku směli jen do posledního vagonu. Připravovalo se vyvlastnění jejich bytu. Tihle lidé, kteří museli začít nosit Davidovu hvězdu od roku 1941, se pak postupně měli připravit na deportaci. Týdny a měsíce před transportem byli za svou příslušnost běžně napadáni na ulici. Existovaly desítky a desítky případů, kdy dav v nějakém městě vysvlékl do naha třeba matku s patnáctiletou dcerou, která ji nemohla bránit. Dav si obě jako nahé pečlivě prohlédl, osahal, pak je zmlátil a nahé nechal jít domů. Nebo jindy jiný typ davu ubil na chodníku starce… Protože měl připnutou hvězdu.

Lidé s hvězdou v určitý čas nastoupili na transport do takzvané nové země, vlastně mnozí s úlevou, že ten pouliční teror a teror úřadů konečně skončí. Přestupní stanicí byla u nás například bývalá vojenská pevnost Terezín, kde jich bylo v budovách s kapacitou šest tisíc obyvatel postupně nahromaděno až 60 tisíc. Žili zde v katastrofických hygienických podmínkách a k tomu přes den otrocky pracovali. Posléze byli přesídleni do dalších táborů podle toho, jak Němci potřebovali vykazovat statistiky. Jedním z takových míst byl třeba tábor v Osvětimi.

Co se dělo tam, už všichni víme...

Já si tím nejsem jistý, proto je to dobré připomínat. Po transportu v dobytčím vagónu byli ti, co přežili, rozděleni při příjezdu na rampě vlevo a vpravo. Vpravo byli vyčleněni ti na práci, a tudíž s šancí žít v podmínkách tábora v průměru o tři měsíce déle, vlevo se šlo do „sprch“. V šatnách pod zemí se lidé vysvlékli a bylo jim dáno do rukou mýdlo, aby zůstali v klidu. Když byli zavřeni do umýváren, vyvstal první pláč. Malé děti, jako jsou dnes třeba má tříletá a desetiletá dcera, začaly v lité tmě pod zemí plakat. Ale jejich nazí otcové a matky, kteří je k sobě tiskli, je ujišťovali, že se nic neděje. Nad nimi jsou přece sprchy. Následně nad nimi esesáci nahoře otevřeli poklopy a do drátěných košů vsypali cyklon B, který se původně používal na odvšivování šatů. Začal nepopsatelný zápas o život.

Tisíc pět set lidí v jedné místnosti se pokoušelo dostat ke dveřím, nahoru ke stropu, kamkoliv. Otcové, kteří před chvílí uklidňovali své vyděšené děti, po nich začali v pudu sebezáchovy a šílenství nevědomě šlapat, lidé si rvali vlasy, pokáleli se, pozvraceli… Dávili se, nevědomky si zasazovali rány, vše v absolutní tmě. Kdo se kdy topil, vzpomene si na reakci organismu trvající třeba těch nekonečných třicet sekund. Jenže proces, o kterém hovoříme, trval něco přes deset minut zápasu o život. Po dvaceti minutách se rozsvítilo, ventilátory vyhnaly z prostor zbylý smrtící cyklon a začala „těžba těl“.

Z úst zavražděných bylo vytrháno zlato. U žen, mužů a dětí byly pečlivě zkontrolovány všechny tělní dutiny, zda v nich nejsou schovány cennosti či zbylé peníze. Ženám byly oholeny vlasy, používaly se jako výplň do uniforem či vložky do bot. Kůže se používala na sedla, rukavice, pantofle, z kostí se vyrábělo hnojivo nebo mýdla. Ten proces jsem popsal velmi zkráceně. Kdyby tohle ti lidé na Staroměstském náměstí věděli, nevěřím, že by si tu hvězdu ještě někdy v podobné souvislosti připnuli. Snad budou reakci všech, kteří to odsoudili, vnímat mimo jiné jako výzvu, aby sáhli po jedné z těch tisíců knih o tehdejší době. Knihy, které popisují do hloubky, jaká práva byla Židům vzata, když už si tedy museli mimo jiné připnout Davidovu hvězdu.