CEO neboli Chief Executive Officer se do češtiny překládá jako obchodní případně výkonný ředitel společnosti. Bývá to ale prostě její nejvyšší šéf, mnohdy zakladatel, majitel a také největší akcionář. Podle průzkumu nezávislého londýnského think tanku High Pay Center vydělávají tito vedoucí pracovníci top britských 100 firem průměrně 3,6 milionu liber (tedy hodně přes 100 milionů korun) ročně. To je pro srovnání stokrát víc, než v Británii vydělá za rok zaměstnanec s průměrným platem. Na vrcholu žebříčku nejlépe placených generálních ředitelů je Tim Steiner, výkonný ředitel online supermarketu Ocado, kterému bylo v roce 2019 vyplaceno 58,7 milionu liber (skoro 1,8 miliardy korun). A to je 2 605krát víc, než bere průměrný zaměstnanec Ocada. No a za jeden den Steiner vydělal sedminásobek ročního platu svého běžného zaměstnance.
Za Atlantikem je přitom situace ještě extrémnější. Analýza Economic Policy Institute, think tanku se sídlem ve Washingtonu, ukázala, že vedoucí pracovníci 350 největších amerických společností vydělali v roce 2019 průměrně 21,3 milionu dolarů (tedy kolem 470 milionů korun). Poměr platů mezi výkonnými řediteli, kteří mají na vizitkách vypsanou funkci CEO, a běžnými pracovníky je tedy 320 ku jedné. A tento poměr je nyní na pětinásobku úrovně z roku 1989.
Covid rozdíly prohloubil
Pandemie koronaviru podle analýzy BBC prohloubila nerovnosti na celém světě a vystavila populaci s nízkými příjmy "větším zdravotním rizikům, ztrátám pracovních míst a poklesu blahobytu". Výsledkem je ještě větší nevraživost zaměstnanců vůči nejvyšším šéfům a v případě šéfů jsou to pak navzdory pandemii jejich mimořádně vysoké platy.
Velký rozdíl v odměňování vedoucích pracovníků má své kořeny v 80. letech minulého století a nastavily ho Reaganova administrativa a vláda premiérky Thatcherové.
Jak vlastně nadprůměrné odměny pro šéfy firem vznikly? Velký rozdíl v odměňování vedoucích pracovníků má své kořeny v 80. letech minulého století a nastavily ho Reaganova administrativa v USA a vláda premiérky Thatcherové ve Velké Británii. Jejich politické filozofie vedly podle BBC k deregulaci, privatizaci veřejného sektoru a kapitalismu volného trhu. Jednotné systémy pro stanovování výše výplat nejvyššího managementu se zhroutily a odměny šéfů začaly být spojovány s cenami akcií firem, které vedli.
Analýza London School of Economics ukázala, že od roku 2000 se platy britských zaměstnanců zvýšily průměrně o 3 % ročně, ale platy generálních ředitelů rostly přibližně o 10 % ročně. Logické bylo platit generálnímu řediteli podle finanční výkonnosti společnosti, protože to byl nejdůležitější faktor úspěchu. Kromě základních platů tedy dostávali ředitelé bonusy spojené s výkonem a opce na akcie, které jim umožňovaly akcie nakupovat za stanovenou výhodnou cenu.
Jak se to počítá
Systém výpočtu odměny generálního ředitele je obvykle komplikovanější. Společnosti se spoléhají na kompenzační výbory, většinou složené z členů představenstva a vedoucích pracovníků z jiných společností, které se scházejí jednou ročně. Výplata generálního ředitele se často odvíjí od výše výplaty člověka ve stejné funkci z jiné, podobně velké a výkonné firmy. Bonusy se pak domluví podle výkonu či splnění konkrétních cílů. Správní rady firem generálním ředitelům často zvyšují platy ze strachu, aby nešli pracovat pro někoho jiného.
Jsou-li podniky ochotny tyto částky zaplatit, je to hodnota, kterou ředitelé na trhu prostě mají.
Ukazuje se, že vysoké platy vedení firem více korelují s jejich velikostí než s finanční výkonností. Velké firmy mají zjednodušeně řečeno víc peněz na utrácení, a čím větší je firma, tím víc platí generálnímu řediteli. To, zda je odměna generálního ředitele oprávněná, zůstává předmětem ostrých debat. Na jedné straně ekonomové volného trhu tvrdí, že vysoká mzda CEO je oprávněná, pokud je v souladu se zájmy řídících pracovníků a akcionářů. Jsou-li podniky ochotny tyto částky zaplatit, je to hodnota, kterou ředitelé na trhu prostě mají.
„Generální ředitelé jsou klíčem k úspěchu,“ říká Daniel Pryor z neoliberálního think tanku Adam Smith Institute. „Je zcela jasné, že existuje velmi omezený počet lidí, kteří mají dovednosti, osobnost a dispozice k tomu být šéfem špičkové společnosti, a tento omezený počet lidí je velmi žádaný.“ Pryor poukazuje na příklady Steva Jobse z Applu, Jeffa Bezose z Amazonu a Elona Muska (Tesla, SpaceX), výjimečných talentů, kteří od základu vytvořili revoluční technologie.
Hněv zaměstnanců roste
Přesto řada odborníků tvrdí, že role generálního ředitele manažerského typu, který firmu nezakládal a nebyl jejím vizionářem, je nadhodnocena. Když se rozhoduje o tom, zda firma zbohatne a vystřelí mezi špičku, důležitější jsou jiné faktory. Může jít o to, že se prostě daří celé oblasti, ve které firma podniká, a na řediteli nesejde. Nebo má firma výjimečně dobré zaměstnance. Dopad generálního ředitele na úspěch společnosti není měřitelný.
Zatímco výplaty ředitelů rostou, zdá se, že práva zaměstnanců jsou na sestupné trajektorii, a to zejména u zaměstnanců v první linii uprostřed pandemie. Pro mnoho průměrných pracovníků se obrovská čísla na výplatnicích šéfů stávají stále více hořkou pilulkou. Hněv "průměrných pracujících" nedávno přetekl, když tisíce zaměstnanců společnosti British Gas zahájily pětidenní stávku v reakci na plány na snížení počtu zaměstnanců a nové nevýhodnější pracovní smlouvy. Napětí vřelo již od roku 2018 poté, co generálnímu řediteli společnosti Centrica, která vlastní společnost British Gas, vzrostl plat o 44 % na 2,4 milionu liber ročně. Běžní zaměstnanci si stěžovali na šéfovu chamtivost. Ale ruku na srdce, odmítli by oni sami takovou výplatu, kdyby jim ji někdo nabídl?
Najít se dají ovšem i případy, které pravidlo, že se miliony neodmítají, v podstatě vyvracejí. Uprostřed pandemie vedení některých špičkových společností včetně Boeingu, Marriott International a PwC dobrovolně obětovalo část svého platu, aby zachránilo pracovní místa běžných zaměstnanců.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC
