Sportovní svátek v dobách dávno minulých obnášel řadu disciplín, nad kterými nám teď zůstává rozum stát. Střelba na živé holuby, souboje na pistole nebo šplh na laně, který vyhrál gymnasta s dřevěnou nohou. Které olympijské sporty byly asi ty nejbizarnější?
Splývání na dálku
Ačkoli šlo o součást programu Letních olympijských her v St. Louis v roce 1904, nyní se zdá, že splývání je spíš dětskou hrou než olympijským sportem. To by mohlo vysvětlovat, proč se do her tato disciplína od té doby už nikdy nevrátila.
Takto napínavě vyhlížel sport s názvem splývání na dálku. Nejzajímavější bylo zjistit, zda nehybný závodník ještě žije (zdroj: Wikipedia)
Sportovci skočili do bazénu a ve strnulé poloze prkna pobývali ve směru odskoku pod vodou, aniž by pohnuli končetinami či brvou. Poté, co uplynulo 60 sekund, nebo se soutěžící dostali na povrch (podle toho, co nastalo dříve), rozhodčí změřili vzdálenost, kterou takto sportovci urazili. Vítězem zlaté medaile se stal americký sportovec William Dickey a je třeba poznamenat, že v tomto lehce mrtvolně vyhlížejícím sportu soutěžili pouze Američané.
Střílení živých holubů
Střelba je dodnes na olympijských hrách jedním ze základních sportů, objevila se ostatně už na první moderní olympiádě v roce 1896. Zatímco závodníci obvykle stříleli na terče ve tvaru kotouče, tedy hliněné holuby, hry v Paříži v roce 1900 přišly s živějšími terči, tedy skutečnými holuby.
Trdlování jedné paní v bazénu, která přes gumovou čepici špatně slyšela hudbu, nakonec po zásluze z programu her vypadlo.
Živí ptáci byli vypouštěni a sportovci mířili na pohyblivé cíle. Při této disciplíně bylo údajně zabito více než 300 ptáků. Tehdejší ochránci zvířat proti tomu neprotestovali, ovšem olympijští činovníci propříště tuto disciplínu vyškrtli. Dneska se holubice míru vypouštějí při zahájení olympiády a nikdo po nich nestřílí. Otázka je, jestli se Paříž v roce 1900 nepotřebovala elegantně zbavit holubů, kteří ve městě „srali po sochách“.
Přetahování lanem
Přetahování lanem, které bylo kdysi charakteristickým znakem pikniků a lokálních soutěžních radovánek, bylo před sto lety považováno za událost hodnou olympijských her. Poprvé se opět objevilo na pařížských hrách v roce 1900 a přetahovaná přežila na programu až do antverpských her v roce 1920.
Oficiální pravidla stanovila, že osmičlenný tým musel popotáhnout své soupeře šest stop, tedy necelé dva metry, aby vyhrál. Pokud to ani jedna ze stran nezvládla, sudí zápas prodloužili o dalších pět minut a poté vyhlásili za vítěze tým, který dosáhl největšího pokroku. V této disciplíně často vítězili Britové, konkrétně policisté z Londýna.
Šplh na laně
Šplh na laně, tedy kratochvíle, kterou většina z nás na „těláku“ mírně řečeno nemusela, byl na programu už v Aténách v roce 1896. Zatímco závodníci byli původně hodnoceni jak podle rychlosti, tak podle stylu, olympijští lanolezci soutěžící ve 20. století museli jen co nejrychleji vylézt nahoru.
Pravděpodobně nejpůsobivější vítězství v historii disciplíny, která byla vyřazena z programu po olympijských hrách v Los Angeles v roce 1932, se událo v St. Louis 1904, kdy americký gymnasta George Eyser získal zlato, přestože měl dřevěnou nohu. Nutno poznamenat, že mezi hvězdy šplhu patřil i Bedřich Šupčík, který získal olympijské zlato v roce 1924.
Sólo synchronizované plavání
Není překvapením, že si tento už podle názvu nesmyslný sport vysloužil malý respekt, když se poprvé objevil v roce 1984 v Los Angeles. Navzdory absurditě synchronizace sebe samého se tato disciplína znovu objevila na hrách v Soulu o čtyři roky později a v Barceloně v roce 1992.
Její příznivci tvrdili, že jde přece o synchronizaci těla a hudby. Synchronizované plavání dvojic nebo týmů své kouzlo a opodstatnění má, ale trdlování jedné paní v bazénu, která přes gumovou čepici špatně slyšela hudbu, nakonec po zásluze z programu her vypadlo.
Kroket
Kroket je brán jako první olympijská událost, které se účastnily ženy, a to v roce 1900 v Paříži. Na akci se tehdy přihlásili pouze Francouzi a lístek si koupil jenom jeden divák. To pro označení za fiasko asi stačí, ne? I když si kroket každý rád ťukne na zahradě s dědou, na olympiádě rozhodně tento sport díru do světa neudělal.
Roque
Roque je americká podoba kroketu, na hry se dostal v roce 1904 v St. Louis. Jako by nestačila ostuda v Paříži. Také v St. Louis soutěžili jen Američané. O čtyři roky později v Londýně se už kroket ani roque neobjevily, Britové totiž svou variantu této zahradní plácané palicemi do dřevěné koule neměli.
Souboj na pistole
Olympijské hry v Aténách v roce 1906 byly vlastně bizarní samy o sobě. Řekové si je prosadili dva roky po St. Louis s argumentem, že se hry stávají součástí různých světových výstav a akcí a že chtějí mít tedy v mezidobí hry svoje. Ze St. Louis nebo z divokého západu se ovšem tyhle hry pokusily okopírovat aspoň souboje pistolníků. Nejednalo se ovšem o žádný skutečný souboj, protože závodníci pouze stříleli na sádrové figuríny oblečené v šatech ze vzdálenosti 20 nebo 30 metrů. Souboj tak většinou vyhrál živý střelec...
Může to znít divně, ale podle australského průzkumu veřejného mínění, který proběhl před hrami v Sydney v roce 2000, si 32 % respondentů přálo, aby byl tento sport na letních hrách oživen. Naštěstí se sádrové figuríny oživit nepodařilo.
Skok do dálky na koni
Zatímco skok do dálky testuje atletickou zdatnost sportovců z celého světa dodnes, na pařížských hrách v roce 1900 dostaly výjimečně příležitost koně. V rámci jezdeckých soutěží přežil koňský skok do dálky jen jednu olympiádu.
Vítězný skok Belgičana van Langendoncka na koni Extra Dry měřil 6,10 metru. Zdá se vám to málo? Správně, vezměte si, že lidský světový rekord ve skoku do dálky je 8,95 metru. Kůň ale skok do dálky na rozdíl od skoku přes viditelnou překážku nechápe.
Reklama
foto: Shutterstock a Wikipedie, zdroj: Time
