Pátek Karla Křivana: Jak neznámý Orwell popisuje nám tolik známý svět

Mám rád web Českého rozhlasu Vltava, který mi umožňuje usnout díky četbám zajímavých knih, které tam uvolňují vždy na určitou dobu. Někdy si pravda vyberu věc, při jejímž poslechu naopak neusnu. To proto, že mě téma dokonale probere, nebo je tak napínavé, že se snažím vydržet vzhůru co nejdéle. Nyní si tam můžete pustit také ne moc známý (mně vůbec) román George Orwella Nadechnout se z roku 1939.

Je to zdánlivě banální příběh pětačtyřicetiletého chlapíka z londýnského předměstí třicátých let. To, co mě na něm zaujalo, je fakt, jak jsou jeho přemýšlení, strachy, obavy a lámání hole nad světem tolik podobné těm našim nynějším. Říkal jsem si, že kdyby někdo změnil místní místopis, a hlavní hrdina tak bydlel třeba v Klánovicích a vzpomínal na své dětství a mládí někde u Písku nebo Příbrami, možná bych to ani nepoznal.

Do jiného světa

Tahle knížka není o politice. I když, co není o politice, když se píšou třicátá léta minulého století, v Německu je Hitler, v Rusku Stalin a ve Španělsku občanská válka. Ale klíčové je právě to vzpomínání na dětství a mládí. Protože to prožil hlavní hrdina ještě před válkou, jak tehdy říkali té první, protože ta druhá a ještě větší byla jen v plánech některých a v představivosti nemnohých, mezi které ale samozřejmě George Orwell patřil.

Co bylo dřív prestižní, ztratilo lesk, co bylo akceptovatelné jednání, to se mnohde stává neakceptovatelným.

To, co je zajímavé a poučné, je hrdinovo přesvědčení, že život, který byl před válkou, se již nevrátí. Vidím v něm mnohé svoje vrstevníky, kteří zjistili, že zestárli do světa, který je jiný než ten, který znali nebo si vysnili v mládí. A nemyslím teď společenský systém. Jde spíš o způsob myšlení, o kterém jsme si mysleli, že tu bude věčně, protože „to je přece jasné“. Ale i dnes se cosi stalo, zamíchalo, naštěstí u nás bez války (zatím) a jistoty padly. Co bylo dřív prestižní, ztratilo lesk, co bylo akceptovatelné jednání, to se mnohde stává neakceptovatelným. Současně v určitém věku mnozí zjistí, že mají domek na předměstí, ale s ním uvázanou na noze takovou kouli závazků a prázdnoty, že si vlastně přestávají být jisti, že si to takto představovali.

Konec v šestnácti

Orwellova skvěle napsaná kniha je důkazem, že kulisy se mění, tedy chcete-li, svět se mění, ale lidé moc ne. Respektive někteří se přizpůsobí novým potřebám či pořádkům, ale štěstí a vnitřní touhy si nekoupíš. Buď je ve svém životě dokážeš naplnit, nebo ne. A pak bude pozdě říkat, že „můj život vlastně skončil v šestnácti letech“, jak si to myslí Orwellova hlavní postava George Bowling. Ale toto nemá být smutné přemítání.

Při poslechu audioknihy jsem si uvědomil, opět a znova, že neprožíváme nic tak výjimečného, jak si myslíme. Ano, technologicky jsme jinde než byli lidé ve třicátých letech. Ale tlak nového činí nostalgii po lepších časech velmi přitažlivou. Také si myslíme, že ten „starý dobrý svět“ skončil. A že ten nový je horší a vede ke zkáze lidstva. Přitom to lidstvo se ničilo právě v těch „starých dobrých světech“ důkladně a odporně.

Orwellův méně známý román je i o iluzi, že je možný nějaký návrat. Není. Nebudu tady psát, co George Bowling udělal a jak to dopadlo. Jedna věc je jistá. Měli bychom věnovat méně energie snění o minulosti, protože do ní se již vypravit nemůžeme, a mnohem více se snažit pochopit změny současnosti a co z nich vyplývá pro budoucnost, neboť tam se dostat ještě jde. A budeme-li svůj život podřizovat vůli jiných, nakonec budeme litovat.