Na konci roku 2021 proběhla druhá z konferencí Nad skleněným stropem, kterými chce hlavní město Praha nastartovat debatu o nerovnoměrném zastoupení žen v politice, byznysu i společnosti obecně. Výrazem „skleněný strop“ se označuje neviditelná bariéra, která ženám brání v kariéře, vzdělání a životním uplatnění. Na konferencích pak hlavní město představuje ženy, které dokázaly, že výraz skleněný strop patří do 20. století, ne do moderní doby. Na prosincové konferenci vystoupily Lin Ching-Yi, taiwanská politička a ředitelka organizace Women's Link, Beáta Balogová, šéfredaktorka deníku SME, šéfredaktorka webového magazínu Heroine.cz Anna Urbanová, kickboxerka Martina Ptáčková a také slovenská herečka a diplomatka Magda Vášáryová, jejíž příspěvek k problematice skleněných stropů a genderových stereotypů, který se v rámci akce vysílal ze Slovenska online, přinášíme.
Přeji dobrý den z Bratislavy. Téma skleněných stropů je extrémně zajímavé, přitom jsem si je velmi dlouhou dobu vůbec neuvědomovala. V dobách, kdy jsem chodila na vysokou školu, nehrálo žádnou roli, navíc na sociologii a na matematice bylo děvčat i tak dost. A jakožto mladá blondýnka jsem podobné bariéry nepociťovala ani v herecké kariéře. Úkolů před sebou máte velmi mnoho a všichni se starají o to, abyste byla v nejlepší kondici, protože na vás závisí výsledky práce celého souboru. Takže se čtyřicetičlenný filmový štáb včetně režiséra stará o to, abyste byla zdravá, neonemocněla... Když vás tedy jako herečku obsazují do hlavních rolí, jste pečlivě opečovávána. Máte výborné podmínky a žádný skleněný strop – naopak. Všichni mužští partneři na vás žárlí, protože nemají takovou pozici jako vy.
Když jsem v roce 1999 jako první žena kandidovala na prezidentku Slovenské republiky, věděla jsem, že nevyhraju, protože společnost na to nebyla připravena.
Ani v diplomacii jsem skleněný strop nepociťovala. A víte proč? Protože za mnou jako svatozář byl Václav Havel, který mě požádal, abych se stala velvyslankyní. Václav byl feminista a důvěřoval mi natolik, že mi svěřil jeden z nejtěžších úřadů nového svobodného Československa (Magda Vášáryová se stala velvyslankyní v Rakousku už v roce 1989, úřad zastávala od března 1990, pozn. red.). Měli jsme nastavit úplně novou zahraniční politiku, byl to velký a velmi důležitý úkol.
Vymačkaná jako citrón
Já byla také první slovenská velvyslankyně, a ani tady jsem žádný skleněný strop necítila. Samozřejmě, nemám 175 centimetrů, takže když si velvyslanci ve Vídni při schůzkách potichu povídali, musela jsem opravdu hodně napínat uši, abych je slyšela. Ale nikdy, nikdy jsem se v jejich společnosti nesetkala s tím, že by mě nějakým způsobem tlačili směrem dolů. Právě naopak: Vůbec neplatí, že by diplomatky nebo velvyslankyně měly nevýhodu, přestože vedle sebe nemají manžela, který jde automaticky s vámi a dělá všechny domácí práce, aby vás toho břemene zbavil.
Václav Havel i Jiří Dientsbier se velmi snažili, abych nic takového nepociťovala. Zastávala jsem důležitý post, tak se všichni snažili, abych to zvládla a byla v co nejkomfortnějším stavu. A stejně: Když jsem ve funkci velvyslankyně končila, cítila jsem se jako vymačkaný citrón a dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Dodnes vlastně o svém pobytu ve Vídni nemůžu napsat knihu, protože je to velmi nebezpečné jak pro mě osobně, tak pro zahraniční politiku.
Se skleněným stropem tak, jak o něm mluvíme na této skvělé konferenci, jsem se setkala až po svém vstupu do politiky. Tehdy jsem si uvědomila, že v diplomacii toho můžu sice hodně dokázat, ale diplomaté jsou úředníci a rozhodnutí dělají politici, kteří mají po volbách demokratický mandát. Opoziční kolegové v parlamentu mi dávali najevo, že bych měla být herečka, ať se mezi ně nepletu a jdu někam, kde jsou emoce... Že se nemám plést do politiky a že oni budou tak jako tak rozhodovat sami.
Když jsem v roce 1999 jako první žena kandidovala na prezidentku Slovenské republiky, věděla jsem, že nevyhraju, protože společnost na to nebyla připravena. Taky jsem dělala chyby, protože jsem se pohybovala v novém prostředí. Všem ženám bych doporučovala, aby se příliš neřídily radami všelijakých poradců, protože ti se potřebují cítit důležití, a navíc jsou to muži, takže se do vaší situace nedokážou vcítit. Takže jsem před 22 lety prohrála, před 10 lety prohrála Iveta Radičová, to už s daleko menším rozdílem, a dnes má Slovensko svoji prezidentku Zuzanu Čaputovou, což je takový malý zázrak. A jsme velmi rádi, že ji máme. A myslím, že nám ji i v Čechách trochu závidíte.
Zkušenosti z politiky
Co mě velmi překvapilo, byla agresivní mužská dominance, podceňování, až nevychovanost vůči ženám. S tím se musí něco udělat. Rozumím tomu, že muži například v diplomacii a ve velvyslaneckých funkcích byli zvyklí na to, že rivalizují jen mezi sebou. Znají mužský svět a pohybují se v něm bezpečně. Ale když do toho vstupujeme my ženy s jiným životním příběhem, jiným způsobem chování a empatií, tak se cítí být trochu ohroženi, ztracení a volí primitivní zbraně, aby nás odradili.
Co s tím dělat? Velkou úlohu hrají ženy, které se probily nejen přes skleněný strop, ale i přes tu zeď ohně, která na každou ambiciózní ženu nevyhnutelně čeká. Velkou úlohu v tom hrají právě ty ženy, které se probily úspěšně – neměly by se z nich stát včelí královny. Neměly by si říkat: Já jsem teď včelí královna, vy ostatní mě budete respektovat, ale já žádné jiné ženě pomáhat nebudu, protože já jsem se musela probít a ostatní ať se probijí také, hotovo. A takových žen je mnoho. Já se snažím taková nebýt. Považuji se za ženu, která se skleněným stropem probila, a to, že vystupuji na této konferenci, je pro mě důkazem, že jsem obstála.
A snažím se pomáhat, jak můžu. Jsem předsedkyní nejstaršího ženského spolku Živena. Ten vznikl před 152 lety v roce 1869 a patří mezi nejstarší kontinuálně působící spolky, i když byl 40 let zakázaný. Zjistila jsem, že jedním z nejdůležitějších prvků byl určitý zvláštní druh ženské solidarity. Talentovaná slovenská spisovatelka Božena Slančíková, která si říkala Timrava, byla na přelomu 19. a 20. století vyhnána z kulturního centra Martina, ale živenářky v jejím okolí ji držely nad vodou a snažily se jí dodávat energii, i když byla vyhnána na vesnici a neměla peníze ani na papír a tužky. Muži jí vzkazovali: „Takto se psát nemá, jak si to dovoluje?“ Živenářky se okolo ní semkly a díky tomu psala dále. A toto je na ženských spolcích nejdůležitější, i když se setkávají s pohrdáním nejen od mužů, ale i od žen.
Byly to ženy, které stály na okrajích a vykřikovaly na mě: „Co tady děláš? Běž do kuchyně! Pláčou ti doma děti, máš tam hrnce!“
V konečném důsledku totiž muži mezi sebou dokážou být solidární, když jdou za určitým společným cílem. Ženy ne, protože stále bojujeme o přízeň alfa samců, to je katastrofa. Ale všimněte si, že i nordické ženy své pozice dosáhly tím, jak bez ohledu na politické preference byly solidární. Samozřejmě rozumím, že společnost na to potřebuje čas. Vzpomínám si, že jsem během své prezidentské kampaně neměla až tak velký problém s muži. Jezdila jsem po Slovensku, muži mě poslouchali a snažili se pochopit, kdo jsem. Ale byly to ženy, které stály na okrajích a vykřikovaly na mě: „Co tady děláš? Běž do kuchyně! Pláčou ti doma děti, máš tam hrnce!“
Hlavní překážkou k tomu, aby ženy rozbily skleněné stropy, je někdy absolutní nedostatek empatie a solidarity právě mezi ženami. Nemůžeme stále obviňovat muže, že nám to neumožní. My naopak musíme přesvědčit ženy, aby volily ženskou prezidentku. To je zásadní. Dívejme se tedy na naše muže s laskavostí. Vychovávejme syny trochu jinak, než je vychovávaly naše matky a babičky. Připravujme je na to, aby byli svým ambiciózním a vzdělaným ženám rovnocennými partnery. Přestaňme se neustále kritizovat a dívejme se na sebe s laskavostí a také se na sebe usmívejme.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Nad skleněným stropem
